O tajemství naděje, doktorech, odvaze i alibismu

Když se mi narodilo první dítě, měla jsem z okamžiku jeho zrození všechny ty smíšené pocity radosti, úlevy, euforie tlumené únavou porodních bolestí z vyčerpávajího boje o život novorozeněte. Jsou to pocity, žel, mužům nesdělitelné. Nekonečně dlouhé noci beze spánku při každém zavrnění děcka a číhání u postýlky, zda dýchá, když je náhodou v klidu. Vedle těch miniaturních dětských prstíčků a oušek ale i děs a hrůza, kterou si leckterá čerstvá maminka přináší kromě miminka z porodnice. Tím děsem je někdy zpráva lékaře z novorozeneckého oddělení.

   Ne vždy v ní totiž stojí jen samé pozitivní věci. V případě mého prvního dítěte jím byla zpráva jak od zlé sudičky, že totiž můj syn bude patrně nějak postižen, protože se narodil přidušený. K přidušení došlo - jak se někdy  ve zdravotním procesu totalitních nemocnic stávalo, liknavostí personálu. Konec konců, i porodníci jsou lidé, a tak se to při předávání  služeb někdy protáhlo a na oddělení nastávajících rodiček (na hekárně) v tu chvíli nebyla ani noha. Marné bylo mé volání matky-čekatelky o pomoc, a když odkudsi z útrob špitálu přišla po dlouhé půlhodině nová služba a nová sestřička mě s úlekem ihned brala na sál, bylo to velmi dramatické. Pominu pocity mého strachu a následné trauma z čtyřiceti stehů, masivního krvácení a hematomu dovnitř i vně v důsledku enormního nastřižení, a zaměřím se na to děsivé ticho, které následovalo, když byl můj chlapeček konečně na světě. Žádný pláč, jen vyděšené pobíhání personálu... Nakonec jsem přece jen ten toužebně očekávaný dětský křik zaslechla. Následoval měsíc v polomrákotách v porodnici, a když konečně nastal kýžený okamžik a dítě jsem konečně ve vlastní peřince držela v náručí slavnostně naladěná k odchodu domů, přišel ke mne ošetřující lékař a podával mi zprávu se slovy: „Víte, maminko, mám nepříjemnou povinnost vás upozornit, že váš chlapeček byl při porodu udušený a v jeho poporodních testech nebyly všechny reakce, jaké by měly být. Je možné, že bude nějak postižený v důsledku nevčasného prokrvení mozku.“ V té chvíli se mi ještě nohy nepodlomily, to až později, když jsem dítě nedržela v náručí. Vypravila jsem ze sebe jen otázku: „A co mu je?“ Následovala ještě děsivější odpověď: „To zatím říci nemůžeme. Je možné, že nebude vidět, je možné, že bude hluchý či němý, není vyloučené mentální či pohybové postižení, to z testů zatím nelze přesně určit.“

V ten moment jsem držela v náručí miminko-mrzáčka, přitiskla jsem ho k sobě a nebyla schopna ze sebe vydat ani pláč. To až doma...

Naprosto zdecimovaná tou šílenou informací jsem okamžitě přišla o mateřské mléko a tak nezbylo, aby přispěchala na pomoc obvodní dětská pediatrička a napsala umělou výživu. Při té příležitosti mého chlapečka prohlédla a když jsem s pláčem vyprávěla, co mi řekli v porodnici, řekla jen rozčíleně: „Ty alibističtí debilové! Co je to za nesmysl vás takhle nervovat! Vždyť mně se váš chlapeček jeví úplně normální a v pořádku, jako každé jiné novorozeně, a že už mi jich za můj život prošlo rukama! Nic si z toho, maminko, nedělejte, i doktoři se někdy, holt, můžou mýlit. Prostě se chovejte, jako by se nic nestalo. Uvidíte, že to bude v pořádku.“

            Člověk se vždycky raději chytí toho stébla, v němž vidí naději a tu lepší zprávu. Intuitivně jsem to udělala i já. Pravdou ale je, že můj syn byl ve svém vývinu přece jen nakonec malinko odlišný od ostatních dětí v průběhu toho prvního zrání. O celé dva měsíce dřív chodil na nočník a postavil se na nožičky, o tři měsíce dřív mluvil a chápal – jak by ne! V zoufalství obav jsme totiž všichni, včetně babiček a dědečků, na něho neustále mluvili, jukali barevnými hračkami, světýlky a řachtátky, v  nedočkavé touze, jestli bude vidět, slyšet, otáčet za nimi hlavičku, trénovali jsme každičký jeho sval jak kdyby mělo jít o vrcholového sportovce, abychom co nejdřív poznali, jestli bude normálně pohyblivý a normální... Trvalo to zhruba tři roky soukromého niterného pekla, než se potvrdilo, že ona šílená porodní zpráva  byla opravdu jen alibistickým zlo-činem. Ale toho strachu, co jsem musela překonat, by vydalo na horrorový román!

 Od té doby k medicíně a medicínmanům přistupuji podobně, jako medicínmani k pacientům. Nikdy nepřestávám mít na paměti, že i oni se mohou mýlit, že i mezi nimi mohou být alibističtí debilové, kteří si neuvědomují, že i klid a pohoda je důležitým léčebným postupem, a že to, co člověk potřebuje v beznadějné situaci nejvíc, je naděje a víra, že někdy dobré slovo zkušeného praktika a jeho odvaha je vyslovit, může znamenat víc, než odborný zbaběle alibistický elaborát klinického specialisty.

            Pravdou sice je, že jsem se po tom tříletém masakru zařekla, že si již další dítě nikdy mít netroufnu; ale zajímavé je, že i přes všechnu tu strašnou bolest a strach, jež provází nové zrození, je to bolest takového druhu, že se na ni časem zapomíná, a po letech ji nakonec vždycky přemůže láska. A tak se mi po sedmi letech narodila i dcera, a já nakonec vychovala normální, zdravý a zdařilý páreček dětí.

Když se mě dnes nějaký muž při mých častých rozprávkách na téma boj, násilí a agrese zeptá, jaký jsem jako žena zažila největší strach či újmu, když se pořád tak rvu za ty ženský práva, tak vždycky odpovím: „To už je dávno... to ale těžko můžete chápat...“, a dodám: „Já zase nechápu a nikdy nepochopím, jak některé muže může jiný chlap přesvědčit, že je potřeba se navléct do mundůru, vzít pušku a jít někam bojovat a zabíjet. Natož za peníze! Tomu, čemu vy, muži, obvykle říkáte obrana vlasti či rodu, já říkám jen patologický sado-masochismus. Copak je možné vlast či rod bránit za cenu zmasakrování dětí jiné vlasti a kmene? “

Prostě, z těch nesdělitelných zkušeností a bolestí porodních a mateřských vím své: jediné, zač má smysl bojovat vší vůlí a nasazením, je naděje a víra ve zrození a udržení života – a to nikdy nelze se zbraní v ruce. A to bez diskusí...!