Miloš Zeman není hlavou státu, ale jeho vyměšovacím otvorem

„Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.“ Tomáš Garrigue Masaryk  

Jak se nám blíží konec mandátu Miloše Zemana, začíná být čím dál více zřetelnější, že pan prezident jeho tíhu neunesl. Namísto člověka, který by v kontextu svého úřadu společnost počal integrovat a hojil by její dosud velmi hluboké rány způsobené v minulosti, svůj úřad pojal coby jakousi rodinně čínsko ruskou sro sice s ručením žádným, ale s dopadem celospolečensky katastrofálním.

Má na to vliv zajisté to, že jestli na svůj úřad dosáhl za pomoci lží, kterých užíval v předvolební kampani, je zákonité, že lež se poté stává jediným prostředkem k udržení pozice i v období výkonu úřadu a ke konzumaci prebend s ním spojených.

Neboť kde je základním kamenem lež, tam se přidává i demagogie, propaganda, štvaní, a nejenom prohlubování starých ran a jizev, ale bodání nožem do těla společnosti za účelem zranění nových.

Zajisté, pan prezident je nemocný stařec, jehož charakter se zračí i v jeho obličeji, neboť alkohol jako každá jiná droga mění nejen osobnost člověka, ale i jeho tvář. Ale zároveň se tak s jeho věkem z člověka vyplavuje i jeho skutečný obsah.

Což mnohdy lze dlouho tajit, zvláště jsme-li osobou patologickou, která nezná ani studu, ani soucitu, ani sociální inteligence jako pan prezident. Což ovšem přestává platit a zpoza doposud dovedně sehrávané pózy tatíčka vlasti, začíná probleskovat skutečné představení odehrávající se v mysli pana prezidenta.

Tedy jako pokaždé, ještě než jeho fámulus a redaktůrek bolševického plátku Haló novin Ovčáček stačí spustit oponu, otevře se žumpa a z úst páně prezidentových se vyřine močůvka mentálního průjmu a koprolálií, vydávaných za státnictví a majících původ v jeho osobnosti.

Jako nyní, když si za peníze Kremlu, který mu financoval předvolební kampaň splnil svůj sen a stal se prezidentem, začal vyřizovat své alkoholickou paranoií vyprodukované účty s Bohuslavem Sobotkou a nazývá jej sviní, aby mu přitom uprostřed tlačenkovitě rozbředlé tváře svítily oči podlité krví stařecké nenávisti a ze rtů mu padala slova, jež by měl z podlahy sbírat fekální vůz, lidově nazývaný hovnocuc.

K míře charismatu pana prezidenta, kterýžto termín se rovněž veřejně u pana ministerského předsedy Sobotky stal terčem jeho nenávisti, bych se ani příliš vyjadřovat nechtěl, neboť u něj žádný nespatřuji, ale dobře, pokud bylo z hradu nastoleno i toto téma, pak pan prezident Zeman u mne vyvolává pocit toho, že pokaždé když jej vidím, že jsem s prominutím šlápl do hovna.

Nic víc, nic míň. Ale smrdí to čím dál víc.

Je to poprvé v novodobé historii českého státu, že jeho nejvyšší, byť pouze ceremoniální, formální a reprezentativní úřad vykonává osoba, která se neštítí vůbec ničeho a není schopna zachovávat ani ty nejelementárnější zásady mezilidského chování, pokud o slušnost a respekt jde. Tedy toho, co nás odlišuje například od šimpanzů, byť s nimi máme společných 99% genů.

Což je na druhou stranu příslib toho, že tuto smutnou postavu, která se propila na sídlo českých králů a římských císařů, pošleme v prezidentských volbách od Pražského hradu, co nejdál. A zapomeneme.

Neboť Miloš Zeman není hlavou státu, tedy v českém případě prvním mužem v zemi, udávajícím dobrý příklad svým chováním, způsoby, kulturní inteligencí, velkorysostí, masarykovským humanismem a nadhledem, ale jeho opačným koncem, z něhož hodnoty rozhodně ven nevycházejí.

Miroslav Václavek

Šumperk