„Sex ve městě" zní titul světově proslulého seriálu, který brázdí obrazovky už hezkých pár let. A pořád je aktuální. Až na to, že každý si z něho vezme něco jiného. Jinak na ženský svět hledí svýma mužskýma očima muži, /ach ti chlapi/!/, jinak na své ženské příběhy nahlížejí ženy samy. Každá z nás jsme jiná - jiný. Navíc ten obrovský sociálno-emocionálně-biologický rozdíl mezi muži a ženami! Bože, jak jsme rozdílní! Jak nás trápí ti, kolem nichž se točí náš niterný vesmír a od kterých tolik očekáváme! Často, ba převelmi často, marně...
Proč se jsou naše životy mimoběžkami, ačkoli předstíráme, že partnerské vztahy mezi ženami a muži by měly být rovnoběžné?
Odpověď na tuto triviální otázku je jasná: právě proto, že předstíráme.
Člověk jako druh nemůže patrně očekávat, že mu jeden partner zůstane sexuálně věrný po celý život. Lidé nejsou monogamní a nikdy nebyli. Ovšem nejurputnější kámen úrazu je právě v tom očekávání; a což teprve v tom nevyřčeném. (A mimochodem, vesměs velmi falešném a pokryteckém). Nesplněné naděje, a biologická nemožnost očekáváním na nás kladným dostát, nám pak komplikuje všechny ostatní vztahy. Kvůli předstíraným očekáváním pak nejsme schopni ani rovné a upřímné komunikace vlastně na žádné úrovni. A tak se v tom řetězu postupně roztrháváme na kusy, a to jak uvnitř sebe sama, tak i mezi sebou navzájem. Upřímně, kdo z lidí se vlastně, co se vztahů týče, de facto neprolhal životem jen proto, aby „nezklamal"?
Vše kolem našich žensko-mužských vztahů je velmi relativní. Věrnost i nevěra, a to, jak ji chápeme, především. A také to zapeklité slovíčko „důvěra". Co vlastně značí? Je důvěra spojená s intimitou sexuálních důvěrností? Jistě. Ale jde také o mnohem širší pojem. Důvěra - pokud ji budeme chápat například řečí právnickou - je jev naprosto plovoucí na vodě. Nenačapá-li vás manžel či manželka přímo in flagranti, nevěra tudíž neexistuje, protože ji nelze prokázat, i přestože jste byli nevěrní. To jsou paradoxy! A na základě toho můžete zatloukat a zatloukat.., (jak neblahé paměti radíval pan doktor Plzák), a když vás nechytí „nevěrné" přímo v posteli, tak to nepraskne a nemusíte si tudíž lámat hlavu tím, jestli jste či nejste zrádcem či viníkem před rozvodovým, potažmo majetkovým, soudem. Ošidné je na tom to, že ono fluidum, kterému se říká sexuální puzení také k někomu jinému, může být příčinou totálního rozpadu života toho druhého. (A nejen toho niterného). Ne všichni se totiž dokáží smířit s životem v trojúhelníku, jakkoli se snaží být realističtí. Zejména pak u vědomí, že kupříkladu padesátiletá manželka padesátiletého muže si jen velmi těžko může rozumět s dvacetiletou přítelkyní svého manžela, který kvůli ní rozfofruje celou rodinnou pokladnu a barák, který tak horko těžko za léta dřiny a odříkání stavěla společně s ním. Pravda, štiplavý jazyk by mohl podotknout, že ten muž není „její", a že není věcí, aby mohl být vlastněn. Nicméně... Jen si představme, kolik má tato otázka rozměrů a ještě víc úhlů odpovědí.
Je tedy úlet či odlet z partnerského vztahu po pěti, deseti či dvaceti nebo třiceti letech zradou? A tedy selháním? Nebo není, protože muž (či žena), který nemůže být vlastněn, má přece taky právo si užívat a prohánět své libido nejen na tom stále stejném políčku? A pak tu máme slovo „žárlivost". Co je to vlastně onen „zelenooký netvor, který požírá své děti, jež miluje"? Jak souvisí s tím obrovským rizikem přeběhnutí např. k mladšímu týmu? Přímo úměrně. Vždyť tím, jak žena stárne, tím větší je pro ni riziko,(vyplývající z chování mužů), že ji muž „vymění" (jak vlastněnou věc) za nějakou jinou - právě kvůli sexu s novým objektem jeho zájmu. A o žárlivosti v takovém případě nelze ani hovořit, a pokud, pak pouze o zvané sociální žárlivosti. Protože každá žena má v sobě biologicky naprogramovaný kód bránit a udržovat hnízdo za každou cenu, a to i za cenu žárlivých scén. Hnízdo přece není holubník, nýbrž jediným bezpečným místem pro zdárné vychování a zajištění potomstva. Pak je jakýkoliv pardón před nevěrným chováním otce jejich společných dětí de facto předem vyloučen. Pud bachyní prostě v ženách pracuje proti pudu rozsévačstí v mužích. A ona tolik démonizovaná žárlivost je jen přirozeným sociálním chováním a projevem zodpovědnosti k hnízdu.
Sexuální zahoření k jinému, nemanželskému, objektu je bezpochyby obrovským rizikem pro hnízdo. A už proto vždy nutně znamená i zradu citů a zájmů někoho, s kým člověk strávil třeba podstatnou část života a dělil se s ním o svůj, i tak krátký, život, na který máme pouhých sedmdesát let času. Skutečnost, že do svého partnera člověk vkládá různá očekávání, ať již reálná nebo nereálná, je proto naprosto logická a pochopitelná. Ale na druhou stranu, lze žít ve svazku, v poutu, s někým, ke komu necítíme ono úžasné vzrušení, to třepotavé tetelení kolem duše a ještě o něco níž? A mít pocit, že jme citově i tělesně okoralí a sexuálně mrtví ještě zaživa? Přetěžké je každé moralizování.
Vznášet prostě kategorické soudy asi nelze. Co ale lze, a mělo by se, pohlížet vždy a v prvé řadě na naše chování a konání z úhlu zodpovědnosti. Zda a kolik zodpovědnosti cítí partner a partnerka vůči tomu (a těm), který s ním spojil tu obrovskou část svého tak krátkého života. Ostatně, to slovo „děti", tak často, žel, vetknuté jen do závorek, když se hovoří o partnerských vztazích mezi muži a ženami, s tou zodpovědností totiž souvisí úplně nejvíc. V tomto světle pak další slůvka jako je nevěra či nedůvěra nabývají přímo obřího rozměru. Protože jestliže nevěra rozboří tu pevnost, která měla být hnízdem, a nějaká sexuální odstřelovačka či odstřelovač ji svými bradavkami či penisem, zboří, pak je to průšvih jak hrom. Především ve vztahu k těm nebohým dětem.
