Nežijeme na stejné planetě - Mirek Topolánek je z Marzu

aneb  „Demonstrační“ Jako mnoho angažovaných lidí jsem se v sobotu zúčastnila vzpomínkových akcí výročí 17. listopadu. Po položení svíčky na Národní jsem došla na Václavák, cestou jsem se ušklíbla nad „čunkovci" na Můstku a přidala se k „demošce" proti radaru. Docela mě mrzí, že tam nebyli všichni, kdo tady žádné radary ani cizí vojska nechtějí. I přes vládní masáž, na kterou si vláda za peníze všech daňových poplatníků - tedy i odpůrců radaru - najala reklamní agenturu, se statistika příznivců radaru nijak závratně nezvýšila, a latentně je stále něco kolem osmdesáti procent lidí proti radaru a vstupu vojáka cizí mocnosti na naše území. Pravda, v sobotu 17. listopadu bylo obzvláště nevydařené listopadové počasí. Jenže protestovat vlastním tělem jen s ohledem na to, zda je venku počasí na demonstraci, je přece jen poněkud občansky zbaběloučké. Právě s tou zbělostí vláda počítá. Ale ti co na „demošku" přišli, byli fajn. Sice mi promokl docela zánovní flaušák a promrzla jsem až na kost, nicméně celý zbytek večera jsem měla hřejivý pocit z toho, že nejsem jako ti blbý fandové, co šli jen pro nic zanic řvát a mrznout na Spartu. Večer po „demošce" jsme si pak s holkama  v hospodě daly večeři a teplý gročík, probraly zbytek mezinárodní i domácí situace, vládu jsme podrobily zdrcující kritice, že určitě všem, kterých se to týkalo, zvonilo v uších tak silně, až museli být druhý den úplně nahluchlí.  

Závěr z té spiklenecké sváteční porady byl, že lidé obecně jsou pohodlní, a dokud mají co do úst a dokud krev neteče, nic je nevyburcuje natolik, aby vyšli do ulic demonstrovat solidárně svůj názor. A to je škoda, protože právě s tím vláda spekuluje a počítá s lidskou občanskou leností a uondaností. Jen díky ní totiž mohou „papaláši" hrabat pod sebe, flákat se a na prosťáčky kašlat. Vláda má lidi „na háku" a bude mít tak dlouho, dokud si to nechají líbit. Pak se nemohou divit, že se mají špatně a že je byrokrati okrádají na činžích, na mzdách, na nemocenské i na penzích.

Anžto demokracie je nejvíc demokracií právě tehdy, když i ten hlas ulice (tím nemíním „lůzy") zazní jasně a nahlas. Protože je to právě ta naše ulice, kde zní hlas lidu, hlas boží. Ne intelektuálsky po kavárnách, ne v parlamentních kuloárech, ne v senátorských klubech a jiných radách stařešinů rodu, ale v ulicích kolotá ten normální běžný všední názor. V té směsici všech odstínů, barev a úhlů pohledu.

Tam najdeme ten správný a pravdivý vzorek, co občan -  občanská společnost - vlastně chce.

Naše vlády - jako všechny vlády cizí ve všech dobách - měly za největšího nepřítele právě onu ulici. Báli se jí jako čert kříže. A i když se ty vlády tvářily k hlasu ulice pohrdlivě, (stejně, jako se dnes tváří např. náš současný premiér), přesto měly a mají dodnes před hlasem ulice stažené pozadí.

Ne snad proto, že by se páni mocnáři báli, že na ně lůza vtrhne a bude defenestrovat - na ochranu před takovým středověkým nástrojem zloby ulice má ta dnešní vláda vojsko a policii, aby na povel začala bít obušky, střílet vodními děly či někdy dokonce „ostrými" - ale bojí se, že v demokratickém systému parlamentních demokracií jim to lidi spočítají ve volbách.

Problém je však, že lidé mají dost krátkou paměť, a to, co bylo na podzim, si už příští jaro nepamatují.

