Po podvodech, lžích a následném pádu amerických bank, potažmo uměle vyprojektované krizi rozšířící se do celého světa, nastala situace, do které spadlo Řecko. Totální krach, rozvrat a průšvih, který způsobily banky za asistence politiků, a kterou opět zaplatí občané. To vše je důsledkem lichvářství a příživnictví bankéřů.
Bankovní sektor ovládá politiku. Ovládá jak parlamenty, tak vlády a politiky, kteří za úplatky šijí bankéřům zákony na míru. A to s tím cílem, aby si bankéři mohli točit a odsávat pro sebe svou libru masa z každého dolaru, eura či koruny.
Každá koruna, která projde mechanismem obživy drobných i větších podnikatelů, živnostníků a zaměstnanců, musí – kvůli vypečeným zákonům, jež schvalují politici na míru bankéřům – projít jejich bankéřským sítem, které si podrží ta nejvydatnější zrna. V systému, který tak rafinovaně vymyslela bankéřská lichvářská mafie, nemůže neprojít nikdo. Bankéři diktují, co se na světě bude dít, co se dělo a co se děje. A dělají to pro svůj vlastní nemravný zisk. Různé teorie, které tvrdí, že pád banky by znamenal pád celých států a ekonomik zemí, potažmo rodin, jsou absurdní v tom, že jsou prostě jen vylhané a smyšlené za účelem spekulací bankéřů, jak stále zvětšovat a zvětšovat své zisky. Bankéři totiž neumí nic jiného, že lhát a spekulovat – vždyť právě na tom stojí podstata jejich „podnikání, zjednodušeně řečeno.
Svět funguje v podstatě stále otrokářským způsobem, kde na jedné straně stojí banky jako otrokář, vlády a parlamenty jako pohůnci a drábové, kteří bičují otroky – zaměstnance a drobné a střední podnikatele – po zádech, a zákony nakloněné otrokářům slouží jako šrouby na řetězech, které méně nebo více utahují a svazují pouta otroků.
Aby tato hra otrokářů s otroky mohla fungovat v režii otrokářů a udržovala se relativní poslušnost otroků v takové fázi, aby se nebouřili, vymyslel se volební systém, kterému se začalo říkat demokratický, a utkala se mu gloriola nedotknutelnosti marketingovými nástroji, jež ale ovládají otrokáři. Otroci jakoby získali iluzorní svobodu tím, že získali svůj vlastní hlas pomyslné volby. Ale už se jim neřeklo, co ten hlas znamená ve skutečnosti. Takže: volební hlas znamená, že si ho každý z otroků kupuje formou své práce a daní odvedených do státní kasy, kterou ale drží a spravují politici, tedy pohůnci bankéřů-otrokářů.
Poté se otrokům řekne, že tehdy a tehdy jsou volby a že mají jít hodit do bedny tu svoji koupenou stovku v podobě natištěného volebního lístku. Tak si otroci volí své otrokáře a ještě se jim klade poté za vinu, že si ho zvolili špatně, když ten či onen politický poskok vytuneloval státní kasu, a že je to tudíž vina jich samotných, otroků, a zloděj, který kasu vydrancoval skutečně, se pouze přestěhuje do jiné partaje. Pak se celý proces opakuje, zpravidla každé čtyři roky či někdy i dříve, a systém jede dál.
Jenže, v okamžiku, kdy už je kasa zcela vykradená a už v ní nezbývají peníze ani na elementární zabezpečení pro otroky, aby mohli pracovat a vytvářet astronomické zisky otrokářům,tak se vyhlásí bankrot, bankéři přijdou s nápadem o pojištění bank, a tudíž jakoby opodstatněně zdraží správu účtů všech otroků. Pokud by se některý otrok chtěl vymanit z toho uzavřeného okruhu, tak je to sice poněkud problém, protože si nemůže ani vyzvednout výplatu, protože vše – tedy podnikání jeho zaměstnavatele-subotroka – je jištěno systémem správy každé koruny, eura či dolaru bankami, neboť mimo bankovní cirkulaci nemůže projít jediný finanční tok, když to přikazuje zákon.
