Niebieski szlak rowerowy, aneb divočinou na polské straně Rychlebských hor

Jeseníky jsou hory krásné, hluboké, divoké a temné. I při pohledu na ně z dálky člověka jímá respekt, neboť jsou temné a vysoké, až se jednomu pod jejich úpatím tají dech. 

A teď si představte, že je část Jeseníků ještě krásnější, hlubší, divočejší a temnější než ony samy. Tato část nazývá se horami Rychlebskými, které přiléhají k polské hranici a tato pomyslná čára na mapě mnohdy jde přesně po jejich hřebenech. Ale ani to ještě není všechno, protože i tyto nejtemnější hory mají svůj podstupeň temnoty, které se nazývají Góry Bialskie a Góry Złote. Nu a co čert nechtěl, sám rarach mi vnukl myšlenku bych tyto hory projel na svém horském kole. 

Dlouho jsem vedl boj s tímto pekelným nápadem, ale sám ďábel nade mnou nakonec zvítězil a tu svolal jsem objevitelskou výpravu stejných bláznů jako jsem já, který to spískal, protože normálního člověka něco podobného napadnout prostě nemůže, abychom se probili skrze temné hvozdy a hrůzné krpály do nichž jsme sestoupili zase zpět ke světlu. 

A tak, stalo se. Tuto sobotu jsme se za ranního kuropění sešli na šumperském nádru, abychom se přesunuli vláčkem do Hanušovic odkud jsme plánovali vyrazit a opět se tam navrátit a pak opět zase vláčkem zpět do rodného Mährisch Schönberg, který je branou Jeseníků. 

Tedy nás v osm ráno vyplivla lokálka na hanušovickém nádraží, kde jsme si nasadili přilby a cyklobatohy s rezervami, kdybychom někde snad vypustili některou z duší a šlápli jsme do toho.

Projeli jsme náměstím, pokochali se výhledy do širého a panenského kraje zarámovaného do hor na obzoru a vyrazili jsme dál. 

Projeli jsme panenskou zemí probouzející se právě ze spánku a mohu vám říci, že nevíte, co je skutečná krása, neprojedete-li tímto krajem brzy ráno, kde seno voní tak, že se vám točí hlava a vzduch je jako křišťál. 

A pak, zčista jasna, zjeví se vám vrchol Kladského sedla s hranicemi států, které projedete, aniž byste mrknuli okem, protože jste součástí Evropské Unie a sjedete pár stovek metrů a odbočíte doleva na niebieski szlak rowerowy, což je trasa, kterou mi sám rarach nakukal. 

A tak vjeli jsme do lůna polských hor a sjeli dolů, protože szlak vede jiným úbočím a tak spousta cenných výškových metrů šla do... :-) 

Polské cyklotrasy nejsou ani náhodou vymazlené jako ty naše v Jeseníkách, což ostatně platí i o trasách na české straně Rychleb a o lesních asfaltkách si mountain biker může leda tak nechat zdát. Tak dobrou noc :-) 

Ale šlak vede tak krásnou přírodou, že cyklista jen tají dech, protože tam to nahoře ho čeká hezky vyšlapat. 

A cesta vede dál, její sklon se zmírní, až se vyrovná a začne zase opět pomalu stoupat. 

A tak, když jsme si vystoupali opravdu jeden hnusný a odporný krpál, jehož fotografie vám sem raději nedávám, protože by vás rozbolely nohy a už byste nečetli dál, zjistíte, že jste špatně. Tak haló, vraťte svolávám výpravu. Jsme špatně musíme zpět a dolů.

A na plný pecky a neubírat plyn, jak zpíval Wabi Daněk.

A protože jsem zdárně potlačil vzpouru mužstva i ženstva, což zase vzhledem k mému metru devadesát a metráku vytrénovaného svalstva nebyl problém - a vůbec, když na polskou stranu Rychleb vjedete, jinou cestu než tu nahoru nemáte a i kdybyste nemohli tak prostě musíte dál, protože jiné cesty není, dorazili jsme na křižovatku šlaků. Zde se kříží náš šlak roverový se šlaky jinými, kudy se nahoru šinou túristi s jazyky na vestě. Tož jsme pojedli svých proteinových tyčinek, dali ochutnat ze svých a přijali jiných, napili jsme se zplna hrdla zbytků vod ve svých bidonech a vyrazili jsme dobýt zbytek šlaku nebeského.

Toto stoupání bych zařadil mezi nástroje práva útrpného a garantuji vám, že jen při vyslovení jeho jména se vám každý cyklotúrista přizná i k tomu, co nikdy nesjel! :-) 

Ale tu se blýskají již plechové střechy Schroniska slibujícího vykoupení z oné dřiny, kterou jsme na sebe dobrovolně uvalili. A taky, že jo, pak to už byla brnkačka :-) 

Widoky, tedy výhledy ze Schroniska jsou krásné a daleké a tak se chvíli všichni kocháme - což není daleko od polského významu tohoto slova a autor povídání si říká, že kdyby se tak teď hodně rozjel, zastaví se až někde u Baltu, skočí do vody, zaplave si nějaký ten kilometr na Helu a vrátí se zpět osvěžený, protože bylo horko, ve kterém se pekl a kapal z něj vypečený tuk, jako z nedělního bůčku :-) 

Tak ahoj Schoronisko a zase někdy, ale teď už jen kousíček na hřebeny a divočinou na sjezdy. 

A kolem starobylých stromů, které tady byly dávno před námi a budou i dávno po nás pomalu i rychle k přejezdu na českou stranu.

Ale ani s klesající nadmořskou výškou krásy neubývá a je pořád se na co dívat. 

A je tady poslední stoupák do Česka, abychom to neměli tak jednoduché a aby s námi polské hory naposledy zažertovaly po svém, než nás vykopnou nahoře a propustí nás do komfortů asfaltečky na Malou Moravu.   

Nu a jsme zpět na rodné hroudě, kde i značení je o něco lepší, ale navigačku tady používáme raději dál a pak už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty a odměny, což je sjezd, který končí až v Hanušovicích. 

Nu a zazvonil konec a povídání je konec. Ale ne úplný, protože autor blogu vám tenhle trip nejen, že nafotil, ale byl tak hodný, že ho i natočil a tak se na něj můžete podívat a držet nám v dramatických okamžicích palce a konečně vás můžou začít bolet jak ty nohy tak ty plíce, ale vězte, že to stálo za to a že si to dám, vlastně dáme zase někdy. Protože dokud máte, co objevovat, žijete úžasný život. Tož sport je náš, dělá dobře mně i tobě! :-) A jestli se chcete dozvědět ještě něco víc - modře zvýrazněné pasáže textu vám dají vyčerpávající a to opravdu vyčerpávající odpověď :-) 

Miroslav Václavek 

Šumperk

Photo and video © Miroslav Václavek
All rights reserved