Stále hit "zabij bábu !" V souvislosti s připravovanými reformami se v tzv. oficiálních zdrojích neustále zdůrazňuje jen jedna strana mince reformy důchodového systému, která poukazuje na to, že senioři jakožto příslušníci neproduktivní populační skupiny žijí de facto na úkor těch, kteří, coby mladší, ještě pracují. To dává pohledu na seniory pejorativní a diskriminační podtext.
Jenže vedle ekonomické stránky života tu přece existuje i ta důležitější, lidská, sociální. Etický problém je v tom, že se již v zájmu objektivity nezdůrazňuje, že lidé ve věku dnešních rodičů a prarodičů také předtím jednak byli solidární jak se svými rodiči a prarodiči a přispívali do systému zase jim, ale byli solidární i vůči generaci svých dětí. A co zejména, že se ze svých daní podíleli i na projektech a majetku společnosti, jenž dnes stále využívají i dnešní mladí a lidé dosud pracující.
Čím by asi jezdili například lidé do práce, kdyby nebylo za peníze rodičů a prarodičů postaveno metro, dálnice, silnice a další dopravní infrastruktura? Jakoby panovalo uměle pěstované klima, že staří lidé společnosti překáží v rozvoji a jsou tíživým balvanem na krku mladé generace. Vzniká tak syndrom "války generací", což je ale jistě pro demokratický princip nepřijatelné! Přílišný důraz na ekonomiku a naopak zcela minimální zájem o elementární hodnoty, jakými bývaly tradičně mezilidské vztahy, přátelství, solidarita, které vlastně de facto v těžkých situacích a dobách pomáhaly lidem přežít, se, bohužel, ve striktně tržně-liberálním pohledu bagatelizují, zatímco domintnou všehodění se staly pohledy, jako mít co nejvíc peněz a majetek je upřednostněn nad tradiční mezilidské vazby.
Někdy můžeme zaslechnout dokonce i výtky typu, že nám staří zničili životní prostředí a my v tom dnes musíme žít. Jenže i to má háček a druhou stranu mince. Pokud chce někdo z mladé genrace obviňovat rodiče, že tu po sobě zanechali ekologickou spoušť, pak ale křičí na nesprávném hrobě. Vždyť tuto spoušť organizovali a napáchli vždy především jedinci, prominentní představitelé moci a establishmentů, stejně jako to dělají establihmenty současné! Cožpak mohla v éře totality maminka či babička dnešního třicátníka či čtyřicátníka za to, že zde byla drancována krajina, aby odsud mohlo být vykrádáno a odváženo uhlí, uran a energie z elektráren a další průmyslové suroviny do bolševického Sovětského svazu, a zkorumpovaní prominentní příslušníci elity pak kupčili s výhodami z tohoto nekalého byznysu? Cožpak mohla ona maminka či babička volit někoho jiného, než maňásky bolševického pro-rusistického režimu, když jim tento brutální režim stál neustále s pomyslnou pistolí u hlavy a navíc tu jiná partaj nemohla existovat a mít vliv? Jak by asi matky mohly vychovat a starat se o své děti, kdyby byly pozavírány v lágrech za viditelný odpor režimu? A teď by ještě díál měly doplácet na tu mizernou existenci i mizernými nízkými důchody a opovržením mladých? Bylo přežití v takových poměrech minulého režimu spíše sobectvím a zbabělostí, nebo naopak hrdinstvím nést i v takové bídě a hrůze odhodlání k pokračování druhu a dát život, aby mohl pokračovat? Je snad antikoncepce, potratářství či kastrace systémově možným řešením existence rodu a druhu, je-li společnost zachvácena hrůzovládami a lidem se nedaří dobře?
Vyčítá-li dnešní mladší generace té starší, že jim připravila špatnou a zadluženou budoucnost, nechť si ale tedy připomenou i onu rubovou stránku historie, z níž vychází současnost, a to, za jakých podmínek museli žít rodiče. Všichni rodiče se snaží svým dětem předat všechno nejlepší, co jen lze, a obětovat se. Ale kde nic nebylo, nemohli přece předat víc. Nicméně je za to jistě nelze vinit. Sama skutečnost, že dnešní mladá generace vnímá jakési podivné nepřátelství vůči starým lidem jen proto, že by měli jakožto produktivní pracující také přispívat do společenského solidárního systému na penze, jenž se v Evropě prakticky od války snažil vybudovat, je naprosto zdrcující. Toto sobectví dnešních mladých lidí je vůbec nejsilnější, co všichni pamětníci dosud pamatují! Jak mají ale v takové atmosféře strachu z mladých žít senioři, kteří se již ale nemohou nijak bránit?! Jakoby nebylo dost na tom, že sami na sobě cítí, že zub času jim dává zabrat a už se člověk necítí tak, jako zamlada, když byl plný síly.
Nechť se raději propagátoři tezí o tom, že staří budou žít na úkor mladých a budou jim ujídat z krajíce, zamyslí, co to asi bylo za život za železnou oponou, bez svobody a v neustálém strachu z toho, že se člověk kdykoli může stát "nepohodlným" a "muklem" třeba jen kvůli naprosté banalitě, že měl jiný názor než ten "povolený". To totiž byla běžná realita všedního dne maminek, babiček, tatínků a dědů. A i za těchto podmínek přesto vzdor režimu dokázali rodiče často za cenu obrovského odříkání všech svých osobních potřeb vychovat poměrně slušné děti! A kdo si myslí, že jsou lidé z generace rodičů a prarodičů jen přítěží, protože už nemohou vydělávat peníze, tak je primitivní hlupák a nezralý sobec.
Generační obměna je přece zcela přirozenou stránkou života, a vždy to tak bylo a bude. A absolutně není žádný objektivní důvod kohokoli strašit tzv. stárnutím populace. To, že demograficky momentálně v nějaké dobové periodě přibude místně více lidí staršího věku, ještě ale vůbec neznamená, že to není normální nebo přirozený jev. Tento momentální stav se nepochybně sám přirozeným způsobem dorovná, a to i bez sociálního inženýrství, které provozují politici způsobem ne nepodobným věštění z křišťálové koule a které stejně plave na vodě. A proto žádná tzv. "důchodová reforma" se nemá právo prosazovat a prezentovat způsobem přinejmenším morálně pokleslým a zavdávat tak strachu a pocitům bezmoci staších lidí, ani vzbuzovat tímto neoopodstatněným strašením sobectví mladých. A už vůbec nikdo nemá právo interpretovat generaci rodičů a prarodičů jako novodobé strašidlo, které obchází Evropu! To by totiž mělo být klasifikováno zákonem jako trestný čin dehonestace, šovinismu, fašismu a útoku proti skupině obyvatel.
/ článek pro Deník Referendum/
