Když se kácí les, lítají třísky. Tak by bylo možné charakterizovat hysterické výjevy některých „sil“ a vášnivé, ba místy až krvelačné, diskuse kolem nástupu nové ředitelky veřejnoprávního Radiožurnálu. Nic nového pod sluncem. Hony na „čarodějnice“ – obzvláště v těžce patriarchálním systému, jaký panuje v naší, s prominutím předpostrašené, zemičce - zde byly již odedávna. A jsou stále.
Konec konců, máme v tom i jistou tradici. Již od bájných dob Krokových čeští muži nenávistně přijímali změny, obzvláště měla-li do vedení kmenových struktur usednout žena. Ono pověstné „Běda mužům, kterým žena vládne“ přežívá v genových malformacích z pokolení na pokolení a přenáší se jako houževnatá infekce diskriminace z otce na syna.
Mohli bychom pokračovat přes čarodějnické procesy v sedmnáctém století, kdy se pod rouškou hesla „žena je brána, jíž vchází ďábel“, děly teroristické útoky na zcela nevinné ženské oběti, často jen proto, že nebyly povolné mužům, kteří si dělali zálusk na buď na bohatství těla dané nešťastnice, anebo na bohatství jejího majetku, byla-li dobrou partií, případně na ženy vzpurné, jež se nechtěly podvolovat bez řečí slovu pána. Nedala – reptala, byla obviněna z čarodějnictví. Čarodějnické procesy mají přesah i do novodobých dějin. Popravení Milady Horákové, a mimo jiné i zkonfiskování bývalého Ženského domu na lukrativním místě v centru metropole, s jehož prosazením a výstavbou byla úzce spojena i ona jako tehdejší poslankyně a feministka, rovněž nese tvrdě rukopis patriarchální diktatury. Hony na čarodějnice mají přesah i do současné doby.
Když v minulých volbách kandidovala profesorka Jaroslava Moserová do prezidentského úřadu, byla bez pochyb nejfundovanější kandidátkou s přihlédnutím na to, co za ní, vzhledem ostatním kandidátům, stálo v osobním i profesionálním životě. Přesto – jak se ukázalo – ve strukturách pevně budovaných militantních mužo-stran neměla šanci, ačkoliv této ženě patří obecně obdiv zprava, zleva.
A dnes se česká mužo-veřejnost pere o to, zda si Barbora Tachecí zaslouží tak vysokou židli, jako je řízení hlavního rozhlasového elektronického média v zemi. Samozřejmě. Možnost držet v rukou média dnes představuje držet mnohdy větší moc, než mají politici! Sedmá velmoc, jak se médiím také přezdívá, je vlastně dnes ta opravdu nejvyšší šajba. A na té že by měla stát ženská? To tak!´, brblají si pod fousy mužíci bez ohledu na politickou příslušnost, sjednoceni tentokrát opět na svém „silném“ pohlaví. Ona nenápadná větička „...běda mužům, kterým žena vládne“, se prostě táhne jako nepřehlédnutelná červená – neřkuli krvavá - nit naším děním, včerejšky i dnešky, patrně v obavách, co nastane, až se ke kormidlům našeho malého, s prominutím umrněného, domácího pupku světa i velkého světodění dostanou ty zatracený ženský. A muži dobře vědí, čeho se v obavách před ženami děsí. Jistěže toho, že ženy jsou v době strojových technologií, kdy již tolik netřeba síly živých svalů, nejen srovnatelně fyzicky schopné, ale že začínají zastiňovat muže i ve sféře mentálních schopností, obzvláště s přihlédnutím na to, že například studovat ženy smějí teprve pouhých sto let, a oproti mužům proto nesou nepřehlédnutelný historický handicap. Proto v tom boomu ženského nástupu muži v panice zachraňují poslední bašty na své barikádě, věda, že opravdu definitivně zvoní hrana jejich dosud neotřesitelné pozici pánů zeměkoule.
Fakt, že tedy jeden z prvních obrovsky významných postů, jakým funkce ředitelky nejvýznamnějšího rádia v zemi bezesporu je, je rázem obestřen protestními peticemi (kdo je asi tak organizuje/?/), a proto pro většinu žen není ani nijak překvapivý, a dalo by se říci, že nahlíženo z ženského úhlu jde o malou předvídatelnou lapálii, na jakou je každá běžná žena dnes a denně připravena. Neboť v zápase o své sebeurčení v tom pseudoemancipačním procesu, který zde probíhal v minulé totalitní éře, si každá z žen musela své místo na slunci i každé sousto tvrdě vydřít, takže už sám fakt, že se některá žena vytáhne až tak nahoru, je sám o sobě potvrzením schopností. Ti, co se snaží shazovat práci Barbory Tachecí v jejím zatím kratinkém angažmá v Českém rozhlase trapnými argumenty, že kupř. ukrádá veřejnoprávnímu médiu na veřejnoprávnosti, si patrně nevidí na špičku nosu, a působí spíše jako ubozí šašíci v předsmrtné křeči. Každý nový ředitel/ředitelka, bez ohledu zda takový či makový, (taková či maková), na svoji pozici vstupuje s tím - a proto - aby se dělaly změny. Jaké budou a jak se projeví může však přece posoudit jen čas.
A ještě malou poznámku:
Pan Ivan Hofman, kterého si i jako žena-feministka mimořádně vážím, promine, ale nyní se musím – byť strašně nerada – strefit i do něho, neboť to byl právě on, kdo do jisté míry sedl na lep všem machům, co jich jen po českých luzích bloumá, protože je nyní vláčen, používán a zneužíván v souvislosti se svým odchodem a odchodem jeho „ranní poznámky“, (kterou jsem mimo jiné také pravidelně a s oblibou poslouchala), jako klín proti nové ředitelce, a to nepovažuji za fér. Vždyť všichni, kdo známe jeho kvality, nepochybujeme ani na okamžik o tom, že by Bára Tachecí nebyla schopna posoudit kvalifikovaně jeho práci a schopnosti. A fakt, že mu nabídla jen jinou pozici a příležitost v jiném čase, také tak trochu zavání mužským ješitenstvím a snahou za každou cenu udržet dominantní postavení v primetimovém čase, a to rozhodně nemá zapotřebí. Primetimový čas je zkrátka jen jeden, a zájemců o slovo v něm mnoho. To už je život. Žel, žijeme ve světě nekompromisního trhu, a každý, tedy i ženy, se snaží si v těch tvrdých podmínkách utrhnout tu svoji šanci. Máme-li však být objektivní, nemůžeme nedoříct, že v té pětitisícileté zatuchající totalitě patriarchátu, je vystoupení žen ze společenského podpalubí požehnáním, neboť je pokrokovější variací sejmutí závoje z tváře žen, zahalených dosud v arabských zemích pod ponižující burkou.
Pokud jde tedy o mne, já bych novou odvážnou ředitelku klidně nominovala i jako netajnou kandidátku v příští prezidentské volbě – už za statečnost!
Jen ať se hrdí Češi vycajchnujou, jak to myslí s tou tolik papírově proklamovanou rovností příležitostí!
