Stačí, když chvíli mluvíte s jednou z těch osmatřiceti procent žen, která si prošla několikaletým domácím násilím muže-tyrana, zjistíte, že každý jeden ten morbidní scénář je takřka jako vejce vejci podobný. Co nám vypovídá? Nuže čtěte dál něco z těch vyprávění žen...
Každý bloger/blogerka (a jistě mi dámy a pánové dáte zapravdu) se potýká s tím, jak kritizovat, co je hnusné, ale přitom neurazit vkus sobě ani ostatním fajnšmekrům psaného slova. Jak se vyjadřovat k těžkým problémům světa i domovního zádveří, pranýřovat marnost, zmar, sobectví a vůbec ty neprotivnější vlastnosti, a přitom se udržet na uzdě a nepůsobit příliš radikálně, a to i ačkoliv bijeme jazykem plamenným proti ohni válek, latentní i reálné pedofilii mužů (výjimečně snad i žen), domácímu i pouličnímu násilí, a vůbec jevům, o kterých - mluvíme-li jen tak posousedsku - odsoudíme je slovy hrubě výstižnými. Ale psát o nich již vyžaduje jistou formu. Potýkám se proto s otázkou, jak moc být radikální či umírněná, a mám s tím docela vnitřní konflikt a zmítám se v něm dokonce i na ženských fórech.
Je to těžké. Když se dennodenně potkáváte se všemi těmi skupinami a odstíny žen a jejich životními zkušenostmi, nedoberete se žádného univerzálního náhledu, jak najít tu správnou míru radikálna versus vstřícného a vždy elegantního mávání fialkovým šátečkem. Nenajdete prostě žádný univerzální recept na heslo či výzvu. Samy různé životní zkušenosti žen jdou proti sobě.
Stačí, když chvíli mluvíte s jednou z těch osmatřiceti procent žen, která si prošla několikaletým domácím násilím muže-tyrana, zjistíte, že každý jeden ten morbidní scénář je takřka jako vejce vejci podobný. Co nám vypovídá? Nuže čtěte dál něco z těch vyprávění žen:
„...a když jsem se konečně vysvobodila a prchla i s dětmi, protože impulzem k této jediné možné sebeobraně mi byl, mimo jiné, i jiný muž, který mi pomohl situaci řešit a poskytl nám azyl, rámě k poplakání a kapesník k usušení slz". Příběh v citace pokračuje, jak z toho vznikla nová láska, citový vztah a vše co k němu patří. Když to posloucháte, a jste však již vyzbrojeni i určitými dalšími zkušenostmi a příběhy, už se jen tak nenadchnete strhnout k jasným pozitivním hodnocením. V tu chvíli máte spíš smíšený pocit. Když však máte sdostatek trpělivosti a nasloucháte dál, (pro ty, co toto nezažívají a nejsou vystaveni naslouchání traumatů cizích lidí, bych chtěla předeslat, že je někdy velmi těžké se odtělesnit a nepustit si to k sobě, aniž by se vás to niterně taky nedotýkalo), v tu chvíli se od téže nebohé ženy dozvíte pointu. Žena dál praví:
„...Tehdy jsem si říkala, že přece jen existuje jiskřička naděje, že džentlmeni ještě nevymřeli. Jenže..."
Ano, správně tušíte a obáváte pokračování, růžová pohádka s happyendem se nekoná - což se ale obvykle i sama aktérka dovídá až nakonec. Při zjištění, že v době, kdy zrovna žena není doma, její nový partner, ten hodný, citlivý, altruistický, vysokoškolsky vzdělaný intelektuál, v rámci hlídání její malé osmileté holčičky coby hodný nový otčím děcku poskytuje opravdu nadstandardní péči v podobě zasvěcování do života dospělých, a „dovolí" děvčátku, aby si sáhlo dokonce i na jeho penis ( když si k ní vleze v rámci hygieny do vany ), jste snad sto spolknout to ošklivé, radikální a hrubé slovo „ten prasák/!/", které se vám samo dere z úst?
Pozor, vážení čtenáři, to není žádná zkonstruovaná kauza, to je fakt, a tato kauza je jen jedna z mnoha. Jde o fakt holý, drsný, dramatický. Takový, který vyplývá, konec konců, i z posledních dat a průzkumů, jež uveřejnil tiskový úřad vlády ČR. Zní takto, cituji: „Za nejpalčivější problémy dětí v české společnosti označila ministryně Džamila Stehlíková případy týrání, zanedbání a násilí na dětech v rodinách, v komunitě, ve škole, v zařízeních ústavní výchovy. Nejde však jen o tyto extrémní případy. Podle průzkumů 82 % dětí v ČR má zkušenosti s tělesnými tresty. Třetina českých dětí byla někdy vystavena násilí, a to nikoli jen běžným tělesným trestům. Mnohdy to bylo psychické a fyzické týraní, sexuální zneužívání a šikana. Podle průzkumů 33 % dívek a 20 % chlapců má zkušenost se sexuálním zneužíváním. S různou formou násilí se setkalo 40 % žáků základních škol. Dle průzkumů 1/3 učitelů použila tělesný trest. Přesnou statistiku týraných dětí je velmi obtížné získat, protože řada případů týrání dětí zůstává neodhalena."
