Byrokracie na konečné

Fenomén sociálních sítí přinesl světu zahlcení všech obzorů, které si jen lze představit. Internetová byrokracie je nová ruka ďábla.

Úvahy o tom, kam jako lidstvo spějeme, (ať již v sociologické, filozofické, ekonomické, ekologické, politické, vědecko-technologické či jakékoli jiné rovině) již přestávají být také zajímavé, neboť i to, čemu se ještě nedávno říkalo „ trvale udržitelný rozvoj“ a posléze jen „udržitelný rozvoj“, je dávno za svým zenitem, protože každému musí být už dnes jasné, že onen tzv. rozvoj se stal od rozvoje zbraní hromadného ničení mílovým krokem zpátky, zpět na stromy a do jeskyní – tedy v lepším případě.  V tom horším do holomrazu, kdy dopadneme jako dinosauři, kteří vyhynuli během okamžiku a zamrzli v ledu vlivem kdoví čeho, co bylo předtím.

Nejvíc se vždy, se směsí sarkasmu, nostalgie a černého humoru, bavím, když slyším v tom blábolení éterem větu: „Byla vytvořena komise na ….“ (úřad, rada, asociace atd.), a na rty se mi vtírá velmi český, zlidovělý výraz začínající na slabiku ho… .     Jo, jo, celej svět je už díky sítím jedna velká pražská kavárna, kde je přeplkováno o všem a o ničem. To je ta naše stopa slizu, kterou po sobě zanecháváme tím, že žvaníme, žvaníme, žvaníme.

       Homo Byrokraticus zamořil a zaplevelil poslední domyslitelné obzory, a obávám se, že i v tom posledním okamžiku, kdy budeme stát u posledního soudu před branami rájů či pekel, tam bude sedět úředník se svou komisí, a bude odškrtávat z knihy hříchů, a bude trvat možná ještě dost dlouho, než naše zařazení dojde k vyřízení, neboť každý soud je totálně zavalený a nestíhá, a taky i složenka, faktrura, vyúčtování za ty hříchy se může někde na trase ztratit, či propadnout lhůtou na vyřízení do promlčení, podobně jako nevyřízený soudní spis, zásilka na poště či v datové schránce. Což ovšem skýtá jistou naději naší nesmrtelnosti. Neboť jestliže nás – jak trefně glosuje Jarek Nohavica – nebude moci vlivem byrokratického šlendriánu přijmout Svatý Petr včas u komise, tak spadneme zpátky do svého nanicovatého a vachrlatého života pozemských červů.

   Jen mi připadá trochu smutné, že už i ti lidé, které jsem za svého života potkala a znala je jako anti-byrokraty a bojovníky za přirozené, zdravé, ekologické, dnes nosí saka a naleštěné polobotky a zasedají v těch různých nespočitatelných komisích, senátech a parlamentech, a hřímají v tom panákovském převleku ve sboru  vládnoucích psychopatů, které dřív tak ohnivě a inteligentně kritizovali.  A tak jsem je nějak vypustila ze svého obzoru. A leckdy jsem se ani nedozvěděla, nebo až s velkým odstupem času, do které organizované byrokratické ti mému srdci a světopohledu blízcí, zběhli.

   Jistě, mohla bych s nimi zase navázat třeba kontakt přes facebook či jinou organizovanou síť zdola, ale nějak už nemám sílu a chuť si jen hrát na revoluci, mající zastavit tu vědecko-technickou revoluci v rukou psychopatických, byrokratických, papírových revolucionářů.  

   A v tom okamžiku mě to vymrští, že je zase nejvyšší čas zabalit krosnu a vypadnout někam na nejzapadlejší ostrov, kde se pasou jen kozy a vodní buvoli, a bosonozí rybáři sedí na pláži na svých malých bárkách, popíjejí arak a chystají sítě na noční lov. A děti ještě nevědí, co je internet, protože jejich obzor je ještě čistý, nedotčený ďábelským psychopatem bílého límečku. Vždyť těch pár ryb, které v tom zapleveleném oceánu ještě zbyly, a které sní rybářova rodina, už byrokratům ani nestojí za to počítat. A spekulovat, jakou daň, eet či registraci na rybo-člověka uvalit.

    A tak prostě už jen čekám, až to spadne svou vlastní shnilou prašivinou, a doufám, že i byrokracie má, stejně jako my, smrtelníci, někde konečnou…