Bloger Rudolf Poslanecký napsal na blog příspěvek „Kterak u Havla zášť nad pravdou a láskou zvítězila", ve kterém hodnotí Havlovo angažmá na české politické scéně následujícími slovy: „Václav Havel, muž, který je hlavním viníkem nevyrovnání se s komunisty...,
,,... by se měl přestat plést do politiky, které vůbec nerozumí a raději psát své absurdní hry, vyhledávanými jen hrstkou lidí. Měl by pochopit, že jeho čas, stejně jako čas jeho kamarádů z disentu, dávno skončil. Pro osobu Václava Havla je heslo "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" klamavým. U Havla totiž zvítězil kamarádšoft a zášť."
Jistě by bylo možné dlouze diskutovat, jistě by bylo možné souhlasit nebo nesouhlasit nebo sáhodlouze polemizovat.
O to však nejde. Spíše je důležité si položit otázku - a to zejména k Poslaneckého kritice vztahu Havla ke Klausovi - zda i Václav Klaus nepatří ke stejně zaujatým a záštiplným lidem, jako Havel, a podporuje si své kamarádšofty ať už ve vládě nebo v dalších sférách svého vlivu jakožto hlavy státu.
Jenže jak známo, když dva dělají totéž, není to totéž. Těžko předjímat, zda Livie Klausová je stejnou světicí podobně, jak líčí pan Poslanecký bývalou Havlovu ženu Olgu, a jejíž památku podle něho Havel znesvětil, když si začal se svou nynější ženou Dagmar. Paní Livie je dosud naživu a těší se, doufejme, dobrému zdraví, takže těžko předjímat a hodnotit, jak by se zachoval Václav Klaus po její smrti. Nicméně Klausovy aféry s manželskou nevěrou a letuškami jsou „profláknuté" nejméně stejně, jako ty Havlovy s herečkou Dagmar. Nevěra za života podváděné osoby panu Poslaneckému evidentně nevadí, protože je prý běžná, a tudíž zřejmě normální. Nevěra posmrtné památce je ovšem u Poslaneckého na seznamu těžkých hříchů.
Jakkoli toto téma nevěry politiků může být tématem společensky atraktivním a moralistním, přesto jde stále v podstatě o žabomyší plkání, protože ani ono pravověrné křesťanské ´...ať hodí kamenem, kdo je bez viny...´ ani samotné věřící jaksi nemotivuje k věrnosti či lépe k odrážení hříchu pokušení. Holt, jsme jenom lidé. A ani politik, který je persóna veřejná, patrně nedokáže být vždy modelem ctností - jakkoli by jím být měl. Viz Topolánkovo a Paroubkovo cizoložství a další a další mesaliance vrcholných politiků.
Za daleko závažnější osobně považuji analýzu pana Poslaneckého vztahující se k označení Havla jako hlavního viníka nevyrovnání se s komunisty.
K tomu lze snad dodat jedno: měl-li pan Poslanecký na mysli, že měl Havel za své působnosti v aktivní politice preferovat zákony revanše a případně motivovat zákonodárce k tomu, aby za všechna ta bolševická zla, která naši zem poznamenala, sepsali a odhlasovali např. zákony, kterými by se kupř. měli všichni, kdo byli nějak spříznění s tehdejší KSČ a její vedoucí úlohou, viset a jejich zohavené mrtvoly houpat na kandelábrech, případně v lehčí formě provinění kolaborace s bolševikem strávit nějaký čas v lágru, bez zaměstnání, v kotelně či ve strachu z perzekucí na svých dětech až do sedmého kolene, pak dlužno dodat, že to už tady taky bylo - a nejednou - a hrůza mě obchází, kdyby se něco podobného mělo opakovat, jen v opačném gardu.
Trestat totalitu stejně totalitními způsoby, jako je nějaká podoba odsunu do rezervace a izolace, je nejenže krátkozraké ba slaboduché, ale hlavně rovněž revanšistické a diktátorské.
Chápu, že měl možná pan Polanecký na mysli spíš cosi podle předlohy „Zločin a trest", nicméně každá odplata je vždy jen vyjádřením nevyrovnanosti a rozkolísanosti charakteru.
Komunismus, a lidi s komunismem nějak spojené a spoutané, nejde paušalizovat jako kolektivní vinu, ani házet do jednoho pytle každého, kdo se v této pasti ocitl. Tento problém je mnohem složitější, než aby se dal vypsat do jednoho krátkoverbálního článečku či zákona, nadto plovoucím notně napovrch problému. Každopádně jde o problém široce filozofický - a Havel jako filozof jistě nemůže být podezírán z lásky ke komunistům - a snad tím spíš jsou srozumitelnější Havlovy rozpaky nad tím, jak je vlastně možné se s komunistickou érou u nás vyrovnat.
To prostě musí udělat každý sám. A neexistuje a nikdy nemůže existovat žádné univerzální kladivo na bolševismus, už proto, že při jeho uplatňování by opět docházelo k mnoha dalším křivdám, zneužívání, perzekuování, pronásledování a nespravedlivým či neobjektivním obviněním. Ona „báječná léta pod psa", která jsme za bolševika zažívali, nelze nahlížet se shovívavostí, to jistě ne; v takových případech, kdy byly jasně prokázány zločiny jednotlivých lidí či, chcete-li, komunistů, je přece možné postupovat podle trestního zákona. Ale pořád je jasné, že uplatňovat jakousi institucionalizovanou plošnou odplatu není možné ani eticky přijatelné. Tyto věci lze opravdu řešit jen případ od případu, člověk od člověka, individuum od individua. Nehledě na to, že posuzování míry viny či neviny v prostředí a době, která svým způsobem pohltila vlastně každého člověka, měl-li v té hrozné době přežít bez toho, aby emigroval, je opět velmi problematické a relativní.
Zrovna tak, jako na všechny současné či poválečné Němce nemůžeme donekonečna hledět skrze stigma poslední hrůzné fašistické epochy jejich dějin, nemůžeme ani dobu zdejší totalitní minulosti pohlížet skrze prisma kolektivní viny či plošného vyrovnání se.
To je totiž problémem každého jednotlivce, zrovna tak, jako bylo problémem každého jednotlivce, jak se tehdy stavěl k mašinérii totality a bolševikovi. Havel ale zcela jistě nebyl z těch, kterému by se byla podlomila kolena, kdyby za ním přišli s rudkou knížkou, a ví bůh, že právě on patřil ve své době k těm, kteří přinášeli aspoň naději, že jednou bude líp a že to - i díky němu - jednou skončí.
A když to bylo tady, tak se prostě stal - jak už to bývá - ikonou, která onu naději přinesla a posunula ji zase o kousek dál. Ale ani Havel nebyl všemocný bůh, aby se dokázal stát mesiášem, který mezi všemi chybami dokázal bez omylu vybalancovat jakoukoliv situaci v těch polistopadových značně nepřehledných situacích. To prostě po něm nikdo nemůže chtít; ani pan Poslanecký.
Přesto si myslím, že Václav Havel jako občan na svůj názor právo má - stejně tak, jako by jistě neradil panu Poslaneckému, aby se už raději k ničemu nevyjadřoval a do ničeho se nepletl. To je totiž ta tolik diskutovaná a hledaná demokracie - jako protipól bolševické totality.
