Běž domů Ivane – a vezmi s sebou i Miloše

Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, to je text jedné velmi známé písničky, která vznikla jako reakce na ruskou válečnou agresi ze srpna 1968 a ve které se zpívá o tom, že Ivan byl hodnej hoch, ale poslali ho do úplně cizí země,

kde ho holky nemilujou a tak se má vrátit do své rodné ruské vsi, kde ho čeká kdo? No Nataša!

Což byla jednak naprostá pravda a zároveň to také vypovídá jak o tom, že si i v nejtěžších chvílích národní existence umíme zachovat chladnou hlavu, tak ani neztrácíme smysl pro černý humor, aniž bychom ovšem zůstali agresorovi něco dlužni.

Když mi byly tři roky a dva dny, tak se na nás přivalilo z východu ocelové tsunami. Celé sovětské impérium nastartovalo tanky a přijelo nás rozstřílet půl milionu soldátů. Železné holubičky míru drtily vše, co jim přišlo do cesty a hlavně ruských kalašnikovů ani nestačily vychladnout, jak nás občané sovětského svazu zahrnovali horkými pozdravy ráže 7,62 mm a nemocnice a márnice se plnily stovkami obětí.

Měli jsme sice jen holé ruce, ale vyhořelá torza ruských tanků jsou dodnes na fotografiích svědkem toho, že jsme jim to nedali zadarmo. Vlajky s krvavými skvrnami, které po Praze nosili lidé, jsou důkazem toho, že ulicemi našich měst tekly potoky nejlepší krve našeho národa.

A pak přešly roky. Statisíce našich občanů využilo krátkého otevření hranic na západ a vzali roha, protože se těch dvacet jedna let tady opravdu nedalo žít. A když, tak jen ve strachu, obavách, nedostatku, ve lži a v zemi, která se propadala až na dno, v zemi jejíž hodnoty, které jinak drží každou normální společnost pohromadě, zemřely zastřeleny ruskou kulkou, v zemi která dosáhla takového ekonomického úpadku, že nebylo ani toaletního papíru, v zemi brutálně hospodářsky vykořisťované ruskými okupanty, v zemi která byla beznadějí, šedí, špínou a bídou.    

A pak po 23 letech jsme se jich zbavili, zůstala po nich zbídačená a zplundrovaná země, zdevastovaná jak ekonomicky tak i morálně. Přičemž jsme se ze strany okupanta, tedy dnešního Ruska nedočkali ani slova omluvy, ani koruny odškodnění za způsobené škody v řádech stovek miliard korun. O statisících zmařených životech nemluvě. A my sami jsme se ocitli životní úrovní a kvalitou života v Africe.

Možná, že si říkáte a má to cenu vlastně ještě vůbec připomínat? Má cenu o tom ještě vůbec hovořit?

Vždyť Německo taky dnes nikdo, krom pár osob, které to mají v popisu práce, taky nikdo nenazývá okupantem a zločincem.

Jenže milé děti, ruskou okupaci ze srpna 1968 je třeba vnímat jako stále živou a nezhojenou ránu. Protože v Rusku se na rozdíl od Německa, které nacismus a válku dávno předávno opustilo, nic nezměnilo. A jak to tak vypadá ani se v dohledné době nic nezmění.

Proto je třeba mít neustále na paměti, jak je pro nás důležité to, že jsme členy EU a NATO. A to doslova životně. Neboť stačí pohlédnout na ruské sousedy, kteří v EU ani v NATO nejsou, aby bylo zřejmé, jaký osud by nás následoval. Ano, ten ukrajinský, gruzínský, nebo moldavský. Tedy, byli bychom vystaveni válečné agresi, hospodářské exploataci a životu v poloviční válce s ruským sousedem neustále nám nad hlavou máchajícím kyjem, hrozícím nás rozdrtit pokud se ruský soused špatně vyspí nebo má kocovinu. Třeba tu afghánskou.

A teprve tehdy až v Rusku ruská vláda jednoznačně odsoudí srpnovou válečnou agresi vůči naší zemi jakožto zločinnou, režim, který ji provedl za zločinecký a Putin přijede a poklekne před Národním muzeem jako Willy Brandt ve Varšavě a Rusko (jakožto nástupnický stát SSSR) nám nabídne finanční odškodnění, pak můžete hovořit o srpnu 1968 jakožto o historii a Rusko vnímat jako normální zemi, s kterou lze mít přátelské vztahy a počít k němu chovat i nějaké sympatie.

Do té doby ovšem ne. Do té doby je nutno se mít před Ruskem na pozoru a zbrojit a mít spousty tanků a letadel a na našem území nejlépe US Army, protože to je vůbec nejlepší recept na to, abychom si srpen 1968 již nikdy nezopakovali.

A pokud jde o pana Miloše Zemana, který se ani při příležitosti padesátého výročí okupace naší země varšavským paktem nepřiměje k tomu, aby vyjádřil lítost nad stovkami mrtvých, nad zmařenou nadějí na svobodu, nad mnoha lidskými tragédiemi, kdy byli perzekuovány statisíce lidí, kdy jejich dětem se komunisté mstili a ony nesměly studovat, kdy byly rozděleny rodiny a celá země byla znásilněna brutální lží – nedivte se.

Pan Miloš Zeman nejen, že není český prezident, ale je velvyslanec Ruské federace v ČR, který nehájí zájmy naší země, ale onoho východního impéria, ale je také a to především, reformním komunistou.

Tedy osobou, která nelituje obětí, ale pachatele, tedy komunistickou ideologii, které byla stržena maska lidské tváře, kteroužto si on sám ve svém lidském úpadku nasazuje, předstupuje-li před nás a tudíž se od něj soucitu s těmi nejlepšími, kteří zemřeli v boji za naši svobodu a tudíž ani jejich ocenění nemůžeme dočkat.

Tedy vzpomeňme my ostatní, kteří se cítíme být občany České Republiky, těmi kteří jsou hrdí na naši skvělou přítomnost ukotvenou ve společném evropském domě a v Severoatlantickém obranném společenství toho nejtragičtějšího výročí v našich novodobých dějinách jakožto na memento i hrozbu zároveň.

A toho Miloše si tam už opravdu nechejte!

A už se nevracejte!

Nikdy!

Miroslav václavek

Šumperk