Pánové se včera v Parlamentu zase vyřádili. Po obsesivních štvanicích, jež vyvolal senátor Mejstřík, se začali i ostatní poslanci zajímat o osud svátku Mezinárodního dne žen. Nevím, co panu Mejstříkovi ženy udělaly; jisté však je, že s nimi má patrně jakýsi niterný problém, pokud mu v žaludku leží právě tento jinak zcela nevinný a neškodný významný den pro ženy. Rajtování na tom, že MDŽ bylo spojeno s minulým komunistickým režimem - a to jen proto, že jej komunističtí papaláši bujaře slavili a přijali za svůj, nadto velmi nedůstojným způsobem - nicméně ještě z tohoto svátku nečiní svátek zločinný či nedůstojný. Nedůstojné jen bylo, že se jej bolševický patriarchát zmocnil a překrucoval jeho význam. Ale byli to především opět a znovu muži, kdo s tímto ženským svátkem manipulovali a přizpůsobovali jej k obrazu svému. Obžíračky, bujaré pijatyky a poplácávání po zadnicích či vynucené zneužívání v podstatě zcela bezbranných žen-soudružek pod záminkou svátku, patřilo k lidovému sprostému folkloru úplně stejně, jako jakékoliv jiné sprosté ožralé obcování nechutných bossů jakéhokoliv jiného dřívějšího i současného režimu, včetně jejich „šoustání s děvkami v hanbincích". Muži si totiž na zneužívání žen potrpí v každé době.
A svátky se jakožto rituály k tomu obzvlášť hodí. Navíc „řemeslo" prostituce v jakékoliv podobě je veskrze rysem sociální nedostatečnosti, nikoli obvykle ženskou volbou. Fakt, že byly soudružky Kabrhelové vyznamenávány Husákovým režimem u příležitosti MDŽ, však z oněch soudružek činí spíše oběti, než viníky. Už jste snad viděli ženu, která by kupř. za svoji kariéru nebyla donucena v tvrdě patriarchálním systému mužského bossismu zaplatit - a to často doslova svým tělem? Prostě, u žen se v každé době ani nepředpokládalo, že by mohla získat nějakou vedoucí či vysokou funkci, aniž by se to obešlo bez naturální oběti. A tak paním a děvám (obzvláště těm lepým, protože ty nehezké neměly vůbec žádnou šanci) nezbývalo, než se smířit s faktem, že v okamžiku, kdy čas na položení oběti přišel, tak nemá jinou možnost, chce-li si udržet např. dobré zaměstnání, pokud si pán umanul.
Čas sice o něco pokročil, ale pokládání ženských obětí a jejich forma se namnoze příliš nezměnila. Kariéra - neprochází-li i mezi nohama - se obvykle udělá (a to i v případě mnohých mužů), pokud se prolézá ještě spíše zadnějšími partiemi šéfů na různých úrovních. A různá výročí, oslavy svátků a další rituály k tomu neodmyslitelně patří. V hierarchii šéfovství se totiž zřídkakdy - a to u všech živočišných druhů - můžeme setkat s jedinci, kteří nejsou přinuceni klást nějaké oběti. Ať již fyzické, nebo ekonomicky korupční. A pokud je od nich bossismus nechce, pak u lidí proto, že by při kladení oběti došlo k nějakému průšvihu v tom smyslu, že je dotyčná potenciální oběť práskač, bonzák a vyděrač (to platí genderově pro obě pohlaví), a vyžadovat proto oběť je příliš velké riziko. Jen výjimečně pak jsou jedinci, kteří oběti nekladou skutečně z etických důvodů, neb obvykle nepřežijí. V říši zvířat to prostě chodí tak, že je slabší vždy donucen prokazovat submisivitu a lehnout si na záda jako důkaz poslušnosti silnějšího. Silnější (dominantnější) pak vždy slabšího přiměje - a to i nedobrovolně - k aktu rituálního „páření", a na rozhodnutí toho slabšího není, zda se vzbouří a zariskuje, že bude zakousnut, či zda půjde cestou menšího odporu. Vzbouří-li se, je zakousnut. Anebo musí uplácet a dát nějakou oběť, chce-li jít výš. V tomto smyslu je i sexualita jistým druhem násilí a dokazování předvahy a moci.
Kam tedy zařadit pana Mejstříka s jeho moralizováním na adresu svátku MDŽ? Když byla sametová revoluce, pan Mejstřík si na ní zcela nepochybně udělal kariéru. Byl tehdy mladičký, jeho kariéra letěla strmě vzhůru, dnes je senátorem. Nechci se (raději) ptát, jaké oběti dravci musel položit on, aby se došplhal tam, kde je dnes. Jisté ale je - tedy zcela určitě u žen - že pouhé schopnosti, nadání a pracovitost k výšinám vysokých státních funkcí nestačí. Osobně neznám ani jednu z žen-vedoucích, která by aspoň jednou neskončila na oltáři svého šéfa a nezaplatila in natura či jinak, aby mohla postoupit výš. ( Pro tento rituál je zřízen a legalizován kupř. i pojem „stážistka". Žena dlící na stáži si někdy vyleží opravdu i to vedoucí postavení). Je to tak, ne jinak. A i ty zkušené harcovnice v temných vodách kariéry to přiznávají, že se s podobnými druhy kladení obětí setkaly. Není to totiž jejich hanba, nýbrž hanba toho, kdo je k tomu přinutil. Jako benefit ke cti jí slouží, že je navíc ještě pohledná, chytrá, inteligentní, pracovitá, loajální a velmi schopná.
