Literární tvorba germánské rodové společnosti a raného feudalismu

  Karel Veliký /768-814/, který se cítil obnovitelem Západořísmké říše, požadoval kulturní pokrok ve Francii v oblasti vědy a literární tvorby.Duchovní u dvora a v klášterech zprostředkovávat nové křesťanské vzdělání.   

Prehistorie německé národní literatury zasahuje do germánského období, tedy do před feudálního a raně feudálního období společenského vývoje. Uprostřed prvního tisíciletí našeho letopočtu se pozvolna vytvořily feudální výrobní vztahy. Rodová aristokracie a náčelníci si přivlastňují pozemky a částečně je dávají k dispozici svojí družině. Vznikají království a orgány rodového zřízení se přeměňují na feudální státní orgány.

Vznik třídní společnosti vytváří společenské prostředí pro poměrně bohatou germánskou literární tvorbu. Tato literární tvorba dostává podstatné podněty výpravami germánských kmenů v období stěhování národů a stykem s mocenskými snahami římské říše. Literární činnost ale nebyla zaznamenávána, neboť Germáni ještě neznali písmo, díla byla přednášena pěvci. Teprve později mniši některá díla pokřesťanštili a zapsali. Jazykem těchto raně feudálních děl je germánština, tzn. jazyková forma, která se jako první uvolnila ze svazku indoevropských jazyků

germánským posouváním hlásek a stanovením germánského přízvuku na počátku slova. Na germánštinu navazuje první období německých jazykových dějin (asi 8. až 11. století), je označováno jako starohornoněmčina (das Althochdeutsche), přičemž se rozlišuje starohornoněmčina a starodolnoněmčina, neboť hornoněmecké posouvání hlásek rozdělilo německou jazykovou oblast na severoněmeckou, dolnoněmeckou a na jižní, hornoněmeckou část.

Germánské hrdinské básně odrážely mocenské boje uvnitř vznikající vládnoucí třídy a oslavovaly statečného národního hrdinu, bojovníka proti cizímu panstvu a útlaku. „Arminia ještě teď barbaři /Germáni/ oslavují“, píše římský dějepisec Tacitus. Dějinné události se přetvářejí na ságy a nezřídka vytváří z tohoto základu germánský pěvec báseň. Tak zánik Burgundů (437) a smrt hunského vládce Attily /gótsky: tatíček /434-453/ vytvořil historický podklad pro hrdinskou báseň o zániku Burgundů, také Píseň o Hildebrandovi obsahuje historické prvky: V roce 493 zavraždil Teodorich, král východogótské říše v Itálii, Odoakers. Vzpomínka na tuto událost se spojila se široce rozšířenou bájí o boji otce a syna. Hildebrand, který se konečně vrací domů v čele svého vojska, musí tasit meč v souboji se svým synem Hadubrantem. Svazky otce s vlastní krví se dostanou do nesmiřitelného protikladu a stanou se novým raně feudálním ideálem válečníkovy cti, kterému jsou otec i syn podřízeni. Aristrokratická válečnická čest získává převahu a Hildebrand musí svého syna Hadubranda zabít (viz legenda o Rustamovi).

Vedle hrdinské básně, kterou přednášel potulný pěvec (Skop, Skald) za zvuků harfy v hodovní síni, znali Germáni ještě oslavnou báseň. Například Píseň o Ludvíkovi z 9. století opěvovala hrdinské činy náčelníka nebo krále.

Germánská lidová moudrost, etika a lidové lékařství našla svůj výraz v bohaté tvorbě přísloví a pořekadel. O tom svědčí ještě v starohornoněmeckém období Merseburger Zaubersprüche /zaříkadla/, proto tak nazývaná, že byla objevena v roce 1841 na předsázce duchovního rukopisu v Merseburgu. Zaříkadla sloužila jako magická zaříkání a měla způsobit osvobození zajatce a léčit zlomeniny nohy. Jsou to jediné německé písemné památky čistě pohanského ražení. Germánská poezie používá jako metrickou formu především dlouhý verš, jehož oba poloverše jsou spojeny aliterací, tj. stejným souhláskovým nebo samohláskovým začátkem.

Po vytvoření francké říše v 6. století rostl vliv feudálních vlastníků půdy, většina svobodných sedláků se stala nevolníky. Král a feudální vládci spatřovali v křesťanství jednu z největších opor jejich vlády. Důležitá střediska feudálního státu jsou tedy kláštery, měly úspěšně potírat pohanský způsob myšlení a obracet lid ke křesťanství. Styk s Římany na římské linii obohatil život germánských kmenů o početné kulturní statky. Nyní směřovalo učení křesťansko-feudální církve k celkovému způsobu myšlení germánského obyvatelstva, jsou také zprostředkovávány duchovní hodnoty antiky a kultury ve Středomoří. Nositelé této snad nové kultury a také starohornoněmecké poezie byli duchovní. Zasloužilí mužové, především mniši, přinesli Němcům písmo – nejdůležitější kulturní pokrok této epochy. Obsah a forma vznikající duchovní poezie byly určeny stykem křesťansko-feudální ideologie s tradicemi germánského pohanství. Proto tvořila největší část těchto děl církevní próza nebo teologické spisy, vedle toho se dají jednotlivě najít poetická díla, jež se většinou začleňují k praktickým misionářským účelům.

Karel Veliký /768-814/, který se cítil obnovitelem Západořísmké říše, požadoval kulturní pokrok ve Francii v oblasti vědy a literární tvorby. Podle jeho vůle měli duchovní u dvora a v klášterech zprostředkovávat nové křesťanské vzdělání. 

Anglosas Alkuin učenec na Karlově dvoře a od roku 769 opat v Tours, Langobard Paulus Diakonus a Einhart pracovali se stejným cílem. Otfried, žák Hrbana Magnuse, napsal v klášteře Wisenburg Evangelienharmonie /865-870/. Jako první zavádí konečný rým, přičemž rým následovný je potlačen. Také starosaský epos Heliand, ve kterém vystupuje Kristus jako feudální kníže a jeho tovaryši jako doprovod, slouží k zavádění nového učení. Vedle již zmíněné "Písně o Hildebrandovi", která byla zapsána v této době, známe z této starohornoněmecké epochy ještě tzv. Wessobrunner Hymnus, báseň o stvoření světa. Jiné dílo, které nese jméno Muspilli, přizpůsobuje křesťanskému pohledu staré představy o zániku světa. 

Období od 950 do 1050 přineslo citelný zlom tragediím předcházejícího písemnictví. Všechno, co bylo těžce nabyto v prvních začátcích, upadlo do zapomenutí, neboť pod vládou saských králů a císařů /919 – 1024/ Ottoni, je němčina podřízena latině.

s Heldenlied hrdinská báseň

s Preislied oslavná báseň

e Lautverschiebung posouvání hlásek

e Anfengabetonun počáteční přízvuku

Hildebrandslied Píseň o Hildebrandovi

Ludwigslied Píseň o Ludvíkovi

r Langvers dlouhý verš

r Halbers poloverš

r Stareim aliterace

r Endreimvers konečný rým

r Heliand spasitel

P.S: Nevím, kdy jsem tento článek napsal,našel jsem ho v osobním archívu a dle mého odhadu to mohlo být (jestli se nemýlím), někde v roce 1975, napsán na mechanickém psacím stroji.