Kousek čisté země

   Rok od roku se setkáváme s čím dál silnější migrací, a to nejen stěhováním národů do Evropy, ale i „Pražáků“, utíkajících z města blíž k přírodě, na venkov.

     Svou etapu útěku z města mám sice už za sebou poměrně dávno; vlastně nejen migraci z Prahy, ale i ze země, ke které mě dohnala dušnost nejen klimatickým, ale hlavně společenským smogem, jenž začal ve třetím miléniu rozprostírat svá temná mračna  a „blbou náladu“ nad čím dál víc oblastí našeho českého života.                                                                   Kdo trochu pocestoval, ví, o čem mluvím. Konec konců, je docela velký rozdíl, když si jdete koupit máslo nebo svůj oblíbený krém proti vráskám do Lidlu u nás, nebo třeba v Německu. Tady ho koupíte za 58 korun, u našich západních sousedů jen za 85 eurocentů. O jejich a našich příjmech ani nemluvě. Přepočítejte si to, za jak velké „pitomce“ nás mají…

   Až ten dlouhodobě zadržovaný stav poraněné občanské hrdosti a vzpoury u mě vygradoval jednoho šedivého, zaprášeného listopadového, dne v panickou ataku, a v hlavě mi začalo poplašně svítit červené tlačítko POZOR! Další zimu v takové neúctě k člověku tady snad už ani nepřežiješ! Seděla jsem v tu chvíli u své ranní kávy s počítačem v kuchyni, a můj pohled padl z okna na holovětvě, visící jak hřbitovní, smuteční vrby mezi zaprášenými městskými činžáky, a tehdy se ta příhoda stala.  Maně, snad ze sebezáchovného pudu útěku z místa nehody, jsem klikla na portál letenek. Zrovna tam blikla akční nabídka nejmenované letecké společnosti          Praha – Bombaj… Ani nevím, jak se to stalo, ale za týden na to jsem stála jen já a má krosna v Bombaji na letišti.  A tak začala má emigrační pouť z Čech na jihovýchod. Za sluncem! Za teplem! Za mořem!                                                         Nikdy bych neřekla, jak delší návštěva Indie může člověku uklidit v hlavě. Doporučuji každému. A když jsem se za dva měsíce vracela zpátky, už kroužíc nad Ruzyní mi zase začaly vířit mozkem trysky, ´bože, proč já se vůbec vracím, co tady vlastně chci?´ A tehdy se mi v mysli uhnízdil zcela jasný, tentokrát už vědomý plán, projekt,  „Zpátky do Indie“. A přesně do roka a do dne jsem prodala v Praze byt, sbalila život do třiadvacetikilového kufru, a vyrazila – tentokrát už najisto – směr Asie. Mé, tehdy už dospělé, děti si nejprve myslely, že jsem se zbláznila. A marně jsem se jim snažila vysvětlit, že jsem nikdy neměla tak jasno, jako teď.  A odletěla jsem. Po půlročním cestování těmi údivůplnými kraji, (ovšem koupila jsem si tam auto, neboť zase nejsem až tak skalní turista-chodec-šplhač), jsem nakonec zakotvila na Srí Lance, která sousedí necelých třicet kilometrů přes moře s Indií.

   Tam jsem objevila doslova rajské místo, nádhernou panenskou zátoku domácké    venkovské polodžungle, pláž s hedvábně bílým pískem, na ní palmová zahrada a v ní domeček. Znáte ten pocit, kdy ve vás začne všechno řvát nadšením WOW! To je to místo! Tady chci žít! A tak jsem se zeptala, není-li ten domek na prodej. A on byl….  Pak už to šlo ráz naráz, přestavěla jsem domek na penzion, přistavěla „kokohaus“, což je dřevěný bungalov se střechou z palmových listů, a bylo… Jednodušší, než by člověk doufal.

Co na tom, že jsem se až doposud živila jen psaním a pracovala v médiích; když člověk chce a má odvahu udělat rozhodnutí, byť by se tvářilo sebešíleněji, tak se sny nemusí snít jen pod peřinou. A tak jsem se rázem, ze dne na den, stala na pár let podnikatelkou v cestovním ruchu na adrese Dickwella Hirrikatia, Wella Addara Watta, Srí Lanka. (V doslovném překladu to znamená místo v zátoce na pláži na Cejlonu).

   Pravda, Asie je specifická tím, že si tu člověk nemusí jako cizinec připadat sešněrovaný byrokratickými překážkami a předpisy, jako tady, všechno je tam jaksi langsam a maňana. Někdy zkrátka člověk potřebuje zvolnit tempo a nelítat jako trysková myš v boji o zrno, tak, jak je zvykem v českých, evropských konstalacích.  

   Když potom po čase začala volat rodina, mami, vrať se, potřebujeme olízat rány, tak sice s těžkým srdcem, ale nakonec se na tu rodnou hroudu vrátíte, i když jste se je předtím marně snažili popostrkovat, ať odejdou taky. Holt, s velkými dětmi už nepochodíte svým rodičovským rozumem ani jim nevnutíte své vize. Jen se musíte útrpně a mlčky dívat, jak budou opakovat stejné chyby, jako my v jejich věku.  A i když je ve vás v duchu už pevně upelešen ten pocit, že jste vlastně všudezdejší, kočka kosmopolitana, která není nadšená, když se jí snaží domestikovat, a zavolají, vrátíte se, ať jste, kde jste. Rodina zkrátka žádá od matek oběti. Zřejmě to tak má být, a asi až do smrti. Inu, pupeční šňůra je nejsilnější ze všech pudů.

A tak jsem zase tady. Zpátky. Doma. Ale už spíš s pocitem, kde domov můj? Protože mé srdce nevolalo, jako v promrzlých členech Cimrmanovské expedice na pól, „Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, doprdele to se mi nějak zastesklo…“

Nezastesklo. Ale volání krve je volání krve. Jedno jsem ale věděla jistě; že už zpátky do Prahy nechci. A protože jsem vždycky měla z celého Česka hezký vztah k jižním Čechám, je tu krásná krajina, příroda i dost rybníků, tak jsem se usídlila, právě teď, úplně čerstvě, tady, na Jindřichohradecku.

Ještě nevím, jak se mi tu bude líbit, sama jsem zvědavá…

Tak to pojďte sledovat se mnou. Zatím jsem si vytvořila v hlavě nový „projekt“, že u hospodářského stavení, které jsem zrovna teď, před několika dny, koupila, vypěstuji aspoň něco harmonizujícího s mým bytostným přesvědčením, tedy ekozahradu v duchu parmakultury pro každého. Protože srdce i mozek mají být ve vzájemné symbióze.

Anebo se rovnou můžete přidat; místa je tu dost i pro komunitu podobně rozpoložených lidí. Vždyť každá dobrá myšlenka, jak se neprotivit přírodě a žít s ní v souladu aspoň na svém kousku země, může svítit na cestu svým konkrétním příkladem dalším následovníkům. Lepší dělat aspoň něco, než nic, Protože nejhorší je dál jen pasivně konzumovat jedovaté komerční „amarouny“ bez barvy a chuti, které se již nepěstují, ale vyrábějí v agrofert rychlopěstírnách na zmrzačené půdě.

Z Jindřichohradecka zdraví   Zdenka Ulmannová, [e-mail]