Výchova k vlastenectví

Je to pár dní, co jsme slyšeli výzvu, že máme vést děti k národní hrdosti, "aby pro ně slovo vlast bylo více než jen prázdným pojmem". Nevím, co je autorovi těchto slov, který vede společnost do náruče putinovského Ruska, do mých čtyř dětí. Myslím si, že lautr nic.

Můžu ho ubezpečit, že já budu svým dětem vysvětlovat, až na to budou zralé, že vlastenectví je zvráceně pojímáno jako sounáležitost se státem a s národem, ovšem že státy vznikají a zanikají a pojem národ, jak je dnes chápán, je odporný ideologický výplod doby vcelku nedávné.

Řeknu jim, že můj cit pro to, co by se dalo takto nazvat, je svázán s místem, krajinou, lidmi a našimi předky. Že krajina a lidé, kteří ji obývali a obývají, jejich díla, myšlenky a činy, tvoří to, co nazýváme domovem. Ten bychom skutečně měli mít v úctě a také ho přát ostatním, kteří nemusejí být zrovna příslušníky nějaké většiny.

Že totiž sám český pojem vlast je svým způsobem podezřelý, je to totiž kořen slovesa vlastnit. Vlastnit můžeme dům, koně, plochu ornice, ale už nemůžeme vlastnit sousedy, krajinu, hudbu, literaturu nebo nebeské ptactvo.

Že v angličtině i němčině je tento pojem svázán právě s krajinou předků, s místem, kde mám svůj dům (fatherland, motherland, homeland, country, home, das Vaterland, die Heimat).

V této souvislosti jim budu vysvětlovat a stále připomínat, že stát, ve kterém žijeme (nebo jeho předchůdce, ke kterému se hlásíme), vyhnal z domovů tři miliony našich spoluobčanů. A že pokud by vlastenectví mělo být hrdostí na tento stát, pak by se jednalo jen o agresivní šovinismus, který s láskou k domovu nemá nic společného.

Budu jim vyprávět, že na každém kroku se setkáváme s díly lidí, kteří byli z naší společnosti vyvrženi. Že to však nic nemění na tom, že je to nadále i jejich domov, krajina jejich předků. Že hmotná i duchovní kultura, kterou tady zanechali, je součástí našeho společného domova. Tito lidé totiž před staletími osídlili panenskou zemi, zkulturnili prales a stali se tak původními obyvateli těchto krajin.

Ukážu jim na příkladech, že nepřijetí tohoto faktu se projevuje v české společnosti zastíráním, lhaním a agresivitou. Chtěl bych, aby pochopily, že to, co odvál idiotský vítr dějin, by se nemělo trapně omlouvat, a že je spousta možností, jak náš společný domov kultivovat.

Budu je vést k tomu, že pojem národ je sprosté slovo a stát je něco, před čím by se měly mít na pozoru. Že jediné podobné přijatelné slovo je „společnost“ jako společenství lidí sdílející společnou krajinu a společné dějiny a v ideálním případě i společné hodnoty.