Chvála šéfům názorů

Paralelně s oficiálními stránkami deníků běží i potrubní stránky blogerů.Tam i tam se můžeme dočíst mnoho zajímavých, vtipných i pitomých názorů na život.

Zrovna včera: listujíce „normálními" papírovými novinami, (které miluji pro jejich důvěrný šustot, skýtající aspoň ještě jakous takous jistotu, že den začíná normální snídaní s čerstvě rozmrazenými rohlíky,         a že v něm přece jen ještě zbyl aspoň kousek toho starého světa, než nás úplně převálcují elektronické technologie), jsem si to hodně užila. Noviny jsou zdravý pravidelný zvyk, při kterém si člověk rozcvičně, opravdu doširoka, protáhne ruce, než se zase shrbí u internetu, který nás za pár let stejně definitivně převálcuje a odtáhne ke zlozvyku závislosti na elektronických novinách a dalších IT. Stane se tomu nejspíš už proto, že lidi jsou líný. Proč by totiž vycházeli z domu a obtěžovali se do trafiky nebo honili pošťáka, když jim to ten elektronický přinese až pod nos, aniž by se museli převlíct z pyžama?             Na druhou stranu je internetové čtení fantasticky rychlé a levné, a člověk navíc nemusí doma skladovat ty tuny starého papíru starých včerejších zpráv.  Když jsem byla malá (přiznávám, že pionýrka), vždycky se naložil kočárek balíky „ruďasů"a Mladé fronty, a za třicet haléřů za kilo se pak koupila štaflička mejdlíčka. (Růžové bylo nejlepší/!/). Tehdy nám bylo jedno, co se v nich psalo. Noviny se vlastně ani nečetly, protože to v nich bylo furt stejné. Ale byl to rituál; šustění papírem prostě patří ke koloritu každé doby. Zatím...

    Dnes už nám není jedno, co se v novinách píše; ale přesto - když si uvědomíme, kolik lesů musí stále padnout jen proto, aby si někdo každý den ulevil na těch spoustách listů papíru, místo aby se vytlachal třeba v hospodě - a zadarmo, a ušetřil tak les, tak je to pocit poněkud kontroverzní. To u internetových stránek rozhodně nehrozí...

     Ať tak či tak, ať internet nebo papír, to představení na prknech, co znamenají novinový svět, přesto stojí (aspoň někdy) zato. Každý den v sedm ráno zašustí ta papírová opona, šéf názorů se ukloní          a provede nás jasným, rázným titulkem lesem světopohledů. Jako včera: „Věříme Čunkovi, věříme totiž v zázraky", osloví nás Komárek, a pak už se jen necháváme unášet příběhem sic důvěrně známým, ale přesto, ta forma! Pamlsek pro fajnšmekry. A ostatní herci také! Báječné! Dneska se dokonce překonal i ten, který sice není mým oblíbencem, (protože má u mě jeden takový vroubek),      ale i u jeho perlivé glosy jsem se dneska od srdce usmívala. Díky Karle Steigerwalde. A co teprve Jana nebo Mirka! (Tím míním Bendovou a Spáčilovou). Jako vždy - nezklamaly. To je zkrátka sázka na jistotu. První dámy českého tisku jednoduše nemusí přesvědčovat o svých kvalitách, prostě je mají.         Opravdu díky, tohle číslo s datem 8. listopadu 2007 bylo fakt na potlesk vestoje.                           (Ovšem doufám, Jano, Mirko, Martine, Karle, že jsem Vás teď neuvedla do rozpaků nad takovou pochvalou. Ono s pochvalami je to někdy velmi ošemetné. Znám hodně lidí, kteří by své pochvaly, zejména ty z dob minulých, moc rádi spláchli do nejhlubšího kanálu. Holt, není metál jako metál. Ostatně, sama si někdy nevím rady, jak vybruslit z prekérní situace nad některou pochvalou. Jedna má známá přeposlala jeden můj článek, samozřejmě v dobrém úmyslu, její jiné známé, aniž bych o tom věděla, a najednou zvoní telefon a volá další známá, ať si stáhnu Haló noviny; no prostě měli tam ten můj článek i s mojí fotkou, ach jo... Po této zkušenosti už jí některé články raději neposílám).

