Nanopovídka sedmá: Výpověď z té pitomé práce

  Dlouhodobě pracuji na mizerném místě. Za šedesát korun na hodinu, na zkrácený úvazek. Jako invalida, jinak bych neměl ani na vodu. Léta po transplantaci plánuji změnu. Pořád, ono to ještě počká. Jsem nemocný, co bych dělal. Udělat radikální životní změnu k lepšímu? Kdy? Zítra? Pozítří, za měsíc, za rok, nikdy?

  K lepšímu, alespoň o něco. O dvě hodiny denně víc. Na plný úvazek. Pitomá, blbě placená práce, kterou by nikdo nedělal. Také, že nemají lidi, protože dokonce manažer musí obsadit to volné místo. Proč to tak je? To netuším. Ale mít o čtyři tísíce víc? To se hodí. I s důchodem. Práce byla nalezena během několika minut. 

  Mám důvod jako zdravotně postižený stávkovat? Ne, nemám čas. Musím makat. Stačilo se jen radikálně rozhodnout a udělat to hned. 

  Vánoční odměna po sedmi letech, to je ten důvod. Žádný dárek pod podnikovým stromečkem. 

  Udělal jsem radikální krok, vstříc k lepšímu a pohodlnějšímu životu. Chce to cíl a praštit do stolu. Či výplatní páskou mrsknout na stůl šéfa. A kdo mě platí? Stát a nebo majitel firmy?