Koho by napadlo, že se ženy seberou a půjdou přepadnout loď s humanitární pomocí? Patrně vůbec nikoho.
Koho by napadlo, že se ženy seberou a na rozkaz velitele přepadnou loď s humanitární pomocí? Možná někoho ano, ale většina by jistě měla pochybnosti a spíš by uvažovala o tom, že k tomu byly přinuceny násilím a výhružkami. Koho by napadlo, že se ženy seberou a půjdou dobrovolně sestavit armádu, která bude zabíjet? Až na opravdové výjimky patrně nikoho.
Tyto otázky si ale, bohužel, málokdo klade. Většinou se hovoří v plurálu „ono se válčí, ono se přepadá“, ale takřka nikdy nezaslechneme větu: jednotka šedesáti mužů, (kde byly případně pouze dvě ženy), přepadla loď s humanitárním nákladem.
Neadresnost ve stroji zabíjení a násilí je děsivá stejně, jako je děsivý onen alibismus, za kteří se zabijáci-vojáci-muži schovávají. Kdybychom měli percentuelně vyjádřit počet žen, které se přímo podílejí na vojenských bojových akcích, kde jde o lidské životy, tak by ono číslo vyznělo zcela jasně. Ovšem nikterak ke cti mužů, protože muži se tak stávají aktivními zabijáky.(Lhostejno na které straně barikády).
Ostatně, i tak nejednoznačná záležitost, jako je „obrana“ na úrovni státních armád, nese tento podtext, že jde o mužstvo a nikoli ženstvo, dojde-li k boji. Přičemž rozlišit, zda jde o obranu nebo útok nebývá v nejednozančných okolnostech konfliktů vždy jednoznačné.
Dejme příklad: Naši republiku napadne nepřítel. Bude se bránit. Budou povoláni všichni bojeschopní muži, poté, když muži padnou, se chopí zbraní ženy. Ale napadlo by někoho, že se ženy samy dobrovolně zformují v armádu? Patrně nenapadlo. Ženy to nemají v přirozenosti, a proto by ani nehrozila potřeba uvažovat o případné obraně. Celý systém vojenství, lhostejno zda obranného nebo útočného, je založen na tom, že je na vině testosteron, který z mužů dělá divochy s nutkáním bojovat. A je-li potřeba bojovat, vzniká tím i druhotná nutnost se bránit.
Bohužel, stejně nadšeně se muži poženou do útoku jako do obrany. Každý, muž, který byl zavlečen do kola mobilizace, potvrzuje, že nejprve pocítil vzrušení, pocit dobrodružství a i jisté nadšení z nadcházejícího boje, a teprve poté, když se setkal tváří v tvář s prolitou krví, si uvědomil, že je potřeba mít strach. Protože jedině strach může korigovat agresivitu v žilách mužů.
Ženy na rozdíl od mužů mají zábrany k boji a strach přímo jako součást přirozeného řetězce instinktů nutných pro udržení druhu. A současně o to silněji mají vyvinutý racionální základ, kdy a zač a za jakou cenu má smysl jít do boje a bránit se. Proto jsou ženy daleko lepšími diplomatkami, než muži. Protože ženy budou nejdříve prvoplánově uvažovat a jednat o tom, jak udržet klid a mír, než se spustí kolotoč připuštění útočné agrese.
Problém současného světa, ( ale i dřívějšího), je v tom, že něm rozhodují stále vesměs muži, a tudíž rozhodují i o tom, jakým způsobem se budou řešit případné konflikty zájmů. Kdyby na úrovni rozhodování a v celém rozhodovacím procesu bylo více žen, ideálně aspoň polovina nebo více, bylo by to jistou garancí, že ženské vlády nebudou mít zájem na tom, aby se vedly války a boje. A tím by byla zaručena i větší prosperita a menší nebo nulový zmar a zkáza. Protože ženy se sice možná pohašteří, ale do přímého bojového utkání, kde jde o život, nikdy nepůjdou, pokud by nebyly v ohrožení jejich děti.
Takže de facto v praxi ženy jsou nuceny jít do zbraně jedině proto, když muži navzájem mezi muži vyprovokují a rozpoutají válečnou řež. Proč to ovšem muži dělají, žádná z žen nechápe – nikdy nepochopí. (Možná až na výjimky žen, které mají v krvi vyšší hladinu testosteronu, ale u těch lze spolehlivě uvažovat, zda jsou ženami nebo mutací na pomezí ženství a mužství).
Výsledkem je jednoznačná odpověď: kdyby nebylo mužského agresivního testosteronu, tak nebude ani válek, protože de facto každá země drží armádu jen proto, aby se bránila před muži, otci, syny, bratry z druhé strany barikády v případě armád obranných, a v případě armád útočných před muži, otci, bratry, syny vlastního kmene.
Otázkou je, co s tím? Smířit se s tím? Těžko. Protože dnešní krakatitická doba až po okraj napěchovaná zbraněmi hromadného vraždění těžko umožňuje smířit se s tím, a vyvolává těžkou globální depresi, ne-li již paniku. Existuje jediná možnost: ta, že muži předají rozhodování (vládu) do rukou žen, protože pak i oni sami si budou moci být jistější a bezpečnější, že k bojům nebude docházet. Protože ženy muže dobrovolně nikdy nebudou mobilizovat, a ochrání tak i jejich vlastní životy. A o to přece jde.
