Jak jsem emigrovala na Srí Lanku

Kdo nikdy nepoznal, (nejen jako krátkodobý turista), jinou zem a kulturu, než svoji rodnou hroudu, těžko si dokáže udělat opravdovou představu, jak na tom vlastně je ta jeho "vlast". 

       Je to jako se vším; dokud si neuděláte nadhled a odstup, nevíte s jistotou, jak to vlastně je.
A tak jsem se - po letech zmítání v pochybnostech o mudrosloví "všude dobře, doma nejlíp", a taky o tom opačném "všude dobře, tak co doma" - rozhodla, že to musím prověřit na vlastní kůži.
Samozřejmě každému cukání předcházejí různé další nábalné peripetie, které působí jako katalyzátor, nebo naopak brzda každého závažného "životního" rozhodnutí. A ať už jsou to soukromé osobní záležitosti, anebo hnusná "blbá" nálada ze společenského smogu, nakonec vždycky přijde
ten pocit dušnosti, či reflex útěku z místa nehody, který ve vás začne hlodat, pak pudit, a nakonec vyvrcholí v cosi, co byste v sobě často ani nehledali.

A jednoho dne, sedice třeba v pošmourném listopadovém dni ve své panelákové kuchyni u počítače, vás přemůže jediný pohled z okna na holovětve stromů, zhnuseně a beznadějně si povzdechnete: "bože, jak já tady zase přežiju tu další depresivní pražskou zimu!"
Pak už jen maně, instinktivně, kliknete na portál letenek, (děkujeme, milý internete), a máte to naráz jasný. Jediná kratičká informace, jediná
holověta : "Bombaj - akce zpáteční letenka10 tisíc Kč", rozhodne o celém vašem dalším osudu na kdovíjak dlouho.
Jako kdybyste už jen čekali na to rozjiskření a nakopnutí.
A za týden stojíte jen tak, sama, s báglem přes rameno, na letišti šestnáctimilionové megapole, a někde na pozadí ve vás se začne odehrávat úplně jiný filmový kus, než který jste žili doposud.

Jako výměna životů. Zjistíte o sobě tolik věcí a neznámých rysů, které jste zatím nevěděli, že se až sami nepoznáváte a ptáte se: ´jsem to vůbec já, ta obyčejná všední ženská? A kdo je ten dobrodruh ve mně, kde byl?´A najednou se vůbec nebojíte. Spadne z vás všechna ta léty shromažďovaná existenciální úzkost, a slyšíte se, jak ječíte na letištního úředníka a jeho drzou otázku: kde máte manžela?, co je vám po tom, to se snad nesmí cestovat samotná ženská?!

A v ten moment se cítíte silná, neohrožená, sebejistá jako nikdy předtím. Velmi osvobozující.
Svobodná! Máte najednou volná křídla, kerá si mohou letět kam chtějí, kdy chtějí, jak rychle chtějí, a nikdo jiný už vám nic nepodsouvá, nevnukává, neovlivňuje, nemanipuluje, co máte udělat, kudy jít.
A už za vratama toho nového "LETIŠTĚ" zjistíte, že se vůbec necítíte ztracena, bezradná, nejistá v tom cizím městě, prostředí, světě, ale že se naopak až překvapivě skvěle orientujete, víte a chcete.
A po dalších několika dnech a šesti stech kilometrech indickými cestami-necestami stanete na místě, které jste znali jen ze svých snů. Slunce, pláž, domečky na sloupech, šumící moře - mozajka v hlavě je složená: Ano, tohle je to teplé místo pod sluncem, kde jsem vždycky chtěla žít!
A už vás ten pocit neopustí.

A když se pak vracíte na svou zpáteční letenku a kroužíte nad Ruzyní, už v tom okamžiku víte. Jasně a bezprecedentně. Umíte si naráz zformulovat , co vás trápilo, dusilo, sužovalo, znesvobodňovalo, a v ten okamžik s vnitřní břichomluvou vyřčené zaklínadlo "bože, co tu vlastně dělám, proč se vůbec vracím?",
zapůsobí jako polibek krásného prince vysvobodivšího zakletou princeznu v žábě.

A pak už to jde ráz naráz. Za dva roky na to máte podruhé sbalený ten kufr života, a tentokrát už s jasným plánem v něm máte všechno, co si s sebou vezmete na Ostrov. (Limit je třicet kilo).

Tak takhle se emigruje. :-)                                                                                                                        (Není to nic složitého, jak si zpravidla namlouváme. Tedy nespornou výhodou je určitý věk, který činí člověka bez závazků a zodpovědnosti za nezaopatřené přímé potomstvo, že to může udělat hned, a nemusí čekat ještě patnáct, dvacet let).

    Pak už jen sedíte u srílanského notáře a kupujete zahradu s půvabnou "jihočeskou" chalupou a jedním kokohausem, (půvabnou stylovou dřevostavbou s karibskou střechou), pravda, jen v trochu jiných kulisách, než jsme zvyklí. Místo švestek a švestiček palmy a kokosy, místo anglického trávníku bílý písek, místo deseti metrů z postele k rybníku za plotem největší slaný bazén s protiproudem a zadarmo vyhřívanou vodou. Indický oceán je opravdu krásný!
A když vám pak příchozí říkají s neskrývaným úžasem nad "vaší" zátokou, že je to nejkrásnější místo na celé Srí Lance, pocítíte takový zvláštní, trochu hrdopyšný a lichotivý pocit, skoro jak z americkýho filmu: ´Jo, tys to dokázala!´

   Tak klidně přijeďte pobejt!