Nedávno jsem četla článek o životě se žárlivcem. V diskusi pod ním se hojně všichni vyjadřovali o tom, jak je život se žárlivcem hroznej, kam to může vést, co všechno jsou žárlivci schopni udělat pro kontrolu svých partnerů.
Asi je to strašný, ale ani jeden příspěvek nebyl o tom, co za muka prožívá ten žárlivec. Jsem celkem free děvče, mám hodně přátel, omezené množství volného času a pracuji v čistě pánském kolektivu. Takže logicky ten kdo by mohl žárlit by byl partner, nikoliv já a přesto se mi to přihodilo. V mém životě poprvé. Ne že bych byla tak důvěřivá, naopak vždy jsem si dávala pozor, abych nedala víc, než druhý. Vztahy byly vesměs z mé strany povrchní, sice vřelé, ale s opatrnosti. Proto mě tenhle pocit neuvěřitelně zarazil. Mísila se ve mně obrovská úzkost, strach. Bolest, která vystřelovala ze srdce až do krku. Panika. Neschopnost se koncentrovat na něco jiného. Zavolám mu. V mém hlase nebylo poznat co prožívám, v kontrolním telefonátu jsem byla medová. Ano, jestli Vás dospělost něco naučí, tak je to přetvářka. Z telefonátu byla patrné, že je sám, že je všechno v pořádku. Přesto jsem se necítila líp, něco bylo špatně. Vyřešila jsem to po svém, ten večer jsem se opila a koketovala se vším, co alespoň trochu připomínalo muže.
Svěřila jsem se svým pocitem kamarádkám. "No Zdendo, to je láska." Bylo mi odpovědí. Aha! Takže to je ta láska. Já myslela, že to je naopak, že to je důvěra, ne strach a panika. Svěřím se mu s tím. Napadá mě. Mou obavu to rozptýlí, zasmějeme se tomu a třeba ho to potěší. Muž je stvoření ješitné. Ptám se kolegů v práci, jestli jejich ženy žárlí. "Jo, žárlí. Na Tebe." řekne mi Jindříšek. "Fakt? A co jsi řekl?" Je tím potěšeno moje ego. "Že jsi úplně hnusná a blbá." Řekl to správně ten chlapec, tím musel svoji ženu na tuty uklidnit. Nevěděla jsem, jak si ten nový pocit zařadit do života. Co to znamená. Je to fakt láska, nedůvěra, nebo jsem jenom hysterická, paranoidní kráva.
Nebudu Vás napínat, hysterická kráva jsem nebyla. Naopak skvěle zafungovala intuice. Nicméně se nedostavil pláč, smutek, nic takového. Naopak veliká úleva a radost, paradoxně. Z toho že je jasno, že už nemusím ten pocit prožívat a analyzovat, že má intuice funguje a že nejsem hysterická, žárlivá kráva.
Tím nechci žárlivce hájit, jenom než je odsoudíte, tak si představte, co asi prožívá a proč.
