V dřívějších dobách, kdy lidé vše, s čím pracovali a cokoliv vyráběli, dělali prakticky na koleně a snili o tom, že jednou možná přijde doba, kdy jim bude dopřáno více odpočinku a méně práce, že budou zajištěni na stáří, a že vůbec - jak bude lidstvo vyspělejší - ubude existenčních starostí. I přestože jde vědecko-technický rozvoj neustále dopředu - a často až hektickými kroky technologie zcela ovládají lidskou civilizaci - přesto jakoby se žádný ze snů historických lidí nenaplnil. Zcela jistě ne v rozdílech, které se jak nůžky rozevírají mezi civilizacemi, kulturami a kontinenty.
Ačkoli hovoříme o multikulturalitě, přesto je svět multikulturní jen v tom, že trvají rozdíly mezi odstíny pleti, jazykovým vyjádřením či náboženským cítěním. Avšak v oblastech získávání každodenního chleba jsou rozdíly někdy až katastrofální, že je nutné se ptát, zda je normální, aby v jedné části světa pořád ještě umíraly děti hladem a nemocemi z chronické podvýživy, zatímco v jiné jejich „bratři" vyhazovali potraviny do moře, zaorávali či spalovali nadúrodu a užívali tablety proti nadspotřebě.
Je nutné se ptát, komu ten úděsný stav nerovnováhy prospěje, co to světu přinese a kdo je vlastně viníkem této šílené rozdílnosti?
Pravda, máme sice v některých částech světa dostatek, ba nadbytek všeho, nicméně nás to neušetří potíží; problémy s nadváhou populace a konzumní způsob života se stává novodobou morovou ranou. Vždyť, když je něčeho moc, tak je toho příliš. V souvislosti s našimi tučnými břichy a problémy si udržet, „vypracovat", štíhlost to ovšem není tak jednoduché, jak se může zdát. Nejenže máme málo pohybu, (nemáme totiž mnohdy možnost ani čas se hýbat uvězněni u svých computerů), neboť luxus pohybu v klimatizovaných a filtrovaných posilovnách si dnes mohou dovolit jen ti bohatší, zatímco ti chudší musí pracovat deset i více hodin denně, nehledě na to, že sportovat ve smogových gejzírech je pro naše tělo ještě horší variantou. Navíc jsme chronicky stresováni neustálými nároky na zvyšování produktivity. Průměrně zaměstnaného člověka žene neustále čas. Otázkou však je kam a proč?
Čas robotů je sice tu. Ale ani to člověka neosvobodilo natolik, aby se mohl více věnovat svým zálibám a koníčkům. A tak pracuje mnoho hodin denně v bláhové vidině a směšné iluzi, že koupí-li si více zboží, bude se na něho pohlížet s větším respektem.
Často můžeme z úst politické reprezentace slyšet fráze o tom, že možná nebude ani na penze a že se bude prodlužovat věk odchodu lidí do důchodu.
Vyspělost společnosti by předpokládala, že by se lidé měli mít stále lépe a že by díky strojním technologiím mohli naopak odcházet do důchodu dříve, aniž by se museli strachovat, že si nebudou s to moci ani za celý svůj dlouhý a aktivní pracovní život vydělat a ušetřit tolik, aby je to zabezpečilo na stáří.
Přestože se po celý lidský věk povinně vybírají daně, povinně se přispívá do sociálního či zdravotního systému a stát se živí jako krmná husa na vánoční stůl, přesto jsou lidé neustále udržováni v nejistotě těmi, kteří hospodaří se státní - jejich - kasou, do které si celý život přispívali. Ten permanentní pres, kdy se pracující člověk musí třást strachy, že mu státní úředníci z titulu mocných vytunelují ten fond mezilidské solidarity, by zkrátka měl být trestným činem. A každý, kdo ten strach apriori vzbuzuje, by měl být vržen do kriminálu za šíření poplašné zprávy. Protože sám sebe usvědčuje za nekalý úmysl tento fond rozkrást či prohospodařit. Pokud se ke státní pokladně dostane člověk, jenž si už dopředu dělá alibi, že v ní nezbude dost na důchody a sociální, mandatorní, výdaje, pak je evidentní, že na tuto práci správce národního pokladu buď nestačí, a měl by být svržen, anebo do této pozice hospodáře jde již předem s úmyslem, že si z něho sám vysaje pro své osobní potřeby co nejvíc, a po něm potopa.
Vždyť svádět na potenciální penzisty, že si pořídili málo dětí, které by je dnes měly živit, nebo že si své vklady do důchodového fondu projedli, je trapné.
A tak se nabízí otázka, zda to nebývalo za „krále klacka" stejně těžké, ba lehčí, než dnes. Protože lidem se nežije o nic klidněji. Pracují - i vzdor robotizaci společnosti - pořád deset hodin denně, ale do penze chodí později - a navíc nejen proto, že se dožívají vyššího průměrného věku. Starostí, existenčních nejistot ani ponížení dělných „otroků" také neubylo.
Tak v čem je problém a na čem se to zadrhlo na prahu už třetího tisíciletí?!
Vždyť bychom měli být přece o tři tisíce let chytřejší, a o to snadnější a méně stresující by měl být náš život! Je však?
Ale všeho dočasu: přijde den, kdy si hydra konzumity vezme největší
a poslední svoji oběť. A i vzdor možnostem prodlužovat díky transplantologii lidský věk donekonečna, na této Zemi nezbude už ani kousek zelené pastvy, ani uhlíku na otop, ani kousek dřeva a prsti na postavení hnízda a střechy nad hlavou, neboť lidská nenažranost - a zejména nenažranost bohatých mocných - způsobí totální erozi všeho.
A to bude konec. Konec civilizace, konec veškerenstva, který zažene pyšného člověka zpátky na stromy a do jeskyně. (Když to dobře dopadne/!/).
