V pavučině černých vláken - vítejte...

„Každému z nás se už někdy stalo, že myslí na nějakou písničku, přehrává si ji v duši a najednou - ji někdo nahlas zpívá, až to s námi trhne překvapením. Nebo když člověk hledá slovo, kterým by vystihl myšlenku,

která se mu právě zrodila v hlavě, a v tom ji řekne někdo úplně jiný, jakoby se napojil na naši mysl nějakým neviditelným datovým kabelem. Ať chceme nebo ne, jsme spojeni a propojeni. Nad celým tímto naším světem se nachází pavučina černých vláken, kterými běží naše myšlenky, pocity, bolest, radost i tužby úplně stejně, jako když do pavučiny skutečné vlétne moucha, spadne kapka vody, nebo se do ní opře vítr. Je černá nikoliv proto, že by snad ona barva měla vystihovat špatné, ale proto, že naše prostředky jak to popsat jsou velmi omezené. Stejně jako v případě temné hmoty, což je termín pro něco, co z té největší části tvoří náš vesmír, tedy i nás samotné a my nemáme ani zdání, co to vlastně je. A vlastně je to tak i s hudbou samotnou. Není, a přesto nás dokáže nést vysoko a daleko, být nám mostem nad rozbouřenými vodami, klidným přístavem mysli, může nám dávat křídla i způsobit lásku. A proto buďme v případě našich myšlenek obezřetní a vyvarujme se těch zlých, negativních a destruktivních. Protože nevíme, co se s nimi na druhém konci vlákna může stát. A stejně jako se vším, platí jedno, co dáš to i dostaneš. Tedy dávejme a dostávejme jen dobré. O tomhle a o pocitech, které z toho plynou, je toto CD.“

Musím se přiznat, že si tímto článkem zcela záměrně činím radost. Nebude ani o věcech, které bychom mohli nazvat politikou, nebude ani o penězích, ani se nebudu zabývat lkaním na časy a mravy, ale věnuji jej tomu, co mám rád a co je mi snad úplně nejvlastnější. Tedy tvorbě. Nebo přesněji spolutvorbě.

Žiji, jak dávám pokaždé na konci článku vědět, v malém okresním městě Šumperk. Toto město, vměstnané do malého údolí pod Jeseníky, které se nad ním majestátně tyčí do výšek a mlh v nichž hoří listí na podzim, nebo do sněhu a ledu v zimě, či do oslnivé zeleně v létě, nebo na jaře je sice co do počtu obyvatel malé, ale velké pokud o jeho kulturu jde.

Stačí pohlédnout na celou plejádu herců a režisérů, kteří vzešli ze šumperského divadla, jež má svoji vlastní uměleckou scénu, či na bluesový festival Blues Alive, na který k nám do hor jezdí ty největší světové hvězdy tohoto žánru, aby bylo zřejmé, že naše město kulturou žije.

A totéž platí pokud o hudbu jde.

Je tomu tak proto, domnívám se, že krajina, nijak a nikam nepřenosná, k nám, kteří jsme se tady narodili a jsme s ní spojeni mnoha pouty, k nám promlouvá, zpívá, hraje, nebo mlčí. A za své nástroje užívá větru, stromů, listí, vodní hladiny, ročních dob, deště, tmy, svítání, či ptačího zpěvu. Rozhodně o ní tedy můžeme hovořit jako o inspirativní. O čemž se ostatně milý čtenáři můžeš přesvědčit sám, klikneš-li na Šumperk na konci článku.

Dying Passion je známá šumperská kapela. Za roky, po které působí na naší hudební scéně si vydobyla své pevné postavení mezi rockovými skupinami, kam vyrostla v pevný a vysoký strom z původně metalové sazenice.

Ale ani rock, až post rock, zdá se, není jejím konečným vývojovým stádiem, protože stále roste. Což pro umění jenom to nejlepší, neboť jen takto stoupá výš ke slunci a vydává lepší a lepší ovoce, a to sladších a chutnějších plodů.

A není tomu jinak ani s posledním CD Black Threads, které bych ti milý čtenáři, rád představil. Musím se přiznat, že ač jsem směl přiložit ruku mých neumělých slov ke společnému dílu, byl jsem na koncertu spojeném s křtem desky ohromen a doslova v dobrém umlácen pocity s prvními takty, neboť jsem výsledek slyšel v plné parádě poprvé.

Deset kousků s přídělem jak poctivého art rocku s přídomkem jesenický, jak si troufám přidávat zase já, tak i čehosi nepopsatelného se posluchači vryjí spolehlivě pod kůži již s prvním poslechem a zároveň s tím jak si cédéčko posluchač pouští stále dokola, také jako já, si začne uvědomovat, že jakkoli jsou skladby propojeny, pak každá z nich žije svým vlastním životem a tvoří spolehlivě živý organismus a svět vůbec.

Dying Passion se svým posledním, v řadě osmým CD, totiž dospěli k vlastnímu způsobu uměleckého vyjádření a vymanili se tak ze škatulek, jako když se vylíhne krásný motýl, jehož barvy podléhají pouze vůli Stvořitelově. Není ale záměrem, či snad mojí snahou zjistit a popisovat jak síla sama zde formuje, tady svírá duši umělcovu, nebo kde otevírá prostor a kam to všechno vede a především proč, protože se domnívám, že bychom tak společně přišli o tajemství, ale chci jen říci, že tomu tak je.

A je pouze jen na každém z nás, zda se připojíme oním neviditelným datovým kabelem do vesmírné sítě a začneme naslouchat i vysílat, přijímat i dávat, a to s veškerým dobrem a radostí, kterého jsme schopni.

A tohle CD je klíčem.

Smrt reklamám! :-) 

Ale jak se říká, a platí to i o slovech, ta moje nevyjímaje, je třeba v nejlepším popisu přestat, protože ten nejvyšší soudce je v hudbě pouze a jen posluchač a proto ti můj milý posluchači předávám Black Threads beze zbytku a stávám se již zcela zbytečným. Mohu si jen přát, abychom se skrze vlákna hudby potkali a porozuměli si.

Jak v hudbě, tak ve slovech i v tichu, které je na konci.

A ticho, je ta největší muzika, na kterou jsme všichni krátcí.   

Miroslav Václavek

Šumperk