Je Paroubek bigamista?

Zdánlivě by se mohlo zdát, že když dva dělají totéž, není to totéž. Dnes si vezmeme pod drobnohled třeba Paroubka.

Na popud  některých rozhořčených ohlasů na můj předchozí článek o bigamistovi Topolánkovi, že dostatečně nejmenuji další veřejné bigamisty, z čehož údajně vyplývá, že straním bigamistům orientovaným levicově, bych tedy pro objektivitu chtěla pokračovat ve svém seriálku o české bigamii.

  Paroubek – když také odložil svoji dlouholetou životní manželskou družku a „nabrnkl“ si  novou, o generaci mladší, kterou následně pojal za svou ženu tzv. legitimně, tedy po „řádném“ rozvodu – se v podstatě fakticky zachoval  úplně stejně, jako Toplánek, ale „právně“ to bylo „čistší“. (Jinak, o Ráthovi a dalších skokanech se podrobněji zmiňovat nemá smysl, protože by to bylo v bledě modrém totéž, a storry jejich bigamního chování by tak vytvořily nekonečný seriál, na což zde není prostor).

Přičemž slova v uvozovkách jsou míněna tak, že je mám za výsměch morálce a všemu, co dělá vyspělou lidskou společnost vyspělou lidskou společností. Neb:

1.       Žádné právo, natož rovné a měřící všem stejným metrem, zde neexistuje.

2.       V prostředí, kde na samé špičce pyramidy rozhodovacího procesu nejsou dodržovány etické zvyklosti  ani zákony v praktické rovině,  a jen se spekulativně točí a balancují na hraně formálních zákonných paragrafů, (jež ani nejde jednoznačně vyložit), nemůže být práva – natož spravedlnosti či přiblížení se k ní – nikdy dosaženo.

3.       V zemi, kde samotné justici ,(či jak již bylo dříve z úst samotné legislativní funkcionářky řečeno „justiční mafie“), není jasné, jak ke spravedlnosti docházet, ani jak zacházet se zákony, aby se daly jednotně a bezprecedentně jasně a jednoznačně vyložit, nikdy nebude možné žít svobodně a beze strachu. Obzvláště v takových případech, kdy se člověk dostane řízením osudu před soud, neboť si nikdy nemůže být jist (naštěstí ne už hrdlem např. stětím – i když způsoby likvidace se dnes dějí „jinak“, a kupř. úmrtí při autonehodách jsou na denním pořádku, a nejsou tudíž ničím nápadná), že z něj jakožto z oběti nakonec nevyrobí justičním procesem viníka.

4.       Stát, (resp. ti kdo ho drží v rukou a drancují jej skrze státní rozpočty), který si nedokáže zařídit, aby v něm volby probíhaly regulérně v tom smyslu, že by se pořadí na kandidátních listinách např. losovalo na bázi meritokracijního modelu (podle odborností), a to genderově vyváženě, tedy z poloviny žen a poloviny mužů, je v podstatě parodií na stát a nikdy nemůže být demokratický. Skutečnost, že doposud všechny  kandidátky vždy schvalovala mužská vedení  a mužská grémia v podstatě mužo-stran, není demokracií, nýbrž je sám o sobě falokracií.  Neboli opět jen další formou z totalit, kterých již v historii bylo tolik, že se ten řetěz totalitárních systémů nikdy nepřetrhl, jen se hraje v jiných dobových kulisách a formálně na sebe vzal pouze jiný název. Fakt, že dnes se té falokratické formě říká „demokracie“, je stejně tak  děsivý jako výsměšný. Vždyť argument, že lidé přece své zástupce volí, ještě neznamená, že by měli nějakou volbu podle zvráceného volebního zákona. To, čemu se zde říká volby, je jen hra na volby, ale ve skutečnosti jde o loterii s falešnými kartičkami, kde je vítěz (případně pořadí vítězů) již předem znám. Volebnímu zákonu nelze fakticky říkat jinak, než nekalá hospodářská soutěž, kde jedni dostávají příspěvky ze státní kasy, (tím mám na mysli parlamentní strany) a druzí si musí chod svých stran financovat sami z vlastních zdrojů bez pomoci státu (všechny ostatní strany). V praxi to pak vypadá tak, jako by se vedle sebe na startovní čáru postavili ve stejné disciplíně obři a trpaslíci a měřila se jim délka kroku a čas, za který doběhnou k cíli, aniž by se obrům nedal na záda nějaký srovnávací handicap. Zkrátka sama volební soutěž podle stupidního volebního zákona není regulérní, pak ani výsledek vzešlý z voleb nemůže být nikdy regulérní.

5.       Totéž v podstatě platí i ve vztahu mužů a žen v politice i v životě. Sice stojí oba na stejné startovní čáře rozhodovacího procesu, ale s naprosto jinými biologickými danostmi,a dispozicemi a hlavně podmínkami. Je to podobné jako kdyby ve sprintu,( jehož začátkem je v životě zajištění existence a cílem vznik nároku na důchodové zabezpečení), běželi ve stejné kategorii jak muži, tak ženy. Hádejte, kdo by na tom byl výhodněji? Navíc v této nekalé životní soutěži mají ženy na zádech ještě handicap v podobě těhotenství,  porodů, péče a výchovy dětí.  Znáte snad mnoho žen, které by dnes mohly nepracovat, resp. nevydělávat peníze v pracovním ekonomickém procesu a nefinancovat tak, kromě praktické starosti o potomstvo, rodinu? Současná žena tudíž jak vydělává, tak pečuje – což nelze v jednom životě relevantně stíhat, a ještě je navíc obřeměněna povinností odpracovat  prakticky  stejný „rovný“ počet let jako muž v povinném pracovním procesu. Jinak nedostane penzi, ačkoli pro společnost dala v podobě péče o děti mnohem víc než běžný muž . Navíc názor, že muž je „živitelem“ rodiny, už padesát let není pravda. Dnes je polovina žen dokonce samoživitelek dětí.  A muž se tak ocitl v pohodě ženou sponzorovaného příživníčka na rodině. Takovéto formě vykořisťování se po mužsku říká „emancipace“, ovšem z ženského pohledu chronické přepracovanosti a totálního nasazení  jde o pseudoemancipaci.

Tento stav je - jakožto dosud nejrafinovanější forma diskriminace a mužské totality - ovšem pro muže nejvýhodnější v celé historii lidstva.  A proto muži nemají zájem do politiky (tedy do rozhodovacího procesu) dobrovolně pustit více žen, aniž by jim házeli všemožné klacky pod nohy.