Sir Humphrey, stálý tajemník britského vládního kabinetu ze seriálu Jistě, pane premiére, nejlépe věděl, jak zabránit vyhazovu byrokratů. „Na každé propouštění státních úředníků musíme najmout nové úředníky, kteří tu celou operaci administrativně zvládnou a zajistí,“ doporučoval intrikán.
Kvůli Nečasovou vládou chystanému propouštění a snižování platů se i v české státní správě vyrojilo hodně sirů Humphreyů. Ti první na ministerstvu školství, kde šéf resortu Josef Dobeš ohlásil záměr propustit třicet procent lidí, kteří mají na starosti přerozdělování peněz z evropských fondů. Teď to tam dělá zhruba 210 lidí, takže odejít má kolem sedmdesáti.
Obrana byla okamžitá: v případě snížení počtu pracovníků je ohroženo čerpání peněz z EU, na něž tuzemské školy čekají! Zároveň je podpořil i Brusel s arogantní výzvou, že místo propouštění musí české ministerstvo školství naopak nabírat. Dalších nejmíň sedmdesát byrokratů! Jinak přece vůbec nemohou zvládnout ten ohromný příval miliard korun z Bruselu na bohulibé účely, když každý trouba přece ví, že ve vzdělání je budoucnost národa.
Na školství nám Evropská unie chce během sedmi let celkově poslat tučných 120 miliard korun. Mýlíte se, pokud doufáte, že se za to konečně opraví zchátralé školy. Tedy vymění okna, jimiž v zimě fouká do třídy; v tělocvičně se vymění parkety, které pamatují prezidenta Zápotockého, a do učeben namontují moderní interaktivní tabule.
Bruselští i čeští úředníci si víc libují v takzvaných měkkých projektech. Eurodotace směřují na věci typu dvoudenní školení učitelů na téma „osobnostní rozvoj“ s ubytováním a stravou v penzionu na Šumavě. Pro agentury, jež tyto výlety pořádají, jde o zlatý důl. Efekt vynaložených veřejných peněz je skoro nulový. Jak moudře říkal již zmíněný sir Humphrey: „Subvence se dávají na to, co lidé nechtějí, ale co mít musí. Pokud něco chtějí, zaplatí si to sami.“ Na prkotiny typu nová kostra do biologie si ředitelé škol budou muset uspořit sami.
Každý, kdo byl kdy na nějakém úřadu pro razítko, musel vidět, že tam přežívá socialismus.
Jak neochotou byrokratů za přepážkou, tak jejich počtem. Při každé další návštěvě instituce máte pocit, že je tam zas o jedno okénko a obličej za ním víc. Pro stát pracuje 436 tisíc lidí a dalších 163 tisíc ještě v samosprávě v obcích a krajích.
První úder krize odnesl soukromý sektor. Od podzimu 2008, kdy se naplno rozjela světová finanční a později hospodářská krize, přišlo o práci 200 tisíc Čechů a Češek. Velké časti ostatních se snížily platy.
Státní byrokrat za tu dobu nebyl propuštěn ani jediný a ani jednomu nebyl snížen plat. Privátní firmy na krizi zareagovaly okamžitě, rychle zeštíhlovaly, snižovaly náklady, aby vůbec přežily.
Teď se krize přemístila ze soukromé sféry do státní, řada je na vládě. Zefektivní svůj provoz? Nebylo by lepší místo desetiny rovnou vyhodit třetinu úředníků, aniž by to kdokoliv poznal? Nedýchalo by se vám pak vlastně lépe, když by vám lidé z inspekce práce i životního prostředí, z úřadu pro technickou normalizaci, z hygienické stanice, z obchodní inspekce nebo z agentury pro zemědělství a venkov méně otravovali život?
