Rukojmí – 4 - Krajsky,Tigrid, Kohout a Charta 77...

Bylo to někdy v srpnu roku 1979, kdy jsem se po dlouhé konzultaci se svými přáteli z řad Charty 77 rozhodl ve správný čas, aniž bych byl zadržen, dostat do domu Prof. Jiřího Hájka v Zahradním Městě v Praze.

 Když jsem tam dorazil přesně v mně sděleném čase, protože docházelo ke střídání stráže, co hlídkovali před domem, tak přesto byla stále před domem hlídkující Tatra 613, ale přesto jsem se do domu dostal s heslem "i kdyby mne zabili....".

Nemusel jsem ani klepat na dveře, pan profesor Hájek věděl, že tu hodinu přijdu a asi se díval z okna a tak mně otevřel dveře dřív, než jsem stačil klepat.

Byl jako vždy nadmíru smělý, křehký, poctivý v práci jako švýcarský hodinář a tak poté, co jsem pozdravil jeho syna a paní, jsme šli do místnosti, kde si myslel, že není odposlech. Věděl, že je otázkou času, než mně vyhostí a já též.

Radil mi, abych se v zájmu Kurdů spojil s Pavlem Kohoutem ve Vídni, který mi pomůže otevřít cestu k Bruno Kreiskymu a kladl dost velký důraz na to, abych se dostal ke Kreiskymu, vkládal do něj velké naděje v podpoře Kurdů a sdělil mi, že než dorazím po vyhoštění z ČSSR ke Kohoutovi do Vídně, bude už o mně informován.

Na Pavla Tigrida kontakt nebyl potřeba, cestu jsem už znal díky svému příteli chartistovi Prokopu Voskovcovi a Vlastě Voskovcové, kteří už byli oficiálně vystěhováni do Paříže a též díky Gerarde Londonovi (synovi Arthura Londona), který vystudoval lékařskou fakultu v Paříži a ještě díky paní Heleně Ghassemlou, manželky Doc. Dr. Abdula Rahmana Ghassemlou, předsedy Kurdské demokratické strany v Iránu, která se dostala do vojenského střetu s nově vytvořenou Islámskou republikou Irán.

Krátce po té návštěvě jsem byl skutečně vyhoštěn, a když mně francouzská vláda udělila stipendium pro atestaci, usadil jsem se v Paříži.

Hned nějak v listopadu 1979 jsem odjel vlakem do Vídně, kde jsem našel Pavla Kohouta v divadle, tak jak mi sdělil pan prof. Hájek. Měli zkoušku, čekal jsem na přestávku, oslovil jsem ho, a Pavel Kohout mi pozorně naslouchal. Věděl, že za ním přijede nějaký kurdský lékař a dal mi spojení na šéfa kanceláře Bruna Kreiskeho ve straně, ale též na předsednictví vlády a radil mi, abych se nejdřív spojil se šéfem kanceláře Bruna Kreiskeho ve straně SPÖ (Sociální demokratická strana Rakouska).

Toto jsem učinil a vystupoval jsem jako zástupce Doc. Dr. Abdula Rahmana Ghassemlou. Byl jsem velice přátelsky přijat, už o mně věděli na SPÖ a trval jsem na setkání s Kreiskym, aniž bych si uvědomoval, kolik mi je a že de facto vystupuji jen za nějakou nepatrnou kurdskou sílu rebelující proti mocné Islámské republice Irán, podporované těmi nejtajemnějšími silami.

Asi jsem byl dost velký exot, že mi ani toto moje přáni nebylo vyvraceno či ignorováno. Kurdský lékař, z komunistické Prahy, na doporučení mluvčího Charty 77 prof. Hájka a Pavla Kohouta, zastupující povstaleckou stranu proti první Islámské republice... Po 2-3 dnech čekání v hotelu jsem se sešel s Bruno Kreiskym, kterého jsem velmi obdivoval.

Bruno Kreisky byl velkou autoritou v Socialistické internacionále a tak spolupráce mezi SPÖ a PDKI (Demokratická strana Kurdistánu - Irán), která takto začala, byla završena tím, že tato strana se následně jako první kurdská strana vůbec v dějinách stala "pozorovatelem" v Socialistické Internacionále a následně i členem Socialistické internacionály.

Tato spolupráce pokračovala mezi Rakouskem Bruna Kreiskeho a PDKI jejímž předsedou byl pražský docent ekonomie (VŠE) Abdul Rahman Ghassemlou v různých rovinách i poté, co Bruno Kreisky už nebyl předsedou vlády, ale cesty otevřené Kreiskym, zůstaly nedotčené.

Někdy ve druhém týdnu července roku 1989 přicestoval do Vídně Dr. Ghassemlou se svou delegací, aby jednali s Iránem zaslanými diplomaty o podmínkách smíru mezi centrální vládou v Teheránu a Kurdy.

To nebylo jedinečné jednání uskutečněné ve Vídni s Iránem.

Dne 13.07.1989 po té, co vstoupili do jednací síně a začalo jednání, iránští "diplomaté" v centru Vídně vytáhli automatické zbraně a zavraždili všechny členy kurdské delegace včetně Dr. Ghassemlou.....

Vrazi následně v doprovodu policejní eskorty z iránského velvyslanectví na letiště opustili Vídeň a následně se dostali do nejvyšších funkcí vražedných struktur Iránského státu.

Proslýchá se, že Rakousko k vycestování těchto vrahů a ignoraci právoplatných jak národních, tak ale i mezinárodních zákonů přistoupilo poté, co jim Iránci vyhrožovali, že všechny Rakušany v Iránu vezmou jako rukojmí, akt s kterým měli Iránci velké zkušenosti například i tím, že stovky Američanů během roku 1979 skutečně vzali jako rukojmí a diktovali, prosadili u největší světové velmoci všechny svoje podmínky a USA je přijaly.

Tak i Rakousko dle všeho ustoupilo před institutem rukojemství na úkor všech lidských a božských hodnot a nechalo za sebou velkou ostudnou skvrnu pro další generace.

Dodnes mám spatné svědomí, že jsem to byl já, kdo s návštěvou u Prof. Hájka a následné u Bruna Kreiskeho, otevřel cestu, která skončila vraždou mého ctihodného přítele a učitele života Dr. Ghassemlou.