Nekonečné téma ženy a muži můžeme nahlížet z jakéhokoliv úhlu, dojedeme však k nějakému jasnému závěru? Jsme lidé nebo zvířata? I přestože v nás ještě nějaký kus onoho pradávného zvířete v některých atavismech a zbytkových instinktech přežívá, zdá se, že jsme už degenerovaně přešlechtění tím, čemu se tak honosně říká civilizace. Jsme však skutečně civilizovaní? Já tvrdím, že ne. Jsme stále barbarštější. Vždyť jen v posledním století - tom moderním „vyspělém" dvacátém - svět zmasakrovaly dvě světové války, které byly tak brutální hlavně ve formách „rafinovaného" vzájemného vyvražďování, že to soudnému člověku opravdu nemůže jít na rozum.
Když si představíme jen ty obrovské hory lidského masa, amputovaných rukou a nohou a rozsekaných útrob v první světové válce, musí se nám nad sebou samými zvednout žaludek.
Když zalistujeme v kalendáři jen o kousek zpátky, do deníků našich maminek a otců, dočteme se, že byli totálně nasazeni, podvyživeni a vysušeni do posledního kousku svaloviny, a následně posláni moderními transportními prostředky do plynových komor... A co teprve Hirošima... Ne už dost... To ani nejde psát, ta hrůza děs!
Můžeme se ptát, kde ta patologická (protože patologická určitě je) zběsilost vzniká. Umíme si však odpovědět? Myslím, že pokud ano, tak stejně ne jednoznačně.
V každém případě je ten patogenus vázán častěji a více na testosteron, než na estrogen. To prostě žádné ideologie (tím míním zejména patriarchát) nepopřou. Fakta jsou jasná. Ony hory mrtvol a miliony zetlelých (převážně mužských) těl v bojích se opravdu vrší po tisíce let bojů. Nejmodernější doba a její technologie však pošle do údolí stínů „rovnoprávně" i ženy, děti, starce...
A tak ani nemůže nevytanout, byťděsivá, otázka:
A co když se na testosteron váže nějaký šílený virus, který způsobuje tu agresivitu a neschopnost se ubránit závislosti na krvi? (S touto myšlenkou si zakoketoval už Robert Merle). I pro mě je tohle téma tak nosné a vnímám ho jako bytostné, že o tom zrovna dokončuji svůj další pacifisticko-sociologický sci-fi román, resp. scénář).
Dnes se to patrně ještě nedovíme, ale v budoucnu... kdoví?
Položíme-li však vedle sebe dvě roviny - tu ženskou a mužskou - musíme jen se smutným svraštěním čela konstatovat fakt: zatímco ženy rodí, kojí a pozitivně udržují život, muži to, co se narodí maří, zabíjí a masakrují. Proč? Když jsme lidé... Tedy, když si tak hrdě - „člověk" - říkáme?
Kdo je to tedy ten člověk? Jaký je to druh? Kdo je to žena a kdo muž?
Zrovna tento víkend dávali v televizi ten úžasný film o vědkyni Dian Fosseyové, (hrála ji S. Weaver) „Gorily v mlze". Zabývala se studiem primátů lidem podobným. Prý podobným... Celý život, třicet let, ta zvířata pozorovala, žila s nimi, nakonec přišli lidé, gorily vybili - na kšeft, jak jinak - a vědkyni zavraždili, jen proto, že bránila jejich byznysu, resp. nadkonzumu.
Ne, nechci vznášet podobenství, komu jsme či nejsme biologicky podobní, tím ať se zabývají antropologové. Ale komu jsme podobní v tom, že zabíjíme víc, než musíme...? To nedělá žádný jiný živočišný druh. Proč je jen u nás taková lačnost po nadkonzumu?
Já si myslím, že je to nemoc. Deviace pod vlivem drog ekonomických teorií, resp. liberálního ekonomismu.
A dál si myslím, že se nestačí spokojit s odpovědí, že nás takové „kdosi" stvořil, lhostejno zda bůh či příroda... To nemůže být přece alibi. Protože jsme lidé - homo sapiens - a tak bychom měli na tu svou nemoc hledat lék, nebo zajdeme na vzájemné vyvraždění.
Pokud to totiž štandopede neuděláme a ten lék na vlastní brutalitu hledat nebudeme, (tedy svrbí mne jazyk říci na mužskou testosteronní brutalitu), patrně už nepřežijeme nejen rok tři tisíce, ale ani dva tisíce dvě stě...
Jisté je, že třetí světová válka už být nemůže... A to neříkám já, to říká Einstein.
Protože to by bylo finito.
A proto jsem se stala feministkou a chci tím říci, že se do vlád a parlamentů musí dostat více estrogenu. To je možná ten lék - schopnosti ženské diplomacie, ne boje.
Vaše Zdenka Ulmannová
