Nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř. Že může být, to se ukázalo dne 20. 10. 2015, kdy žalobce v roli stěžovatele obdržel od soudu pro Prahu 1 dopis, který považoval za zprávu o šetření své stížnosti...
Kauza 34 C 65/2004, Městský soud v Praze, soudce JUDr. Martin Valehrach.
Nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř. Že může být, to se ukázalo dne 20. 10. 2015, kdy žalobce v roli stěžovatele obdržel od soudu pro Prahu 1 dopis, který považoval za zprávu o šetření své stížnosti. Když z obálky vyjmul a rozbalil list, padlo mu do očí, že je podepsána místopředsedkyně, i když on se obracel na šéfku soudu.
Když přeběhl pohledem po textu, zjistil, že nejde o vyhovění jeho letité žádosti, čemuž nasvědčovalo uvedení: „Věc: Žádost týkající se spisu zn. 34C 65/2004.“ To jaksi nesedělo, protože žalobce se nedomáhal spisu, ale kopie výslovně určeného listinného důkazu. V úvodním odstavci dala místopředsedkyně JUDr. PhDr. Alena Novotná Ph.D. na vědomí: „ (…) dne 25. 9. 2015 zdejšímu soudu postoupilo Ministerstvo spravedlnosti Vaši stížnost na nečinnost ve věci Vaší žádosti o poskytnutí kopie návrhu na vydání předběžného opatření s datem 7. 2. 2004 .“
Načež v dalším odstavci stálo: „Dne 9. 7. 2015 na Vaši žádost odpověděla asistentka soudce pověřená agendou Si - žádosti dle zákona 106/199 Sb. (pozn. aut.: má být o devítku víc), dne 21. 7. a dne 31. 7. 2015 jsem Vám její závěr o neexistenci požadované listiny potvrdila já.“ Zatímco asistentka v datu uvedla rok 2014, místopředsedkyně tento podstatný údaj pominula. Ministerstvo spravedlnosti tak dostalo na vědomí dokument, z něhož bylo možné - nebo žádoucí - dovodit, že se místopředsedkyně zaobírala šetřením stížnosti, jež se týkala listiny s datem 7. 2. 2004, takže vznikl klamný dojem, že soud vyhověl žádosti žalobce o kopii listiny právě s tímto datem.
Pokračujme v seznamování se s obsahem přípisu představitelky státní správy Obvodního soudu pro Prahu 1: „Dodatečným šetřením bylo zjištěno, že spisová značka 34 C 65/2004 nebyla přidělena žádnému spisu, senátní číslo 34 je vyhrazeno rejstříku E.“ Stěžující si žalobce jakožto laik netušil, co tím místopředsedkyně soudu sledovala. Bylo by možné jí připomenout, že uvedená spisová značka se nachází na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005. Spis, k němuž by náležel návrh na vydání předběžného opatření s datem 7. 2. 2004 s vpředu uvedenými formulacemi, byl podle Informačního centra Spálená zapůjč5. 3. 2014 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ke spisu 40 C 190/2011, takže pro tamní soudní osoby nebyl problém si ověřit spisovou značku a její platnost. Žalobce neměl tušení, co by listinný důkaz, který byl založený do spisu při civilním řízení, mohl mít společného s exekucemi. Zřejmě došlo k účelovému vyvolání problému.
Další odstavec přípisu byl následujícího znění: „Pokud uvádíte ve svém posledním přípisu, doručeném soudu dne 23. 9. 2015 (...), že jste na soud uchystal léčku, že jste novinář a publicista, nejde z vaší strany zřejmě o vážně míněnou žádost o poskytnutí určité listiny. Z tohoto pohledu Vaše opakované emailové sdělení předsedkyni soudu, že ,má co dohánět´ je přinejmenším nezdvořilé.“ Šlo o spekulace, které neměly se šetřením stížnosti nic společného. Došlo k podsouvání žalobci něčeho, co z jednání nevyplývalo. To že byly závěry šetření stížnosti, o něž mělo jít? Že by vytrvalé písemné usilování o poskytnutí kopie určité, přesně označené listiny bylo projevem nevážně míněné žádosti o ni? A co je nezdvořilého na připomenutí, že je třeba dohánět zameškané, když je snadno ověřitelné, že předsedkyně soudu zatím na dopisy žalobce ani jednou nereagovala? Je nezdvořilé slušným způsobem poukázat na holý fakt přehlíživého postoje čelní představitelky státní správy soudu?
