„Jakmile služba obci přestane být hlavní občanskou povinností a jakmile občané slouží raději svou peněženkou, než svou osobou, stát je již blízek zkáze. Mají-li jíti do boje, zaplatí si občané vojsko a zůstanou doma, mají-li jíti do státní rady, jmenují si zástupce a sedí doma. Svou leností a svými penězi nakonec způsobí, že mají vojáky, kteří vlast zotročí, a zástupce, kteří ji prodají. Jakmile se národ dává zastupovat, přestává být svobodným, přestává existovat.“ Jean-Jacques Rousseau
„Jmenováním Petra Nečase jmenuji někoho, koho dlouhá léta znám, koho si vážím. Dobře si vzpomínám na první chvíli, když jsem ho uviděl na volebním mítinku v květnu roku 1992. Takže teď to dotáhl až do funkce předsedy vlády,“ Václav Klaus
Dnešní obraz České republiky jakoby slova Jeana-Jacquese Rousseaua
dokládal. Sice nemáme dost vojáků na to, aby ji zotročili, natož nás před nějakým nepřítelem ubránili, ale zástupců, kteří ji prodávají, máme nadbytek.
Při pohledu na trpasličí ozbrojené síly, které počtem převyšuje kdejaká buňka Al-Kajdy, jímají člověka hrůzy, zvláště pokud si uvědomí existenci nevyzpytatelného a zakomplexovaného obra s kyjem na východě s kterým máchá nad hlavou a vyráží ze sebe skřeky výhrůžek a dochází mu, že ona organizace pokud o obranu země jde, je stejně jako mnohé jiné struktury tohoto státu pouhým vedlejším produktem hlavního smyslu jejich existence, kterým jsou krádeže a tunely všeho druhu.
Vlastně to všechno, co nazýváme státem, stojí na jediném. A tím je vyvádět peníze z veřejných rozpočtů na neprůhledné projekty všeho druhu, odkud se prostě a jednoduše ztratí, vypaří, zmizí a odtečou.
Že se tomu tak děje pod ochranou represivních složek státu, které jinak obyčejnému smrtelníkovi neodpustí prošlou lékárničku v autě, nezaplacenou korunu na daních, nebo podpis na podvodné smlouvě, je nabíledni.
O tom ostatně vypovídá i škoda šesti miliard korun, která byla vyčíslena v souvislosti s masovými vraždami našich spoluobčanů lihovou mafií, protože je nemožné, aby tak masivní a dlouhodobé zločinné spolčení uniklo pozornosti jak policie, celní správy, finančního úřadu, nebo státního návladnictví a je tedy nutno spíše hovořit o tom, že celá tato činnost probíhala v úzké součinnosti s těmito složkami a pod jejich ochranou.
Ostatně o tom, komu tato země, její právo a moc patří, vypovídá nejlépe to, že například Dr. Rath and comp. vesele ordinují, jakoby se nechumelilo, pan Janoušek se opaluje na Jadranu a pan Rittig se směje z obrazovky, přičemž ti kdo vyjádří svůj názor v souladu s ústavou, jsou kriminalizováni. O čemž by mohl zase vyprávět pan Smetana.
Minulými vládami - které se jakkoliv se jednalo o mnohdy rusofilně orientované jedince s komunistickou minulostí nazývaly pravicovými - úspěšně vykonaná čínoizace, tedy zchudnutí a zbezprávnění značných částí obyvatelstva, přivádí lidi k bezvýchodné sociální situaci a tudíž i k inklinaci k ideologiím, které na počátku onoho dnešního stavu věcí stojí, ale v zoufalství, jakkoli to je stejně neomluvitelné, je člověk schopen mnohého.
A to jak dát hlas nacistům, komunistům, nebo příslušníkům politicky organizované mafie a tím se onen bludný kruh činí ještě bludnějším, nekonečnějším a hlubším.
Je to svět, v němž totiž pro člověka přestává být místo. Alespoň tedy pokud hovoříme o světě našem, jehož závěrečná fáze naprostého úpadku měla svoji podobu v ministerském předsedovi ejakulujícím v kanceláři, přičemž jeho milenka a sekretářka v jednom, řídila výzvědné složky země a nosila si domů coby bakšiš kabelky, zlato a hodinky za zprostředkování schůzky se svým milencem.