     Nic proti dennímu tisku, ale když se stane kouzlem nechtěného takový trapas, že je váš názor shodný i s názorem těch, které zas až tak nemusíte, cítíte se, jako by vám vypálili na čelo nějaké znamení. Pravdou je, že pro spolupráci se srpem a kladivem jsem poněkud nešikovná, a taky se bojím, abych se třeba neklepla přes prsty. Na druhou stranu spousta lidí miluje třešně; a přesto, mohou za to snad třešně, (nebo třeba i ptáci či růže), že je někdo používá jako symboly? A s těmi názory je to podobně. Inu, svět je relativní.

    Někdy prostě máte společný názor s někým, s kým byste to nečekali nebo nechtěli. A pak máte dilema, zda ta věc, o kterou vám jde, stojí za to, abyste ji podporovali společně s někým, komu jinak nefandíte. Může za to tedy váš názor nebo ta věc? Ale musíte se nějak domluvit - tomu se říká umění kompromisů. (I když i s kompromisy je to velmi, ale velmi ošemetné/!/).                                                     A tohle řeším docela často.

Třeba příští sobotu; chystám se jít na Staromák, protože považuji za důležité tam podpořit mír a vyjádřit názor proti neonacistům. Jenže, po všech možných zkušenostech z demonstracemi je mi jasné, že se žádná akce neobejde bez toho, aby se tam nemávalo třeba i rudými prapory s Leninem vedle lesa mírově duhových či zelených.                                                                                                            Ještěže zatím žádný prapor nemáme.                                                                                                   Fialky tu totiž ještě nebyly - ale chystáme se na to - teda, až bude víc peněz. Holt, kroužek „marušek"  té chudší poloviny světa na žádnou pompu hned tak nevydělá. (Obzvláště, mají-li ženy o třetinu nižší platy než muži). A sponzoři z řad bohatých „kravaťáků" se nehrnou; ti podporují jen ty, kteří hospoda    s plnými korýtky. Ostatně, i proto nás chtěli zrušit, (teda vlastně pozastavit); protože jsme prý nenapsaly ty nuly ve výroční finanční zprávě do těch správných kolonek. To jsou ty paradoxy. Tak pořád nevím, jestli nám šlapou na pérka proto, že jsme chudé, anebo protože jsme chudé a nemáme na pořádně prachaté sponzory a „auditory", kterým nakonec projde i fikaně ulitej milión.                           Asi budeme muset hodně nahlas pištět a ječet, aby se změnil volební zákon, a zazobané parlamentní mužo-strany, (které nás, aby bylo jasno, kontrolují, a coby nevítanou konkurenci nás navrhly na zrušení) nám nekradly a nerozdělovaly si naše hlasy, jež nám daly ve volbách naše voličky! A že jich bylo! Když uvážíme, že za každý jeden hlas si pánové nakeťasili stovku, tak nás okradli o milión! A to jim přece nemůžeme darovat! To byl totiž právě ten milión, který by nám stačil na ty naše fialkové prapory.        Aby nás, děvčata, taky bylo vidět!

Člověk se ale umí povznést. A když je potřeba - i zašvejkovat. Ono totiž bez humoru ani politiku brát nejde.

     Jedna věc mě ale u srdce přece jen hřeje nejvíc: že totiž nakonec vlastně ta největší šajba ve státě není ani prezidentský kandidát, a konec konců ani premiér, ale že jsou to šéfové Názorů v Čechách. Protože jak prezidentský kandidát, tak premiér, si musí hodně dávat pozor na pusu, zatímco člověk povoláním komentátor názorů je placený za to, že si ji naopak musí pouštět na špacír. A to je přece fajn. A o tom ta demokracie vlastně je...