Na řadu přichází poslední odstavec dopisu místopředsedkyně: „ Pokud soudu bude doručeno další podání obdobného obsahu, soud je založí bez odpovědi; tento postup mu umožňuje ust. § 174 odst. 2 zákona č. 6/202 Sb. (pozn. aut.: rok u čísla zákona postrádá další nulu) o soudech a soudcích. („Je-li v téže věci stěžovatelem podána další stížnost, aniž by obsahovala nové skutečnosti, není třeba ji prošetřovat.“) To je kázání bludů! Podání byla obdobného obsahu vinou předsedkyně soudu, která na jednotlivé přípisy nereagovala, trvale je ignoruje. I když v přípise místopředsedkyně nebyla ani zmínka o šetření stížnosti týkající se listiny s datem 7. 2. 2004, i když nešlo o sdělování výsledků jejího šetření, vydávala JUDr. PhDr. D.Ph. soudu ministerstvem postoupenou stížnost za žalobcem vyčerpané právo si stěžovat, takže další stížnosti v téže věci (ač dosud nešetřené a neřešené) budou založeny bez odpovědi, nebudou prošetřovány.
Nezavání to zneužitím zákona? Státní úředníci takto vyšachují zanedbávaného stěžovatele, budou mít od něj pokoj. V našem případě šlo o fikané zneužití zákona - stačilo nezabývat se původním podáním o listině s datem 7. 2. 2004, načež další přípis téhož obsahu (jak jinak, když jde o tutéž nevyřízenou věc) lze ze zákona založit bez přešetřování. To je poučná ukázka, co dovedou se stížností spáchat státní soudní úředníci okresního formátu.
K tomu je třeba také zdůraznit, že i když byl text listin s datem 7. 2. 2004 a 7. 2. 2014 zcela stejný, šlo před soudem o dva samostatné důkazy. Odlišují je roky vzniku dokumentu. Prolistováním občanského soudního řádu lze zjistit, že datum je vyžadovanou náležitostí listin. Takže žalobce oprávněně předpokládá, že když by mu byla poskytnuta kopie listiny s druhým datem, neznamená to, že mu bylo plněno i na základě listiny s prvním datem; má oprávnění domáhat se i kopie listiny s prvním datem a může si stěžovat na její neposkytnutí.
Podle žalobce je logické, že když se soud dosud stížností nezabýval, má žalobce možnost obracet se na něj stejně formulovaným přípisem a tak urgovat vyřízení.
Protože byl žalobce místopředsedkyní soudu vyloučen z práva si stěžovat, nemínil plodit podání, která by u Obvodního soudu pro Prahu 1 skončila v koši; proto se s výhradami proti nešetření stížnosti opět obrátil na ministerskou kontrolu.
I když si žalobce představoval, že za touto kauzou konečně napíše poslední
tečku, dál zůstávaly aktuální a neřešené stížnosti na to, že státní správa soudu nečiní nic, aby žalobce dosáhl na spravedlnost. Byl odhodlán plně vyvinout úsilí, dokud nebudou stížnosti řádně vyřešeny. Lhostejno, zda podle zákona o svobodném přístupu k informacím, podle občanského soudního řádu nebo dle zákona o soudech a soudcích.
Místopředsedkyní soudu zvolený přístup byl zneužitím zákona k poškození žalobce na právech. Šlo o vyloučení občana z práva si stěžovat a dosáhnout šetření a vyřízení stížnosti.
Závažnou skutečností je, že v odůvodnění rozsudku 34 C 65/2004 se na stránce 3 výslovně uvádí o návrhu na předběžné opatření ze 7. 2. 2004. O listině s datem 7. 2. 2014 samozřejmě není ani zmínka, jelikož šlo o fiktivní důkaz. Stěžovatel má právo obracet se na státní správu soudu, i když se soud zabýval údajnou listinou s datem 7. 2. 2014, přičemž neřešené stížnosti se týkají listiny s datem 7. 2. 2004. Došlo ke zneužití pravomoci tím, že právničky postupovaly - bez ohledu na zjevnou nesmyslnost žalobcova přípisu s datem 17. 6. 2015 - tak, že vycházely z fiktivní listiny, aby mohly zanedbat šetření týkající se dokumentu ze dne 7. 2. 2004.
