Islamistický trojský kůň v ČR - XVIII

Bylo to někdy v druhé polovině roku 1996 a já jsem byl už víc než jeden a půl roku v různých "bezpečnostních kobkách" České republiky, když pro mně přisel bachař do té bezpečnostní cely, kde jsem se nacházel s masovými vrahy, že mám eskortu. Na přípravu mi dal dvě minuty a během té "přípravy" čekal s druhým bachařem za železnými dveřmi a koukal na mně skrz kukátko.

Už jsem byl na podobné "eskorty" ad hoc zvyklý, byl jsem přece už starý "mukl", už mně podobné eskortování na povel nemohlo rozčílit, i když jsem věděl, že každá eskorta je spojena s nějakým neočekávaným týráním.

Po různých "prohlídkách", kdy jsem se musel svléknout do naha a kdy moji tašku z igelitové tašky prohlíželi i lupou, mně předali eskortujícím, ale to už s „medvědem“ zamčeným klíčem. Medvěda dávali jen těm nejnebezpečnějším, mezi které klasifikovali i mně, přitom vždy někdo z bachařů či eskortujících, nezapomněl ironicky, pěkně - česky řečeno - svinsky podotknout, že "jde kultura". Tuto nálepku jsem si zasloužil jen tím, že jsem všem vykal, což je v tomto prostředí téměř zločinem.

Nakonec mně "živ a zdráv" s "medvědem" usadili do eskortního vozu Avia, což byla moje první "jízda" s Avií a "nedoprovázeli" mně ani Kučerovi operativci, Kučera už byl náměstkem ředitele Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy v Kongresové ulici na Praze 4, tam mně právě vezli. V Avii jsem nebyl sám, což se do té doby nikdy nestalo, že by mně "eskortovali" společně s jinými uvězněnými. Působilo to až pohodově, že nemám po svých bocích po zuby ozbrojené Kučerovce a že jsem navíc s jinými "civilními" osobami uzavřen do skříně staré Avie.

Vedle mně seděl mladý člověk snědé pleti, a ptal se mně, odkud jsem a aby si eskorťáci  nevšimli, že spolu mluvíme česky, přitom držel ruce v klepetech u pusy, aby nebylo vidět, že mluví. Já jsem mu opět česky velice opatrně odpověděl, že jsem z tureckého Kurdistánu, načež mi položil otázku už v turečtině a velice rozrušeně se ptal, zda mluvím také turecky. Bylo to neočekávané setkání po jeden a půl roce pobytu mezi masovými vrahy v bezpečnostních kobkách s někým, kdo na mně mluvil turecky! Odpověděl jsem mu turecky, že samozřejmě a tou odpovědí v turečtině jsem v něm nastartoval záchvat mluvení, stále držel obě ruce před pusou, stále mně kladl otázku za otázkou, stále aniž by počkal na odpověď, mi vykládal kde jakou věc. Byl jsem dost překvapen, ale vzápětí jsem pochopil, že už dlouho nemohl vůbec s nikým mluvit a to ještě k tomu v turečtině. Vyprávěl mně kdejaké věci o svém životě, které stáři, zkušení muklové nikdy nevyprávějí ostatním muklům.

Cesta Avií s ukecaným Turkem se zdála být nekonečná, nakonec jsme ale přece jen dorazili do garážových prostorů policie v Kongresové ulici.

Když tam eskorťáci otevřeli dveře Avie a museli jsme vystoupit z Avie, chvíli mlčel. On medvěda neměl, ale já ano, o to složitější bylo vystoupení z Avie a další chůze, tam asi konečně pochopil, že jsem "větším" zločincem než je on, když mám medvěda a tím jsem si u něj získal další respekt a důvěru.

Už jsem asi byl pro něj naprosto spolehlivým partnerem ke konverzaci.

Konečně jsme dorazili k výtahům a následně do 1. patra, kde se nacházejí cely předběžného zadržení Kongresovky. Oprávněně jsem si myslel, že naše spolčená cesta končí, že každého z nás dají do jiné cely, ale kdepak, oni nás dali do stejné cely, protože pospíchali, aby stačili jít na oběd. Jak za námi zavřeli dveře, tento mladík mně hned objal a poděkoval Alláhovi, že mně jemu poslal a začal jako kulomet sypat ze sebe slova a slova a slova….