Výsledkem onoho konání je byrokratura a technokratura, která z člověka, který v normální zemi svým hlasem dává moc a je těmi, které k moci přivádí plně respektován, činí pouhý předmět daňových příjmů a vůbec je na něj pohlíženo nikoliv jako na lidskou bytost, ale nýbrž jako na něco, co vyždímáme jako citron a potom to vyhodíme do koše, aniž by jeho práva byla kdy uvedena v platnost.
Tedy jsme zemí, kde si bývalí ministři dopravy pořizují fotbalové týmy, ale jedna jediná plně dokončená dálnice je i tak vlastně mimo provoz, protože jsou na ní nekonečné opravy oprav již opraveného a nově postavené kousíčky dálnic se vlní jako rolety u krámu a jejich mosty drží pohromadě jen silou vůle.
Tisíce lidí jsou terorizovány exekučně soudní mafií, protože právo, které v každé jiné normální zemi stojí na straně občana, je u nás státem a jeho majiteli užíváno proti němu, přičemž půjčování peněz vůbec je odjakživa na vlastní riziko. O čemž vypovídá i to, že ten kdo peníze půjčuje se nazývá věřitel. Tedy ten kdo věří ve splacení. Vždyť kolika lidem by se vlastně žilo o mnoho lépe, kdyby si nemohli půjčit na každou hloupost, kterou jim reklama nacpe do hlavy jako něco, bez čeho nemohou být, protože by věřitel opravdu jen mohl doufat a věřit.
Dokonce je možné, že v této zemi vám někdo zavolá na vaše soukromé telefonní číslo, které mu prodá stát a nabídne vám nějakou službu nebo zboží a na základě nějakého monitorovaného rozhovoru vás poté začnou tito vyděrači exekuční inkvizicí pronásledovat, dokud z vás nesedřou kůži a to vše rovněž pod ochranou represivních složek státu, které by se měly především starat o vrahy, násilníky a zloděje.
Je tomu tak proto, že jsme jako národ kapitulovali.
Stejně jako před Hitlerem, poté před komunisty a nyní před zloději.
Není třeba si nic nalhávat.
Jakkoliv se tato země navenek tváří jakožto normální, demokratická a právní, pak pokud pominu moji nepopiratelnou občanskou svobodu, uvnitř je ale hluboce prohnilá, zkorumpovaná a nefunkční.
Protože si my občané si volíme zástupce, nikoliv ty, kteří by o nás pečovali.
Jak je zmíněno v úvodu článku, v tomto spočívá obecná příčina onoho neblahého stavu, aniž bychom si to vůbec nějak uvědomovali.
Stejně jako nám prodávají auta, ledničky, dovolené, nebo to, co všechno prý máme mít, prodávají nám úplně stejně naše vládce. Což je naprosto něco absurdního a zároveň šokujícího, jak je to snadné a jak to funguje.
Cesta k nápravě spočívá v tom, že člověk prostě musí přestat uvažovat jako volič – ovládaný, ale musí se stát občanem – tím kdo vládne a vymoci si to na současné kleptokratuře svými hlasy a vůlí. Ona sama mu nic nedá. Pouze mu z plakátů nabídne další Klausy, Filipy, Zemany, Grebeníčky, Sobotky, Paroubky, Nečasy, Okamury, Topolánky, nebo bůhví s jakým zbožím a šuntem ještě přijde na voličský trh.
Pouze vůle po nápravě věcí a právu, které bylo u nás přerušeno v roce 1918 a nahrazeno násilím, lží a státně organizovaným rozkrádáním - a vrací se nám tak jako bumerang buď s cizími armádami, nebo s každým vlastním zlem - nás z onoho bludného kruhu vyvede ven.
I když to bude dlouhá cesta plná nepříjemných pravd, stojí za to po ní vykročit a stát se normální, krásnou zemí, kde je život radostí, nikoliv zlým snem a utrpením.
Protože jaký volič, tak bohatý je jeho zástupce.
Ale jaký občan, tak bohatý je on sám, jeho země a celý jeho život.
Miroslav Václavek
Šumperk