Takové bylo „šetření“ stížnosti v podání právníků - státních úředníků. Docházelo ke zneužití pravomoci úřední osoby nezabýváním se žádostí žalobce o kopii listiny s datem 7. 2. 2004 a neřešením stížnosti. Tím právničky žalobci znemožňovaly získání závažného důkazu. To proto, aby nedosáhl na spravedlnost.
Když už jdeme do detailů, nelze přehlédnout, že se místo ministerským odborem kontroly k šetření stížnosti označenou předsedkyní soudu zabývala místopředsedkyně, která byla ve stížnosti uvedená, tedy se jí týkala. Což znamená, že tato státní úřednice by šetřila stížnost na sebe samu. Takže její přístup k šetření stížnosti vycházel ze stranění sama sobě - pokračovala v dříve zvoleném přístupu.
Žalobce s přibývajícími dny bezvýsledného úsilí a pozbývání práva na spravedlnost prožíval stupňující se pocit bezmoci a intenzívní duševní tíseň. Do toho přišel žalobci dne 29. 10. 2015 dopis z ministerského odboru kontroly, který vyvolal další zklamání. Lze číst:
„(...) odpovídáme na Vaše podání ze dne 21. 10. 2015, v jehož obsahu vyjadřujete nesouhlas se způsobem, jakým byla vyřízena Vaše stížnost na nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci Vaší žádosti o poskytnutí kopie návrhu na vydání předběžného opatření s datem 7. 2. 2004, a to odpovědí místopředsedkyně tamního soudu JUDr. PhDr. Aleny Novotné Ph.D. ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 0Spr 777/2015. K tomu Vám můžeme než sdělit, že Ministerstvo spravedlnosti způsob vyřízení stížnosti na průtahy v řízení (nečinnost soudu) příslušným orgánem státní správy soudu (tj. předsedou či místopředsedou) není dle platné právní úpravy oprávněno přezkoumávat. Nicméně z formálního hlediska bylo prověřeno, že stížnost byla obvodním soudem zaevidována řádně a vyřízena v zákonem stanovené lhůtě (...)“
Ejhle! Zúřadování proběhlo podle předpisu… jenže úřední postup měl „vadu na kráse“, jelikož se stěžovatel kopie nedočkal a o šetření stížnosti se nic nedověděl. Za včasné vyřízení stížnosti byl považován přípis, který se nezabýval listinou s datem 7. 2. 2004, o níž šlo žalobci. Ten se musí smířit i s tím, že se ani nedozví, od kdy údajně běžela a kdy vypršela lhůta k šetření stížnosti - o získání informace se snažil přípisem s datem 12. 10. 2015.
Co se týká šetření stížnosti, to ministerská kontrola nekontroluje. Tudíž odtud nelze očekávat pomoc. Žalobci bylo jasné, že musí spoléhat na sebe. Zkusí to jinak. Doufal, že po letech usilování, po dlouhodobém střetu s právnicky vzdělanými osobami bude mít v ruce nezpochybnitelný důkaz. Zatím to nedopadlo.
Jelikož k žádnému pokroku pokud jde o kopii nedošlo, žalobce 30.10.2015 adresoval místopředsedkyni JUDr. PhDr. Aleně Novotné Ph.D. následující dopis: „Na základě Vašeho dvojího nabádání k nahlédnutí do spisu jsem se k tomu odhodlal - ze zdravotních důvodů jsem k tomu pověřil dva právní zástupce z řad advokátů, aby byla zabezpečena plná důvěryhodnost zjištění.
V důsledku mně sděleného Vašeho zjištění, které se týkalo sp. zn. 34 C 65/2004, vyvstala nejasnost, kde se listina s datem 7. 2. 2004 může nacházet - v ,civilu´, nebo v exekuční agendě, když ,senátní číslo 34 je vyhrazeno rejstříku E.´ “
Aby nerostly náklady na advokáty jejich cestováním do Prahy a hledáním po soudní budově požadované listiny s datem 7. 2. 2004 a s formulacemi „Jedná se o mé vlastnoruční uvedení mého jména“ a „jedná se o pravý můj podpis na plné moci“, žalobce požadoval, aby mu bylo obratem mailem sděleno, kde se uvedený listinný důkaz nachází, tedy aby byl předem patřičně vyrozuměn, aby jeho sjednaní zplnomocněnci nevynakládali zbůhdarma čas a jejich působení se neprodražilo.
