Na Václavském Náměstí se sešla několikatisícová demonstrace proti vládě a proti jejím antidemokratickým reformám. V Sazka-O2 Aréně v tu samou dobu probíhá zápas o salátovou mísu.
Ti na Václaváku mají zájem o to, kde všude se jich dotýká zdefraudovaná vládní „demokracie“, zatímco ti v Sazka Aréně sází na to, kdo vyhraje salátovou mísu.
Jak zvláštní je povaha – místy placatá a povrchní – jednoho národa.
Kdyby se udělal sociologický průzkum na téma, jaké akci by dal občan-volič-fanoušek přednost, kdyby se ve stejném termínu konaly dvě akce, demonstrace za občanská práva hovořit do věcí veřejných, a hokejový či fotbalový zápas, možná bychom se divili, co by z takového průzkumu vylezlo.
Jisté, že každý z lidí by asi raději seděl na zájmové koníčkářské akci v nějaké vyhřáté hale, než mrznul někde na náměstí s transparentem proti vládě. Už proto, že mít vládu, jejíž vládnutí vyhání lidi z nespokojenosti do ulic, nepochybně není dobrá konstelace.
Jeden můj kamarád taxíkář měl v tento den závažné dilema. Na jednu stranu sympatizuje s demonstrujícími v ulicích hlavního města, protože je na vládu taky naštvanej, a demonstrace mu komplikuje dopravní dostupnost a ubírá možnost výdělku.
Na druhou stranu si řekl: nu což, zajedu k O2 aréně, tenisoví fandové patří k majetnějším, když si mohou dovolit zaplatit vstupenku na „bílý sport“ a demonstranty více či méně opovrhují a považují je za „socky“.
Já osobně, jako řidič, víc fandím proletářům v ulicích a svezl bych je raději. Jenže, na taxíka proletáři, demonstrující za svou holou existenci, zpravidla nemají. Taxíkem u nás jezdí víceméně bohatí manažeři firem, lidé ze Sněmovní ulice či Valdštejnského paláce, případně restituenti, kteří si z demokracie udělali posvátnou zlatou dojnou krávu.
Holt, benzín je drahej, pravidla pro jeho distribuci rozhoduje vláda, lidi ze Sněmovní a bohatí manažeři firem, a já jako šofér patřím mezi ty dělníky z ulice. Jsou to prostě paradoxy a dilemata v jednom lidským životě. Švejk má zase jednou pravdu.