Co o tom soudit? No, nebojte se, jen si klidně to radikální slovo řekněte. Ano, žijete ve společnosti, která je plošně zasažena sociopatickým chováním. Otázkou je, jakým podílem se o tuto statistiku dělí muži a ženy? Obecně napovím:
Z celkových sta procent trestných činů se má statistika kriminality
takto: (jde o údaje uveřejněné předloni)
Odsouzených: celkem 12% žen - 88 % mužů
Vraždy: 15% žen - 85 % mužů
Ostatní násilné trestní činy: 10% žen - 90 % mužů
Mravnostní trestné činy: 5% žen - 95% mužů
Krádeže: 8,6% žen - 91,4% mužů
A jsme doma...
Komu by se však chtělo neuvěřit, že to není až tak hrozné? Bohužel, žádnou lepší zprávu pro vás, milí přátelé, nemám. Je to hrozné. Je to děsivé. Je to noční můra třiatřiceti a dvaceti procent dětí a osmatřiceti procent žen.
A do toho přijde jakási intelektuálka, která se s pojmem „násilí" setkala jen „z rychlíku", pouze akademicky na nějakém čajovém dýchánku unuděných šlechtičen, rádoby chtějících konati dobro, a zvolá:
´K čemuže takový radikalismus, paní Ulmannová?! Nebylo by lépe poskytovat naději pozitivním myšlením a ukazováním kladných příkladů, bez těch siných slov a agresivních výrazů?´
A já na to (drsně a bez servítků jako vždycky a jiná už nebudu):
´A to snad mám lhát nebo zatloukat i tu statistiku jen proto, aby se dal vymyslet nějaký neradikální, sametově uhlazený a nedráždící slogan na předvolební letáček?! Chacha! Na to kašlu. Lakovat fakta narůžovo uhlazeným slovíčkařením si můžete dovolit v romantickým filmu, ale ne v reálu, kde jde o lidský životy! Vám snad oprávněná kritika lidské bestiality tvrdými silnými slovy připadá agresivnější než bestialita sama? Pak tedy nevím, proč si tady ten jakoby feminismus a formální, papírovou, rovnost příležitostí hrajem! Jak můžeme kritizovat zvěrstvo, a současně zůstat uhlazení, nerozčílení a nepoužívat slova a výrazy, které ke kritice brutality patří, aby ta kritika vyzněla tak, jak má, a byla opravu účinná, a nezůstala jen něžným, vlažným, opartnickým čajíčkem?´
A s takovými rozporuplnými reakcemi se setkávám co chvíli, a není ten, aby se zavděčil lidem všem. Zkrátka, ty ženy, které mají ty děsivé zkušenosti s muži - a je jich, bohužel, obrovské množství, ba většina - by oněch osmatřicet procent násilníků a deivantů, nejraději pověsily do průvanu, a bez milosti, protože ti muži masakrují nejen je, ale hlavně jejich děti! A to ženy nikdy neodpustí. Vždyť každá týraná žena je týraná hned dvojím způsobem. Vždyť to, sakra, vidí i ty jejich děti!!!
Snad jen poslední doušku, (pro dnešek): právě v těchto dnech byrokrati vypisují div ne odměnu na odchycení další matky prchající s dítětem před Olivovou „záchytkou" proto, že nechce připustit setkávání dítěte s otcem. Žena se schovává, je naní uvalen status uprchlíka, což samo o sobě zavání brutálním zneužitím zákona.
Jako nedávno v případě „Terezka" .
Stále vám nepřipadá jako noční můra, že stačí, když otec podá oznámení, že se mu nedostává od dítěte dosti lásky (a to bez ohledu jak a za jakých okolností) a setkávání s ním, a nevinného tvorečka na základě tohoto neprošetřeného udání odvlečou pod rouškou „sociálky" kamkoliv do ústavu, odtrhnou ho od matky, u níž má jediné bezpečí, aniž by zkoumali, zda v tom v případu není například zakopaný i jiný pes. Třeba ono „výchovné" otcovské společné koupání ve vaně...?
