Jako rovný s rovným - jediné řešení romské problematiky

Začátkem devadesátých let banky poskytovaly snadno dostupný úvěr takřka každému, kdo projevil zájem v sobě projevit podnikavého ducha, kdo chtěl vytvářet pracovní příležitosti pro další lidi, kdo se chtěl postavit na vlastní nohy sám, a sám se pustil do vlastních projektů a podnikatelských počinků.

 A často aniž by dostatečně zvažovala rizika validity těchto lidí. Z této doby se také traduje známý bonmot, zažitý dnes už jako terminus technicus, "tunelování".  Otázkou je, zda by banka, která půjčila pozdějšímu "tuneláři", půjčila na rozvoj podnikání, na založení firmy či provozování drobné živnostenské činnosti i běžnému občanovi romského původu?

Známé a dnes už skoro otřepané a zprofanované heslo v souvislosti s nějakou pomocí, je lépe nedávat problematickým a chudým komunitám lidí ryby, ale naučit je ryby chytat, zůstává a bude pořád jen planým, formálním, „papírovým" heslem, pokud se nenajde opravdová a praktická konkrétní pomoc v tomto smyslu.

Jaká by tedy tato praktická pomoc měla být?

I dnes existuje celá řada projektů - těch grantovaných buď přímo ze státního rozpočtu, anebo prostřednictvím nějakých nadací a veřejně prospěšných organizací či úřadů - které pomáhají finančními prostředky např. při rekvalifikaci a získání následné dotace k rozvoji samostatné podnikatelské činnosti lidí, jenž jsou v evidenci úřadů práce. Řada z nich se takto rekvalifikovala např. na různé poradenské služby, účetní či daňové poradce, kadeřnice, zahradníky, pracovníky v různých službách a zdatnosti v dalších oborech. A měla tak možnost získat i onu počáteční startovní finanční podporu pro rozvoj svého vlastního podnikání.

            Podívejme se kupříkladu do města Český Krumlov, které bylo z minulosti známé velký počtem občanů romské  národnosti. A stačilo využít jen toho, že se mezi nimi našel vhodný lídr, který dokázal podnikat např. v pohostinství či stavebnictví, a podařilo se mu získat autoritu i u ostatních Rómů, které svým pozitivním příkladem dokázal motivovat, aby u něho pracovali. Dnes toto krásné a turisticky atraktivní město prakticky nemá vážné problémy s těmit tzv. hůře uplatnitelnými lidmi. Vše je totiž o motivaci a důstojnosti a důsledného pěstování a uplatňováním pocitu rovného s rovným.

Je velmi důležité vytipovat v každé romské komunitě v každém městě vždy nějakou osobnost z vlastních řad, u níž tyto předpoklady motivovat ostatní příslušníky komunity jsou, a tomu pak poskytnout podmínky v podobě dotace na podnikání, aby pak vahou své osoby strhnul k následování i ostatní.

Je přece psychologické známé - a to i na úrovni celých národů a států - že lidé obvykle opravdu hledají nějakého vůdce, charismatickou silnou osobnost, která je přesvědčí k následování jeho myšlenek. Tento model myšlení funguje, ať již v kladném, tak i záporném smyslu, a přesvědčují nás o tom celé dějiny.

Získat proto „vrchní rybáře" z těch příslušníků romské komunity, kteří tuto schopnost mají, je to základní, co by společnost zastoupená státem měla udělat. Jde o to dát si práci s tím, objevit je. A to představuje samozřejmě onu práci přímo v terénu, která se opravdu od úřednických stolů nedá dělat.

A stačí poměrně málo; vždyť tím nejjednodušším způsobem, jak poznáme, kdo je aktivní a schopen se vyjadřovat i za ostatní spoluobčany a něco pro ně udělat, se můžeme setkávat  prakticky pořád na všech stranických či jiných schůzích. Ostatně, právě na tom stojí a padá celý systém parlamentních demokracií. Těmto lidem se obecně říká aktivisté, a rodí se opravdu právě okamžiku, kdy potlačí obavy a ostych být viděn a slyšen a dokáží se prosadit mezi ostatní „mlčící většinou". Jestliže někdo takový dostane podmínky - a samozřejmě i prostředky -  k tomu, aby zorganizoval mítingy, na nichž romští občané budou mít možnost se veřejně projevit a vyslovit, promluvit o svých problémech sami, a sami si vyberou či zvolí do svého čela svého vlastního lídra, aktivního člověka, který má u nich autoritu, pak už to je určitý zárodek toho, čemu se říká organizovaný partikulární zájem, potažmo ochota a motivace tento zájem prosazovat na vyšší a vyšší úrovni. Jedině tak totiž lze docílit odbourání pocitů rezignovanosti na vlastní zájmy a lhostejnosti , letargie a marnosti se angažovat ve svých vlastních, natož celospolečenských, problémech.

