Na čtvrteční jednání zahraničního výboru přišel seznámit poslance a poslankyně ministr zahraničí Karel Schwarzenberg nejen s prioritami české zahraniční politiky na tento rok, ale také se zprávou o posledním zasedání Valného shromáždění OSN. Schválilo ji 122 států OSN, Česko bylo proti.
Příslušný odbor ministerstva zahraničí na desítky dotazů nespokojené veřejnosti dosud odpovídal výmluvami typu "Chtěli jsme společný postup Evropské unie" nebo "Předkladatel, Kuba, byl problematický". Jenže nakonec návrh předložila Indonésie jménem Hnutí nezúčastněných. Před poslanci a poslankyněmi ministr už ale neobhajoval tolik to, že český zástupce zvedl ruku proti, obhajoval totiž ochuzený uran jako takový. Podle šéfa české diplomacie totiž není nebezpečný, je to konvenční munice jako každá jiná, neexistují žádné důkazy o jeho škodlivosti, ať už na lidský organismus nebo na životní prostředí. „Žádná munice není zdraví prospěšná, ale zatím nejsou k dispozici jednoznačné důkazy o závažné škodlivosti používání munic s ochuzeným uranem na zdraví člověka nebo životní prostředí," řekl Schwarzenberg." Podala zprávu agentura Gita.
Pro nás šťastnější, kteří jsme na vlastní kůži žádnou válečnou řež nezažili má výraz „zbraně s ochuzeným uranem" spíše abstraktní rozměr. Totéž by se dalo říci o našem chápání míru - ten v našich končinách vzdor tomu, že leckde kolem zuří válka - vnímáme jako samozřejmost.
Až do okamžiku, kdy se nedostaneme do oblasti, kde je běžné, že se v kterémkoliv okamžiku můžete se stát terčem bombardování nebo šlápnout na minu. Pro lidi žijící v takovém pásmu je paradoxně minová situace daleko běžnější, než stav nezaminování.
A takových zemí je mnoho.
Pro nás jsou tyto země zdánlivě daleko, a proto strach a neklid v nich nevnímáme intenzivně, nicméně nikdy není jisté, kdy se taková situace může zvrtnout a rozšířit i k nám.
O to děsivější a paradoxnější je stav, kdy lidé, kteří pracují např. ve zbrojovkách a vyrábějí tam stroje na zabíjení, miny či zbraně s ochuzeným uranem, svoji práci berou opravdu jen jako práci, a nikoli spolupodílnictví na zločinech proti lidskosti. Vždyť se podílejí na nebezpečí ohrožující lidské životy - lhostejno na které straně barikády! A nelze si jen tak stroze a bez vhledu a citu lhát do kapsy sebeomluvný sebeklam, že jako dělník ve zbrojovce přece za ty války nemohu.
Tito výrobci zbraní, manažeři a dělníci se tváří, jakoby se jich produkce vznikající v jejich závodě ani netýkala. Ty své produkty-bomby berou jen jako čistě pragmatický tržní vztah nabídka-poptávka. Jako by ti zabití a zmrzačení, kteří na tento výrobek doplácejí životem, ani nebyli živými bytostmi, ale jen jakousi neurčitou nejmenovitou masou masa, která je, dělníky ve zbrojovce nemusí zajímat.
Kdysi jsem dostala vcelku lukrativní nabídku, abych šla pracovat do PR oddělení jistého koncernu na výrobu cigaret. Jednalo se o konkrétně vedení sponzorských aktivit této společnosti. Když jsem si prohlédla seznam klientů a akcí, jež tato kuřácká firma podporuje, musela jsem zamítavě vrtět hlavou, protože tam mimo jiné figurovaly i aktivity, zaměřené na podporu léčby dětí s plicním onemocněním. Jak ušlechtilé! Nad takovým paradoxem se člověk musí nevěřícně zasmát a poťukat si na čelo.
Ani se nechci dívat na webové stránky, co všechno může sponzorovat taková zbrojovka. Protože bych se nakonec mohla dočíst, že přispívá třeba na humanitární pomoc v zemích, kde zuří válka jejími vlastními zbraněmi.
Ale jedno vím jistě: kdybych dostala nabídku pracovat ve zbrojovce, tak i kdyby to měla být jediná volná pracovní příležitost na trhu, musela bych ji odmítnout.
A to se slovy: Zlé a nesmyslné věci nedělám!
Mírová tématika je sice jakoby obsažena ve všem, co se kolem nás děje, ale její konkrétní podoby a kontury jsou obvykle rozmazány v nezřetelném výrazu „mír", tedy stavu, kdy se zrovna neválčí. Daleko konkrétnější kontury pro nás mívají zpravodajská sdělení a obrázky výjevů z válečných řeží. Nicméně i vůči nim jsme už jaksi imunní. Vždyť těch každodenních masakrů je tolik...
Daleko více pozornosti však paradoxně věnujeme kauzám nahodilých úchylných vrahů, kteří v záchvatech nepříčetnosti někoho zastřelili nebo umlátili.
Jakoby ono masové válečné vyvražďování zbraněmi „hromadného ničení" snad ani nebylo nepříčetné a nejednalo se o zvrácenou paranoiu.
Možná ta lačnost a současně imunita vůči krvi je způsobena tím, že psát o něčem tak nudném a nevzrušujícím, jako je mír, postrádá akčnost, a pro novináře není tou dobrou zprávou. Vždyť přece pro média platí ono známé pravidlo: Špatná zpráva, dobrá zpráva.
Ach jo...
A tak jsem se rozhodla, že budu ještě více a intezivněji nabádat k psaní o míru a hlavně odzbrojení.
S pozdravem v duchu nositelky Nobelovy ceny za mír, Berthy Suttnerové, „Odzbrojte!"
Zdenka Ulmannová
