Invalida, neinvalida- zapomeňte na oběd

  Měl jsem ranní směnu, jako invalida zkrácenou. Blížila se šestá hodina, byla ještě tma. Teplota kolem deseti pod nulou. Těšil jsem se do boudy, kterou pracovně obývám sedm let. Stará stavební buňka, která pamatuje ještě Husáka, Štrougala či Jakeše. Samá díra, ze stran to fouká, pod nohama to fouká, podlaha mrzne a skrze dveře sem fičí studený vítr. Akumulační kamna, též z minulého režimu jsou přes noc naakumulovaná.

  Olejový radiátor, naplno spuštěn již přes noc si bere své asi čtyři kilowatty za hodinu. Teploměr ukazuje čtyři nad nulou. Spokojeně si mnu zmrzlé dlaně, je tu o čtrnáct stupňů více než venku. 

  Myslím, že stát poskytuje dotace i na to, aby ve firmě, kde zaměstnávají zdravotně postižené vytvořili přijatelné podmínky. Kdo ví, jak to funguje jinde. O přednostních zakázkách nemluvě. Tak jsem nakonec zapl akumulačky, pustil jsem naakumulovaný vzduch do prostoru. Málem se mi upálily boty s ponožkami. Šel jsem se ohřát na patnáctistupňovou dílnu. Půl hodiny jsem hovořil s dělníky. Šel jsem si udělat kávu do boudy, teploměr ukazoval devět stupňů nad nulou. 

  Se slovy, že v tomto se už pracovat dá jsem nalinkoval sešit příjezdů, odjezdů, odchodů a příchodů. Musel jsem si nasadit rukavice. Obě topení běžela naplno. Deset nad nulou. Pustil jsem si rádio a při hudbě kapely AC//DC jsem nahodil pár rockových pohybů. Vzhledem ke svému tělesnému postižení. Pak nějaké ty injekce, léky, výměna krve a snídaně. 

  Devět hodin, polovina směny. Teploměr ukazuje dvanáct. Kamiony přijíždí a odjíždí. Brána je neustále v pohybu. Branka stále vrčí a zvonek zvoní. Díky zákazníkům jsem neustále v pohybu. Na náledí uklouzl jeden VIP zákazník, který vstoupil zrovna na místo, které jsem zapomněl posypat solí. 

  Deset hodin, přijíždí šéf. Teploměr ukazuje třináct. Už mi jde od pusy méně páry. Krásné, naleštěné BMW. Samozřejmě mi hned vynadá, kde jsem, co tam vlastně na té vrátnici dělám. Ptá se na hlouposti, jako vždy. VIP zákazník pije pátou kávu. Po hodině čekání na domluvenou schůzku se dočkal. S bolavým kolenem. Na mou otázku, zda mám po čtyřech hodinách směny nárok na oběd mi naznačil, že na vrátnici půl hodiny sedět nebude. Možná je zvyklý na vyšší teplotu své kanceláře.

  Přijíždí německý zákazník, ukazuji mu kancelář šéfa s plnou pusou knedlíků, vepřového a zelí. Telefonuji šéfovi v čase oběda. Vynadal mi, že v práci jím. 

  Tři čtvrtě na dvanáct, konec směny. Teploměr ukazuje šestnáct nad nulou. Obě topení běží do ruda. Venku je plus dva. Stále o čtrnáct více. Kolega vstoupí dovnitř a nadává, jak můžu být v té zimě.

  Šéf nastupuje do svého BMW a podává mi výplatní pásku. Mám to říci nahlas? Invalida by neměl chodit do práce, firmy by neměly dostávat dotace, šéfové by si za ně neměli kupovat BMW, ale opravit své vrátnice pro své invalidní vrátné. Případně připsat nějaké to vyšší číslíčko na výplatní pásku.