Jde tedy o to, zapálit onu jiskru v těch, ve kterých skutečně je, a dát jim podmínky, aby ji rozhořeli dál, i u těch ostatních. Mezi Rómy je jistě celá řada takových silných osobností, které by roli lídra jistě dokázaly nést. Ale bohužel nemají ony podmínky a prostředky se angažovat.

Podobný model lze uplatnit i v oblasti bydlení. Ten, kdo si své obydlí nepostaví sám vlastníma rukama anebo si na ně nevydělá svými vlastními silami, si nikdy tohoto bydlení a dobrého bydla nebude vážit tolik, jako ten, kdo na jeho výstavbě nechal vlastní pot a dřinu.

Pomozme Romům, aby si postavili vlastní bydlení sami, aby si je dokonce i sami zorganizovali a zprodukovali včetně přípravných prací. Nedávejme jim hotové byty či domy, (ba dokonce hotové obytné kontejnery), ale dejme vázanou dotaci na onu práci, kterou odvedou při výstavbě svého bydlení.

Pokud  např. stavební firmy v obci  či regionu dostanou dotaci na pracovní místa či úlevu na daních pro pracovníky z řady romských občanů, (podobně, jak je tomu u invalidů, lidé se sníženou pracovní schopností či u jinak handicapovaných či vyloučených v různých oborech), jistě se najde i mezi nimi dost takových, kteří místo levných Ukrajinců, Rusů a dalších dělníků ze zahraničí zaměstnají naše české Rómy, a navíc tak zlegalizují a eliminují onu šedou ekonomiku, která v oblasti načerno zaměstnávaných pracovních sil panuje. A totéž se týká programů, výběrových řízení při získávání např. stavebních zakázek.

Firma, která bude zaměstnávat hůře se uplatňující romské pracovní síly, včetně jejich vyškolení a potřebnou odpovídající kvalifikaci na danou práci, by měla získat určitou výhodu před těmi, které neprokazují eticky vyspělý lidský přístup ke své personální politice. Protože to je prakticky jediný způsob, jak formou pozitivní diskriminace udělat ze společensky vyloučených spoluobčanů lidi nevyloučené. A to leze opravdu jedině zákonným opatřením  či nařízením. Vždyť podnikatel, který se chová eticky nepřizpůsobivě v tom smyslu, že z důvodů rasových, věkových či jiných předsudků diskriminuje potenciálního pracovníka už ve fázi uchazeče o zaměstnání, není o nic lepším a slušnějším člověkem, než Róm, který pak z nemožnosti sehnat práci je de facto dohnán třeba až ke krádeži, neboť také musí z něčeho žít. A je zcela lidsky pochopitelné, že každý člověk, tedy Róm, chce žít na srovnatelné úrovni jako ostatní lidé v zemi, v níž žije!

Fakt, že nemá třeba stejné vzdělání jako ostatní občané většinové společnosti, ovšem rovněž souvisí s diskriminací a pocitem méněcennosti, které jsou Rómové ze strany většinové společnosti vystaveni už odmalička. Vždyť najdete již mezi těmi nejmenšími prvňáčky romské dítě, které by se nesetkalo ze strany svých spolužáků s útokem na jeho hrdost ve smyslu odporné nadávky do „černých" individuí? Patrně nenajdeme. A právě v tom je ten základní, výchozí problém, související pak i s následnou motivací dosáhnout vzdělání. Pokud totiž má už i na samém prahu života ztížené podmínky v podobě urážky a despektu, je to pro něho obrovským handicapem pro dosahování srovnatelných výsledků ve vzdělání s těmi, kdo této šikaně a opovržení vystaveni nejsou.

Kdysi jsem hovořila s jednou romskou maminkou - tou, která patřila mezi ty, jež mají rezervy v posílání svých dětí do školy. A vysvětlovala, mi proč je tam neposílá; bylo to právě z toho důvodu, že její děti chodily ze školy často uplakané, že je zase někdo pro nic za nic urážel a šikanoval, což je pochopitelně pro celou rodinu velmi stresující. Která matka by posílala s klidným svědomím a dobrým pocitem dítě do školy, kde jde o neustálý boj a vřavu o obhajování svého rovného práva na existenci?

Proto problém s nepřizpůsobivostí Rómů - potažmo nízkou motivací na sobě pracovat -souvisí přímo úměrně s rasistickými projevy, diskriminačními a jinak extrémisticky vyhrocenými situacemi ve většinové společnosti.

Zakažme proto volný pohyb a možnost se veřejně projevovat skupinám osob, které budou šířit rasovou či národnostní nadřazenost a nesnášenlivost, a nebudeme si muset stěžovat, že Rómové totéž uplatňují vůči těm, kteří proti nim útočí. Ostatně, je jisté, že ani jeden z oněch extrémistů kupř. Dělnické strany, kteří brojí proti Rómům nejen slovem, hrůzu vzbuzujícími „ohňovými" pochody, ale dokonce i otevřenými zbraněmi, by svoji „kůži" - a to ve všech smyslech toho slova - neměnil s kterýmkoliv člověkem romské komunity!