Kruh a smyčka se uzavírá. Došlo ke krachu. Banky vyhlašují bankrot. Stát, zastoupený politiky a kolaborujícími úředníky, vydá zákon, že každý z otroků má povinnost utáhnout opasek a vydat ze svých chudých kapes peníze na sanaci padajících bank. Jako strašák dobře poslouží zaklínací formule, nejapná fráze, že pokud padnou banky, padne celý stát, potažmo i rodina otroka. A protože otrok nemá dostatek informací o tom, kolik peněz skutečně v banku zbývá, a je-li tomu skutečně tak, tak je dezorientován a snadno skočí na tento špek. Fakt, že ty peníze projedli otrokáři nebo si je přelili na svá soukromá konta, samozřejmě otrokovi zamlčí, a tak otrokovi nezbývá než uvěřit, nebo se vzbouřit. To je jediná skutečná volba, kterou by měl otrok řešit.
Jenže na to, aby se mohl vzbouřit, by musel mít zázemí. A to nemá, myslí si otrok. Jenže netuší, že největší devizou a hodnotou, kterou vlastně drží jen on sám, jsou jeho ruce a jeho hlava, neboť ve skutečnosti jen ruce a hlava otroků vytvářejí reálné a opravdové hodnoty, nikoli ty virtuální, na kterých bohatnou bankéři. Tou hodnotou je práce. Reálná práce oněch otroků – protože bez ní by nemohlo být oběživo, resp. produkt, se kterým se obchoduje mezi bankéři.
Kdyby si otrok uvědomil, že může žít i zcela mimo ten bankéřský systém – a to tak, že bude směňovat svoji práci přímo, výměnou produktu za produkt bez prostředníka- bankéře a jeho státu – tak by otroku odpadly náklady na život minimálně o tři čtvrtiny. V praxi to vypadá tak, že pekař si vymění svůj produkt rovnou se zedníkem, zedník s holičem, holič s lakýrníkem, obuvníkem a řezníkem… a tak vedle sebe mohou paralelně existovat dva systémy. Konkurenční, samozřejmě.
Kdyby si ale otroci uvědomili, že oni sami mohou být konkurencí bankéřům, tak by se konečně osvobodili. Otázkou je, zda si otrokář dovolí střílet do otroků, protože kdyby je vystřílel, tak by na něj nakonec neměl kdo pracovat a vytvářet mu zisky.
Jít proto volit otrokáře, a to navíc dobrovolně jen proto, že se snaží nakukat, že je to tak zvaná občanská povinnost, mi v takto zvráceném systému připadá nesmyslné. Neboť ve stávajícím systému není takové volby, která by zaručila, že ona stovka z mého volebního hlasu, kterou jsem si musela nedobrovolně koupit, se dostane tam, kam má. Tedy solidárně těm potřebným, to znamená chudým a nezajištěným, otrokům, a nikoli přes státní kasu a správu politických pohůnků zpátky otrokářům, bankéřům.
Proto jediné správné, co může pekař udělat pro svůj udržitelný život, je to, že nebude už akceptovat banky a jejich zvrácené požadavky. A to může udělat i v současných kontelacích tím, že obejde zákon a zruší kořen problémů a nespravedlnosti . Když totiž z té hry vypustí prostředníka - tedy banku a potažmo politika, azačne směňovat svoji práci rovnou, přímo k odběrateli, tak ten jejich bankéřský rybník, ve kterém se kapříci tučně popásají, vypustí. Protože otroci, už nic neztratí, neboť na rozdíl od bankéřů a politiků umí ve vší slušnosti pracovat a vytvářet skutečné, a nikoli jen virtuální hodnoty, ale s pádem bank přijdou o svou luxusní existenci jen otrokáři-bankéři a jejich pohůnkové politici.
Protože pekař může fungovat dál nezávisle na politikovi a bankéřovi. Pekař umí péct rohlíky, které budou vždy potřeba, a bude to i dál umět dál, po pádu bank. Ale bankéř neumí nic jiného, než parazitovat, lichvařit a ždímat peníze z pekaře. Nebo-li páchat morálně trestnou činnost, před kterou má stát paradoxně chránit. Ale v okamžiku, kdy politik, který byl dlegován spravovat státní kasu, vyhlásí, že v banku nejsou peníze ani na penze a sociálně nejslabší, pak rozhodně nikoho neochraňuje! A je potřeba ho nevolit!
Jak jednoduché – a v tom je to kouzlo.