Co se vlastností týče, i muži mohou disponovat těmito pracovními zdatnostmi, nicméně zřídkakdy jsou pokládáni jako oběť svého šéfa tak, jako ženy, i když i oni někdy platí, ale rozhodně mají větší šance se v patriarchátu uplatnit. Protože patriarchát je již sám o sobě násilným systémem. A tak násilí páchané různými formami na ženách je daleko častější a větší, než na mužích. Neboť ženy se proti muži a jeho fyzické, (a tedy i ekonomické) síle zřídkakdy ubrání. MDŽ je pak jedním ze slabých pokusů vzpoury žen proti patriarchátu.
Proto se nabízí otázka: Je snad namístě zakázat ženám i ten jediný svátek, kdy se vyzdvihuje - byť jen formálně - jejich nezastupitelnost ve společnosti? Jistěže to namístě není.
MDŽ s tím, že ženské „maso" slouží od věků mužům jako platidlo či laciná pracovní síla, resp. obojí, nemá co do činění. A pokud pana Mejstříka uráží, že žena a její funkce je vždy přímo úměrná počtu poplácání po zadnici, je to v pořádku, nicméně pak bohužel bojuje na nesprávném místě, a nemá chtít zakázat svátek, nýbrž patriarchát.
Dlužno podotknout, že která z žen tvrdí, že žádnou z některých forem tohoto společenského hierarchického patriarchálního znásilňování nikdy nezažila, tak lže stejně jako člověk, který tvrdí, že nikdy v životě neonanoval.
Za to, co se v rámci MDŽ dělo v minulém režimu, prostě žádný svátek nemůže, a ani jeho zrušením se neodstane fakt, že muži jsou globálně, (tedy samozřejmě až na výjimky) násilní hulváti.
Budeme-li se proto točit na tom, že zakážeme svátky jen proto, že je po svém slavili vždy ti či oni nepřátelé nějakého režimu, pak nutně dojdeme k tomu, že budeme muset zakázat i vánoce a ježíška, protože řadě lidé se také např. nelíbí, že kdysi třeba fašisté či církevní inkvizice, která rovněž slavila vánoční svátky, páchala součastně i zločiny proti lidskosti a v čarodějnických procesech a v tupé honbě na (ženy)čarodějnice zneužívala navíc lidi k donašečství a slepé pokoře, ačkoli kázala milosrdenství boží.
Diktovat proto zákazy spontánně vzniklých svátků - a MDŽ k nim bezesporu patří - jen proto, že je dnes pan Mejstřík a jiní pánové u moci, je vysloveně totalitní manýrou.
Mezinárodní den žen vznikl spontánně jako vzpoura žen proti patriarchálním praktikám, které zneužívaly ženy jako levnou pracovní sílu za velmi nedůstojných podmínek, a nemá s komunismem nic společného jen proto, že toto ženské hnutí vznikalo zrovna v době, kdy rodil i komunismus.
Oslava ženstva a ženské práce má jistě své opodstatnění. Nejen proto, že ženy ve společnosti zaujímají naprosto nezastupitelnou úlohu udržovatelek a pečovatelek o druh - a narozdíl od mužů - ženy paradoxně měly a dodnes mají nesrovnatelně těžší podmínky k životu než muži. A už proto si svůj svátek jako připomínku, výtku a vykřičník na adresu uzurpovačného patriarchátu, zaslouží. A to nejen matky.
Vždyť i ženy, které mateřství teprve čeká, mají i dnes mnohem těžší podmínky např. v možnostech uplatnění, neboť jsou v mnoha ohledech stále diskriminovány předjímáním budoucího mateřství, které je v povinném výdělečném pracovním procesu nutně handicapem. Tato diskriminace totiž nevymizela jen pouhým papírovým a formálním proklamováním, že by měla být rovnost příležitostí. Měla by být, ale není!
V parlamentech - obzvlášť v tom našem českém - je stále a trvale méně než patnáct procent žen! A proto to podle toho vypadá!
Kdyby v těchto zastupitelských sborech měly ženy rovnou šanci se prosadit mezi muži a jejich obšancovanými pozicemi, jistě by ony jalové diskuse o svátku MDŽ ani nenastaly. Nejenže by se MDŽ dál slavilo, (ovšem důstojně), a bylo by státním svátkem, ale slavil by se navíc i Svátek matek. Vždyť ženy si tyto dva svátky v té neobyčejně těžké dřině života, která na ženských zádech leží, rozhodně zaslouží, obzvláště v porovnání se všemi výhodičkami, které si ve svém mužském životě přivlastnili chlapi sobě.
Podle trapně rovnostářské a zideologizované argumentace, kterou vede pan Mejstřík a spol., bychom totiž došli za chvíli k tomu, se buď zruší např. i ženské lékařské obory porodnictví a gynekologie, neboť ta je přece také jen ženskou záležitostí, a pánové by se tedy mohli cítit diskriminováni a za chvíli by mohli žádat, aby v každé poliklinice fungovalo např. i oddělení falologie, kde se budou foukat bebíčka mužských orgánů. V dohadech o tom, zda ženám patří samostatné svátky je totiž doopravdy někdy velmi těžkým porodem, vydolovat z mužů trochu porozumění a pochopení pro specificky ženské a nezastupitelné věci.
Tím, že někteří pánové v Parlamentu trvají na tom, aby se svátek Mezinárodní den žen jako svátek neslavil, vzniká velmi nebezpečný precedent.