Přísahám na vlastní kůži, že jsem docela nedávno viděla autenticky na vlastní oči fotky a spis jisté desetileté holčičky (tedy tehdy jí na těch fotkách bylo deset - dnes je jí šestnáct, a kauza stále není dořešena), kterak nad ní stojí její milující tatíček ve vaně - oba nazí - a jeho dospělácký bimbas se děvčátku třepotá přímo ve výšce jejích očí. Následuje podezření, že fotky byly pořízeny mimo jiné i proto, že je to dobrý byznys na různých pedofilních servrech, zkrátka nahé fotky dětí se sexuálním podtextem jsou dobře obchodovatelnou komoditou. Kdo je „konzumentem" , "zákazníkem" těchto obrázků je zřejmé. Bohužel, to procento úchylů, kteří surfují a vyhledávají takovou podívanou, je obrovské a hlavně nepolapitelné. Ale i to skýtá jakýsi celkový obraz o tom, jakáže může být mužská populace. A to říkám, aniž bych se chtěla jakkoli dotknout těch slušných a normálních mužů, ale spíše proto, aby si i oni uvědomili, s jakou nebezpečnou situací se matky dětí musí dnes a denně setkávat a jíž jsou často po celý život v nějaké formě vystaveny. A jak těžce se pak vůči mužům ze strany žen buduje důvěra, pokud byly tímto poznamenány. A žel, patriarchální struktury vlády a úřadů toto do hloubky neřeší, ba naopak, formalizováním problému věci nápravy spíše škodí.
Zkrátka, ani s tou láskou otcovskou se to nesmí přehánět, a když důvěřovat, tak prověřovat.
A chci tímto apelovat na ty muže, kteří tak brojí proti tomu, aby se o „mužstvu" jako takovém hovořilo expresivně a paušálně, aby se snažili věc vidět i z toho úhlu, že to procento těch úchylných mužů, kteří i vám slušným kazí jméno, je obrovské, a že svou kritikou na adresu těch žen, které ženy brání, se vlastně shazujete a má to zcela opačný efekt, než chcete. Tím, že vynadáte ochránci práv kvůli tomu, že je plamenným kritikem svinstva, image své osobě nevylepšíte.
Jen pro úplnost obrazu dodám z důvodů zachování anonymity, že onu kauzu, o níž jsem výše hovořila, jsem pro sebe pracovně označila „Kramerová versus Kramer", kde však tatínek byl ze samé lásky pedofil, a dodám, že dítě bylo nakonec na základě předběžného opatření i přesto svěřeno do péče otci jen proto, že matka odmítala mu dceru k těm prasárnám „půjčovat"a snažila se setkání s ním zabránit, když to nedokázaly úřady. Ve věci rozhodovali úředníci, kteří absolutně neměli žádný pocit vcítění se do situace, jež se tak těžce prokazuje, nicméně měli alespoň poslechnout hlasu logiky, a nejen se striktně a ještě nepřesně uchylovat k tupému zákonu. Na té kauze je příšerné nejvíc to, že dítě bylo vydáno otci, i přestože úředníci na všech stupních šetření tohoto případu měli k dispozici stejné fotky, (s tím nahým penisem a malou dívenkou), které jsem držela v ruce já. A v tu chvíli vás přepadne absolutní bezmoc, a vůbec bych se nedivila, pokud by matka v tak šílené situaci vzala zákon do vlastních rukou, neboť zavřít ji mohou, ale pustit musí. Což je někdy jediným vysvobozením z takové šílené situace. Ale abych to dokončila...
Zkrátka, dle vyjádření příslušného šéfa odboru místní sociálky přece nemůžeme mít předsudky před nahotou, a nahý otec ve vaně s nezletilou dcerou ještě není důkazem něčeho nekalého. A já na to: ´A vy se snad se svými dcerami ve vaně koupete nazí? Odpověď: "Ne, já ještě děti nemám..."
Dále už jen no comment, protože to člověka odzbrojí.
Inu, asi jsem příliš velká puritánka a nejlíp bych udělala, kdybych se šla bez podprsenky - nebo ještě lépe i dole bez - procházet po ulici, a až mě budou policajti zavírat pro porušování mravů a hambářství, tak se jen frivolně usměji a sladce odvětím: ´Já přece vyznávám nudismus a vůbec, komu bych mohla svým obnaženým poprsím ublížit, že...?´ A poté, po vzoru mužů, neviditelně očůrám návdavkem nějaký roh...Ovšem pokusím se tentokrát nepoužít kapesníček, neboť některé přírodomilce z řad mužů dráždí na adresu ženstva i použité papírové kapesníčky v lůnu našich hvozdů.
Proto jsem se vám chtěla svěřit a vyznat ze svých pocitů, z nichž pak následně utvářím své náhledy na mužský a ženský svět, které rozhodně nejsou černobílé. Nejde přece o to, aby se zde ve snažení o rovnost příležitostí rozpoutávala nějaká dívčí válka, ale jen o to, aby si muži uvědomili, že ženy jsou ve světě a životě daleko zranitelnější a zraňované. A že by bylo férové s tím něco dělat. Toť vše.
A z celé duše věřím, že ti opravdu normální a slušní muži chápou, proč se někdy tak "agresivně" a radikálně vymezuji, a že rozhodně nemám zájem všechny muže házet do jednoho pytle.
