Nedávno jsem byla svědkem a aktérem v situacích, v kterých jsem byla konfrontovaná se svým věkem. Bylo to šokující, stále si totiž myslím, že je mi dvacet, skutečně není.
Byla jsem na skleničce v podniku, kam normálně chodí dospělí jedinci. Nebýt pubertální oslavy, byl by to docela hezký večer. Svíčky, dobré víno, kytice, plynulá a vtipná konverzace a taky opilé pubertální lolity. Hodně opilých, pubertálních lolit, skoro celý lokál. V okamžiku, kdy začala jedna z nich předvádět hysterickou, plačtivou scénu před toaletami s vášnivými výkřiky, že ho ale teda tak strašně miluje, jsem do sebe kopla zbytek skleničky, sebrala kytici a utekla s tím, že sorry, ale na tohle já nemám. O dva dny později jsem byla s kamarádkou na drinku, bavila nás asi skupinka deseti pětadvacetiletých kluků. Kluci se snažili, natřásali jako pávi, i když jejich vtipy, spíš než vtipný byly trapný a mně blesklo hlavou, kdy jim dojde, že jsem starší a v ten okamžik budu trapná já, ne oni. Zatoužila jsem být doma, v posteli s knížkou. Otočila jsem se ke kamarádce, vymluvila se na to, že se mi chce spát, ale nechci ji tam nechat s nimi samotnou. „Ne, taky se mi chce spát“. Venku jsme se smály tomu, že už jsme staré. Sice jsme u toho smály, ale do smíchu nám ve skutečnosti bylo pramálo.
Přemýšlela jsem, jaká jsem byla před těmi deseti lety, kdy i já byla lolitkou. Maturovala jsem, měla za sebou první velkou lásku a myslela si, že už se nikdy nezamiluju a taky jsem se nafoukaně domnívala, že na mě všude čekají. No, nikde na mě nečekali, aniž bych se k tomu přičinila. O mužích vím jen asi o fous víc a zamilovala jsem od té doby znovu asi stokrát, ale nikdy jsem nedělala hysterické scény před toaletami v drahém podniku a v těch devatenácti, kdyby mě bavila parta pětadvacetiletých kluků, tak sem z toho doslova hotová a dnes…utíkala jsem do pelechu. Jsem stará a nebude to lepší, už nikdy.
Bože, v jakém jsme to světě, když mám ve svých devětadvaceti letech strach ze stárnutí. Ano, denně jsem konfrontovaná se svými vrstevníky z generace Y a ještě mladších, kteří dnes už pracují a tvoří produktivní, kupní sílu na trhu. Bojím se zastavit a seskočit z toho vlaku, protože jejich hromada za mnou, kteří čekají na to, až mě nahradí.
Přemýšlím, kdy je žena opravdu stará a neužitečná pro společnost. Ve třiceti? Když začne toužit po rodině? Ve čtyřiceti? Před menopauzou? Domnívala jsem se před těmi deseti lety, že já budu stárnout tak nějak jinak. Smála jsem všem těm Vondráčkovejm, moji bývalé kolegyni, která měla nešikovně přišité a vycpané, co se dalo. Možná nebudu za dvacet let jiná. Taky si budu myslet, že je mi třicet, tajně doufat, že takový fake nikdo nepozná, ačkoliv se mi budou všichni za rohem vysmívat, tak jako já kdysi té kolegyni.
A co teprve šedesátnici, sedmdesátnici? No tak přiznejte si, kolikrát jste se přistihli přitom, že Vás v hromadné dopravě, v obchodě zdržovali? Mně se to stává několikrát týdně, vždy se pak zastavím a řeknu si „No tak holka klid, kam spěcháš? Do hrobu? Těmhle lidem zbývá mnohem méně času a nespěchají“. Je mi jich líto a sama nevím, jak těmto lidem pomoci, jsou na okraji společnosti, zdržují, nevydělávají a nenakupují drahé zboží, nekouká se na ně hezky a pokud to jde, okolí je přehlíží. Jaká budeme generace sedmdesátníku my, to netuším. Ale vím, že bude více domovů důchodců, než mateřských školek.
Čas…vnímáte to? Bude to nejdražší směna na světě. I když tohle je trošku patos, tak je opravdu čas dnes něco, co nejdražšího můžeme dát druhému člověku. Jsem v časovém presu od rána, až do večera, kdy neustále něco musím. Na obědě se zapovídám o chvilku déle s kolegyní a už nervózně sleduju hodiny, protože nemám čas. Znervózňuje mě kolega se svými neustálými dotazy, protože nemám čas. Zapomněla jsem odepsat na zprávu, protože nemám čas. Večer jdu na večeři s přáteli, zjistila jsem, že s nimi vysedávám už dvě hodiny a na to nemám čas, musím jít spát, abych mohla v ráno stát a zase se marně snažit dohnat ručičku na hodinkách. A to je ten vlak, o kterém jsem mluvila a touze z něho vyskočit. Poslat všechny do háje a nemuset nic.
Vyprávěla jsem svému kamarádovi gayovi svůj zážitek s pětadvacetiletejma zajícema a o strachu, že přijdou na to, že jsem stará bréca. Igor mě trpělivě vyslechne, típne cigaretu a s osobitosti sobě vlastní ukonejší „Jóóó jsi stará bréca, nebudeme si nic nalhávat, ale jsi kurva stylová a krásná bréca“. Igore díky. A tak holky, aby to nekončilo smutně, tak bych to uzavřela asi takhle:
„Můžeš bejt stará bréca, ale musíš bejt krásná a stylová bréca“.
