Šumění kolem rozhořčení několika tatínků-samoživitelů a pečovatelů o děti, kteří podle současných zákonů nemají nárok odejít do důchodu ve stejném věku jako ženy, již na první pohled napovídá, že cosi v našem státě není v pořádku, a že nerovnost podmínek pro život je do očí bijící nespravedlností. Každý, kdo se stará převážnou částí o potomstvo, by měl – a to bez rozdílu pohlaví - mít nárok na to, aby jeho práce rodinná, tedy práce pro druh, pro společný kmen, byla zohledněna, a jako společensky prospěšná a nepostradatelná kompenzována. Protože jde ve vývoji společnosti o absolutní prioritu. Jinak vymřeme.
Vytváření důstojných podmínek pro zdravý rozvoj potomstva i těch, kdo o ně pečuje, je totiž tou vůbec nejdůležitější činností a hlavním smyslem, proč existujeme, a že existujeme. Jinak totiž společná komunita, stát, pozbývá smyslu, pokud by si každý musel sám bez solidární vzájemné pomoci, urvat co umí. Reprodukční proces je už i tak v současné éře globalizujícícho se světa ohrožen přílišnými konzumními nároky, zbytečnými válkami, nukleárními a teroristickými strašáky, masovým atakem hormonální antikoncepcí a dalšími civilizačními masakry, které harmonickou výměnu generací prostřednictvím zplození potomstva, spíše komplikují. Přijetí principu rovnosti příležitostí, tedy pokud možno co nejsrovnatelnějších podmínek pro život všech lidí, je jedinou filozofií, která může v tomto smyslu zastavit „stárnutí lidstva“ a zabránit disproporcím a komplikacím generační obměny. Ať už se určité regulaci podmínek pro rodičovství říká sociální inženýrství či jakkoliv jinak pejorativně, je zřejmé, že bez určitých zákroků do světachodu i v sociální oblasti se už patrně neobejdeme, když už jsme onu přirozenou přírodní rovnováhu člověka-zvířete jednou porušili vědecko-technickou revolucí. Polidštěním z opice jsme se totiž, možná i kouzlem nechtěného, ocitli na nepřehledné civilizační křižovatce, na které však zatím nejsou nastaveny žádné semafory, optimalizující bezkonfliktní provoz. Podmínky pro důstojné rodičovství i stáří jsou však zcela nepochybně na tom pomyslném semaforu nadějným oranžovým světlem, které možná dřív nebo později přejde v zelenou – pokud se ovšem do té doby nevybijeme pod modrým praporem touhy po obžerském mamonu a upřednostňování živelného zisku za jakoukoliv cenu. Tato modrá planeta už viděla příliš mnoho krve ve jménu doktrín trhu či diktatur kast, a je zřejmé, že cynické přehlížení slabších, handicapovaných a jinak „nerovných“, stejně tak jako falešně a formálně proklamovaná rovnost či nezohledňování podmínek specifických situací té které lidské bytosti, je cestou do pekel. Každý muž, rodič, který na sebe vzal roli mateřskou-pečovatelskou, musí být po zásluze odměněn obdivem společnosti, a nejen přehlížen jako většina žen, pečujících o děti. Vždyť hlasy o tom, že by i ženy-matky pečující o děti měly v nejbližší budoucnosti mít nárok na důchodové zabezpečení stejně „rovně“ jako muži, kteří o děti nepečovali, je nejenže tím nefalešnějším rovnostářstvím, ale je především brutální, asociální a hloupé, neboť se to otočí proti společnosti, rodu, kmeni.
