Když před několika lety přišla vlna odchodu Rómů do Kanady a do Británie, jedni se pohoršovali nad tím, že jdou za výhodnějšími životními podmínkami, druzí, že je do ciziny nechtějí vzít z rasistických důvodů, třetí si mnuli ruce v radosti, že pokud je pustí, doma se jich zbavíme. Příběh Rómů je taková velká putovní magastorry. Exodus už od dávnověku.
Ve středověku je vyhnali z Indie a Rómové se rozprchli po celém světě. Nikde je ale nechtěli přijmout a nechat je zdomácnět. A tak putovali. Jen s vozem a jedním pytlem, kde bylo všechno, co měli. Pronárod, který navíc neměl svoji autentickou identitu, víru, náboženství, spasitele, jenž by je vedl na cestě, podporoval jejich hrdost a dovednost, motivoval ke snaze na sobě pracovat.
Od města k městu, od vesnice k vesnici, ze země do země. Nevítáni, zavrhováni, vysmíváni. Jak hrozná rána do sebevědomí!
To, co většině lidí - a to i těm v nejchudších zemích - obvykle nechybí, je možnost se identifikovat k nějaké národní totožnosti. Kdo je ale Róm? Jaká je jeho národní identita? Kde je jeho rodná hrouda, v níž má a má šanci zapustit kořeny? Na čem může Róm stavět onen povznášející pocit, který cítí i každý obyčejný fanda fotbalového nároďáku? Je snad Čech či Francouz nebo snad Španěl, Brit, Kanaďan, Ind?
Těžko říci. V té které generaci se v těchto končinách možná narodil, ale pro většinové domorodce, kteří nebyli nikdy vyháněni a nemuseli po pokolení migrovat, je pořád „jen" gipsi. Někdo, kdo mezi ně nepatří. Zavrženec.
I největší chudáci ve slamech v rozvojových zemích cítí i při vší bídě a pocitu ekonomické slabosti to „cosi", co tak hřejivě lechtá pocity kolem srdce, když se hraje národní hymna. Jaká hymna je ta romská? Je to snad hymna Čechů, Slováků, Francouzů, Rumunů, Britů?
To nejsilnější, co by asi Romové chtěli - a vlastně nejvíce motivující prazáklad všeho - je pocit, že taky někam patří, odkud je nemohou vyhnat, vyštvat a budou ochotni se s nimi rozdělit o ten pocit sebevědomí: národní hrdost, o skutečnou nezpochybnitelnou příslušnost ke kořenům. Protože právě to znamená a vytváří sebevědomí. Jen vzpomeňme hrdých Američanů: jejich sebemenší oslava či rodinný svátek se neobejde bez hvězdnatých vlaječek zapíchnuých aspoň v květináči. Je to cosi, pocit, že dohromady znamenáme mnoho, že pospolu máme zastání a - existenční jistotu a budoucnost.
Neurovnané, nepořádné a neuhlazené chování Rómů lze bezpochyby přičíst vykořeněnosti z národní hrdosti, která zakládá i osobní sebevědomí. Zde musíme hledat příčinu toho, proč si nedokáží vážit ani bytů, které jim daroval ten který stát, že dělají nepořádek v ulicích, ke kterým nemají vztah. Protože vědí, že jim nepatří, že jim nikdy patřit nebududou, a že nemají jistotu, zda své obydlí zase nebudou muset ve spěchu opustit, když se ve většinovém národu najde zase nějaký rasistický štváč, který na ně vyvolá pogrom, vystěhuje je za město, přinutí je opustit krajinu. Rómové jsou pořád jednou nohou na cestě - vlastně, ne na cestě, ale na útěku.
Proto a protože pořád žijí jen jako cizinci na okraji společnosti, zahnáni a zatraceni v ghetech, a nevědí ani dne ani hodiny, kdy je někdo napadne, bude jim nadávat a otírat si o svou rasitickou hubu o jejich děti. Vědí, že „bílí" je nechtějí přijmout a nikdy je bezezbytku nepřijmou. A tak se nesnaží. Žijí bez motivace a bez naděje, že budou považováni za stejné lidi.
Když se člověk necítí jako rovný, stejný člověk, nemůže být hrdý. Má jen předstíranou hrdost, která je podobná spíš furiantství, zatvrzelosti a nejednou i naschválu. Protestu. A tak Romáci dělají binec a protestují. Okázale. Kašlou na pořádek a řád, který mají tak rádi gadžové. Kašlou na učesanost a ladnost, která má v očích „bílých" často větší hodnotu než lidský život. Kašlou na to, aby to nějak vypadalo... A tak žijí na hromadách odpadků a chovají se jako psanci mezi psi a potkany. Vždyť "bílí" se k Rómům opravdu chovají jako psi a krysy! Pořádají na Rómy štvanice, zpívají o nich sprosté písně a vykřikují sprostá hesla a politické fráze. Upírají jim to nejdůležitější - základní lidské právo mít trvalou vlast, vlastní kus země a důstojnost, která je s ní spojená. Rómům toto základní lidské právo bylo objektivně od věků upřeno.
Ostatně, mohli jsme to vidět zrovna nedávno: když minulá slovenská vláda řešila „romskou otázku" přiškrcením existenčních podmínek Rómům. Nastalo drancování krámů s potravinami. Nelze jedním dechem dávat najevo: ty sem nepatříš, my tě tady nechceme, opovrhujeme tebou, a druhým dechem očekávat, že to nevyvolá negativní odezvu ze strany těch zavržených.
Rómský lid se tedy nesnaží - nemá motiv, nemá důvod. A tak jen rezistentně přežívá z milodarů. Vlastně, to ani nejsou milodary, ale odpustky, aby se nestalo ještě něco horšího a Rómové nebyli donuceni z hladu krást. Na tak velké klece a vězení nemá ani stát. A to je vždy chybou a skvrnou na tváři těch silnějších, kteří slabšího takto utlačují a přezírají. V tomto smyslu jsou v tom Rómové opravdu nevinně. Jen se prostě "prokrádají" za svou lidskou svobodou a hrdostí. Tak, jako Mašínové, tak jako všichni, kdo se někde cítí šikanováni a utiskováni.
Ano, je to pohrdání většinové „národní" společnosti, která vtiskla Rómům na čelo ten cejch ztracenců a zatracených existencí.
Zkuste se chovat hrdě a motivovaně, slušně, když nad vámi všichni, nebo aspoň velká většina, lámou hůl?