A proto je potřeba té ulici neustále připomínat, co nám ta naše momentální vláda udělala a kde nám šlápla na kuří oko.

Nyní je jisté, že nás vláda hodlá vyhladovět a obětovat ve světové válce mocností.

Nezakročí, když chtějí různí spekulanti byznysu zase zdražovat, nezakročí, když nám chtějí zdražit otop a světlo i přesto, že jediná monopolní společnost je v astronomickém a historicky nebývalém zisku. Nezakročí, když řetězce vydírání v hypermarketech mají stoprocentní zisky, zatímco výrobci čehokoli polykají andělíčky mezi bytím a nebytím svých firem.

A tak je na pořadu dne ulice, aby se zamyslela, nač vlastně takovou vládu máme? Nač mít vládu, která zde za drahé gáže neřeší a nepátrá po příčinách, (a pokud, tak všechno svede zase jen na lidi, na ulici, a pomluví pěšáky, že jsou líní a „vyčůraní" černí pasažéři - asi jako Čunek)? Nač mít vládu, která sice hovoří o reformách, ale žel takových, které budou v momentálním horizontu zase představovat jen další přiškrcení kohoutu řadovému pěšáku ulice.

Ani se nechce věřit, že by neviditelná ruka trhu klepla přes prsty všechny ty spekulanty z řetězců či ČEZU, když tu vlastně žádný trh neexistuje.

To, čemu se říká trh, resp. fungující trh s těmi jakýmisi samoregulačními mechanismy, je často jen snovou utopií i v daleko rozvinutějších zemích, než je ta naše, ale tam se aspoň vlády bojí občanů víc, a tak když vládní prominenti „žerou, aspoň nemlaskají".
Ale u nás? Vláda žere a mlaská, a ulice je tak otupělá a uondaná tím věčným vládním štěkáním o kost a koryta, že už si dává klapky na uši. ( Technická poznámka: to je výhoda blogů, že se člověk nemusí zdržovat estetickými kudrlinkami, chce-li vyjádřit podstatu věci stručně a jasně☺).  

I ty klapky ale patří do vládního scénáře; vyrábět systematicky občanům na míru klapky na uši je jediná možnost, jak vystavět politický program na tom, že se lidi budou mít hůř, že si pacienti připlatí, že se zaměstnancům nebude proplácet nemocenská, pokud ulehnou s chřipkou, ale přesto se bude vybírat do pojišťovnické kasičky povinně.

A to, bohužel není už jen o aroganci vlády, ale bez nadsázky lze hovořit o krádeži.

Vláda svým nic neděláním resp. restrikcemi, kterým říká „reformy", se totiž opravdu chová jako loupeživá šlechta, a její nenažraný dvůr s lačnými dvořeníny ještě zvedá proti hlasu ulice sprostě zdvižený ukazovák.

Že se tomuto gestu říká velmi, ale vééélmi sprostě? Tak sprostě, že to snad ani nejde písemně zopakovat? Vlastně ale - proč ne?

Když oním neverbálním výrazem „nasrat" může komunikovat premiér na půdě svého dvora, může tak komunikovat i ona ulice vůči premiérovi, až se zase bude domáhat pochopení, proč tady musí být instalovány nějaký pitomý radary.

Ulice u příležitosti výročí 17.listopadu říká: radary ani cizí armády tu nechceme!

A co na to premiér? Opět opakuje své sprosté gesto se zdviženým ukazovákem...

A tak na konci své malé úvahy o demokracii snad nezaškodí ještě jednou zopakovat tu hlavní otázku:

Je snad demokracií, že předseda vlády na hlas ulice kálí a rozhoduje sám - prý proto, že ulice je hloupá a nedokáže posoudit rizika, která jí hrozí či nehrozí?

Pak ale nežijeme patrně na stejné planetě, nýbrž Mirek Topolánek je z Marzu.