Nemohl jsem pochopit, že tak důvěrné věci sděluje někomu, koho ani nezná, ale právě to byly symptomy tzv. ponorkové nemoci u izolovaných muklů smíchané se steskem po všem, co souvisí s turectvím a jemu bylo jedno, že já nejsem Turek. Vylezlo z něj, že přijel do ČR dle jeho sdělení s pomocí tureckých ilegálů pracujících pro operativce plk. Václava Kučery a že brzy získal tady někde v Praze 5 povolení k pobytu a následně byl seznámen s nějakou slečnou, se kterou se oženil a začal podnikat. Jeho podnikání mělo spočítat v pašování a distribuovaní heroinu z Turecka.

Dle jeho vyprávění vozili heroin kamiony a on si ho někde na parkovišti převzal a následně dal do poštovních obálek po 20 gramech a posílal na různé adresy v Rakousku. Vždy jako odesilatele uvedl nějaké české jméno a nějakou českou adresu, někdy obcházel středočeský kraj a odesílal je z různých obcí, ale nejčastěji je hodil do schránek kolem Staroměstského náměstí, nebo kolem Malostranského náměstí a v Nerudovce kolem Hradčan či přímo na Hradčanech, aby nebylo podezřelé, že z jednoho místa odchází tolik obálek právě do Rakouska. Sdělil mi, že o všem turečtí práskači Kučerových operativců věděli a že ho dokonce seznámili s jedním z nich. Když jsem se ptal, zda se tento policista z Prahy 5 jmenoval Horák, řekl, že ano, ale když jsem se ptal, jak byl starý ten Horák, řekl, že byl mladý, což neodpovídalo tomu kapitánu Horákovi, o kterém Inspekce ministra vnitra plk. Vladimir Nechanický sdělil, že Otan Göksel alias Gürkan Gönen alias Mustafa Özer pracoval jako práskač.

Tento mladý pašerák byl dle jeho sdělení propojen na tehdejší islamisty v Istanbulu, jeho bratr tam byl advokát, který sice měl advokátní kancelář, ale byl koordinátorem dodávek.

Podle jeho slov byl zadržen proto, že jednoho dne jeho manželka Česka měla při splachování záchodu problémy s vodní nádrži záchodu a chtěla to sama opravit, ale když otevřela vodní nádrž, spatřila tam do igelitu zabalený heroin. Údajně ho už předtím podezírala, že není obchodník, jak se jí prezentoval, stále se ho ptala, co vlastně dělá a odkud má ten zisk a už mu přestala věřit, že ho financuje jeho bohatý bratr advokát.

Když našla pytle v nádrži záchodu, vzala je a šla přímo na státní zastupitelství, jelikož údajně věděla, že on má spojení na turecké ilegály a na policisty a mimo jiné na toho Horáka. Byl to neuvěřitelný příběh, o kterém jsem se dověděl nechtěně a začal jsem přemyslet, kdo je ten policista Horák. Až později z různých policejních protokolů, které jsem měl ve mně vsugerované kauze, jsem se dozvěděl, že nějaký policista Horák tam tehdy figuroval, zjevně byli dva Horákové jako operativci plk. Václava Kučery u Police pro Prahu 5.

V té rychlosti mně ještě stačil napsat jméno, adresu a telefonní číslo svého bratra v Istanbulu pro případ, kdybych měl možnost poslat mu zprávu a požádat ho o pomoc. Sice že má tlačit na turecké ilegály, aby zas oni tlačili či podplatili policisty, aby byl rychle propuštěn.

Ta jména a adresy mám někde uložená ve svém archivu.

Po svém propuštění jsem se skutečně s jeho bratrem telefonicky spojil, abych se dozvěděl o těch osobách, které mně dostali do kriminálu a drželi mně tam dva a půl roku protiprávně a pak 13 let trval soud, než jsem očistil své jméno a to s nadlidským nasazením, jak se to málokomu povedlo, když se dostal mezi ozubená kola tzv. české justice na objednávku.

Od jeho bratra jsem se dozvěděl, že zdejší turečtí ilegálové dostali od něj velkou sumu peněz údajně k uspokojení policistů a dalších osob, aby mohl být jeho bratr urychleně propuštěn.

Nyní je na státních orgánech, aby přezkoumali tento případ, ale jsem si jistý, že nikdo, ale vůbec nikdo nehne ani prstem.

Tak to byl případ, o kterém jsem se dověděl díky neuvěřitelnému setkání v neuvěřitelných podmínkách. Kolik turkoislamistických pašeráků už tehdy a hlavně dnes operuje na území Česka, to nemáme přehled a hlavně, ani se nesmíme dozvědět! Jsme přece demokratický a právní stát, že ano?!