Wagner, Grass, Kundera – umění jako kompenzace

Před několika lety v Praze navštívila Bohumila Hrabala překladatelka jeho díla do hebrejštiny. Setkání nedopadlo dobře a paní Ruth Bondyová byla spisovatelovým chováním znechucena. Záhy napsala článek, jehož leitmotivem bylo, že nelze ztotožňovat autora s jeho dílem. V kontextu toho, oč nyní jde ve věci nových odhalení z minulosti Milana Kundery, se v tomto případě jedná o banální příběh nedorozumnění a jedné osobní deziluze.

Spisovatel Kundera nyní čelí informacím, že prý jako mladý student na vysoké škole podle policejního dokumentu udal svého vrstevníka Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 14 let v komunistickém koncentráku. Kundera věrohodnost dokumentu popírá a na jeho stranu se postavila celá plejáda obhájců. Jejich podrážděnost je evidentní a argumentace v jeho prospěch se mi zdá podivná. Vymýšlejí se krkolomné konstrukce, hovoří se o plivancích, inkvizici, o mediálním lynči.

Co vede mnohé osobnosti, kterých jsem si doposud vážil, k tomu obhajovat bývalého komunistu, který žije ve Francii, nekomunikuje a nedovoluje překládat své knihy do češtiny, je mi záhadou. Jedním vysvětlením by mohlo být, že Češi mají raději mýty než skutečné hrdiny.

Není nic pochopitelnějšího, než že objevitel dokumentu o Kunderově udání Dvořáčka chtěl autora Žertu se svými zjištěními konfrontovat. Jak se ukázalo, ke konfrontaci Kunderu přimělo až jeho zveřejnění. Respekt, Ústav ani historika Hradilka bych v této souvislosti z nějakého selhání neobviňoval. Věci by se neměly překrucovat a z viníků dělat oběti.

V Německu před dvěma lety způsobilo pozdvižení příliš pozdní přiznání spisovatele Güntera Grasse, že sloužil u jednotek Waffen SS. Jeho stěžejním literárním tématem byla nacistická minulost. Osobně mi přišlo nechutné, že se krátce poté neostýchal skandalizovat současného papeže za jeho členství v Hitlerjugend. Grassovi se také vytýkalo, že se svým přiznáním čekal, až získá Nobelovu cenu.

V souvislosti s hysterií Kunderových obhájců jsem si vzpomněl na jeden z nejinspirativnějších textů o umění, který jsem kdy četl. Pochází od českého rodáka Kurta Adlera: „Někteří velcí umělci – například Richard Wagner – byli extrémně sebestřední, ale kompenzovali tuto chybu tím, že kázali altruismus ve svých dílech. To nás přivádí k dalšímu zdroji umění: kompenzaci za nedostatky ve svém obrazu – odčinění za skutečné nebo domnělé hříchy a chyby.“ Snad by bylo dnes méně hysterie, kdyby si lidé uvědomili, že umělecké dílo nemusí nutně stát a padat s morálním profilem svého tvůrce. Věc je však složitější.

Kundera se ve svém díle vyrovnává se svou komunistickou minulostí, a to bez ohledu na vyústění případu jeho diskutovaného udavačství. Grass i Kundera získali věhlas za svá literární díla a lidé se právem ptají po jejich autenticitě. Wagnerovo hudební dílo má nepochybně uměleckou hodnotu samo o sobě, bez ohledu na osobní charakter autora.

Je však otázkou, zda literární díla Grasse či Kundery nejsou jen osobními apologiemi bývalých protagonistů nacistické a komunistické ideologie. Pak je na místě zkoumat jejich životní osudy a postoje, abychom zjistili, zda jejich literární výpovědi nejsou veskrze prolhané a vlastně jen pokračováním falešných a plochých myšlenkových schémat, které zmíněné ideologie nastolily.

Text vyšel 21. 10. 2008 v MF Dnes pod redakčním názvem „Milan Kundera: oběť inkvizice, nebo letitý lhář?“