Žijeme v přírodě. Patrně by už nemělo být co dodávat. Jenže, „lidé jsou čudné zvieratá“.
Dvojjedinost našich bytostí i přesto, že jsme živočichové zmítaní svými pudy, spočívá v tom, že sami o sobě říkáme, že jsme myslící tvorové. Je to naduté a domýšlivé, nebo hrdé a zdravě sebevědomé? Každopádně schizoidní.
Co jsme dokázali?
Postavit úchvatné stavby, přemístit se z kontinentu na kontinent, vzlétnout za hranice planety, vytěžit z lůna své matky vše, co vydolovat šlo, ovládnout toky řek, poručit větru a dešti, vzedmout hladiny oceánů podmořskými výbuchy a prošpikovat útroby země, po níž chodíme, jako ementál, vylovit ryby z moří, vybít zvěř, otrávit pozemní vody a vzduch odpadem našeho myšlení, přehřát ledovce, udělat ozónovou díru.
Za necelých posledních sto let padly za oběť ambicím některých z nás nejen tisíce živočišných druhů, ale i stamilióny nevinných příslušníků, dětí vlastního druhu v důsledku nejvražednějších technologií hromadného ničení. Jsme nesrovnatelně pustošivější, než všechny známé druhy sarančat, uragánů a povodní.
To je, panečku, bilance!
A to není všechno.
Kolikrát jsme rozbili tradice, kulturní a hodnotový systém, v němž jsme doposud žili?
Bezpočtukrát. Ale nejvíce v posledních pěti desetiletích. Polovina rodin je rozdrcena, polovina manželství se rozvádí, polovina rodičů jsou samoživitelky. Polovina dětí nemá žádného, nebo dva, tři, čtyři zástupné otce či macechy, čtvrtina dětí je znásilňována vlastními otci, polovina žen na světě je týraných. Otázkou je, zda bylo opravdu zrušeno otroctví?
Jsme sami sobě jako sirky v rukou tříletého dítěte, které fyzicky už dokáže škrtnout, ale mentálně nedomýšlí důsledky svého chování. Můžeme si vůbec rozumně vládnout? Opravdu podle nejlepšího vědomí a svědomí?
Ach, ta utopie utopií – demokracie!
Možná, až začneme skutečně myslet, budeme civilizovaní. A to bude ještě dlouhá cesta, kterou možná ani na této planetě nepřežijem…