Jelikož pohotová reakce nenásledovala, odeslal žalobce dne 10. 11. 2015 předsedkyni soudu pro Prahu 1 následující dopis:
„Stěžuji si na místopředsedkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. PhDr. Alenu Novotnou Ph.D., která mně znemožňuje nahlédnutí prostřednictvím advokátů do spisu č. j. 34 C 65/2004 k dohledání návrhu na předběžné opatření s datem 7. 2. 2004 a s formulacemi, z nichž vzešlo odůvodnění rozsudku s datem 1. 9. 2005.
Dne 30. 10. 2015 jsem požadoval sdělení, kde se uvedený spis nachází a zda nebude cesta mých právníků zbytečná. Určité soudní osoby o tom mají přehled, protože podobnou listinu (fiktivní s datem 7. 2. 2014) údajně dohledávaly.
Deset dní mně není odpovězeno, takže požaduji reagování obratem emailem. Sjednaní a placení advokáti očekávají příslušný pokyn k aktivitě či k ukončení pověření.“
JUDr. Jana Červinková na postu předsedkyně soudu pokračovala v dělání mrtvého brouka. Ke korespondování se žalobcem se podle tradice ani tentokrát nesnížila. Takže když mu byl 18. 11. 2015 doručen přípis ze dne 10. 11. 02015, do děje vstoupila další aktérka, jíž byla místopředsedkyně soudu pro Prahu 1, JUDr. Zdeňka Němcová. Psala:
„K Vašemu poslednímu podání ze dne 30. 10. 2015 a následující stížnosti ze dne 10. 11. 2015 Vám opakovaně sděluji, že u zdejšího soudu se spis spisové značky 34C 65/2004 nenachází. K dalším podáním v této věci již nebudeme přihlížet a odpovídat, tak jak bylo již uvedeno v přípise z 12. 10. 2015.“
To byla překvapivá zvěst. Zbavení se spisu bylo tahem, který vytvořil následující stav: Když není spis, není listinný důkaz, pročež nemůže být kopie či přípis, že příslušná listina neexistuje. Soud se tak zbavil odpovědnosti za nevyhovění oprávněným požadavkům žalobce. Bylo vyloučeno, aby se domáhal nahlédnutí do spisu v Praze, ani nemohl po obvodním soudu požadovat zaslání spisu k mimopražskému soudu.
Zřejmě záměrně byl vynechán podstatný údaj, kdy se přestal spis u soudu vyskytovat. Takže není zřejmé, od kdy je soud bez uvedeného spisu. Zda je tento stav delší dobu,nebo k tomu došlo v den psaní dopisu místopředsedkyní. Jevilo se, že jde o právnickou kličku, aby soud pro Prahu 1 byl zbaven viny za nevyhovění oprávněným požadavkům žalobce. Nebyl / Není spis, takže po Obvodním soudu pro Prahu 1 není se čeho domáhat. Od kdy tomu tak je - to je utajeno. K tomu zjevně vedla snaha vše žalobci zkomplikovat.
Závěr přípisu JUDr. Němcové prokazoval zneužití zákona, aby se žalobce nemohl domáhat svých zákonných práv. K čemu státní soudní úřednice nepřihlížely, k tomu odmítají přihlížet, na co neodpovídaly, k tomu odmítají odpovídat. Druhá místopředsedkyně navíc zřejmě vědomě pomíjela, že sdělení o nevyskytování se spisu je novou skutečností, která umožňuje si dále stěžovat. Cokoliv se hodilo ke znemožnění žalobci prokázat neexistenci důkazu s datem 7. 2. 2004 a s vpředu uvedenými formulacemi.
Žalobce reagoval dotazem, kdy a jakým způsobem mu byla neexistence spisu místopředsedkyní JUDr. Němcovou původně oznámena. Když bylo sdělení vydáváno za opakované, muselo k němu dojit už předešle. Dál chybělo uvedení, co se se spisem stalo, kam byl soudem pro Prahu 1 přemístěn, zda se ztratil, kde hledat.
Třetí právnička nechala žalobce čekat na zodpovězení otázek stejně, jako dvě předchozí si dávaly na čas pokud šlo o kopii důkazu a co s tím souviselo. Stejný výsledek - nulový.
Dočká se následující kapitola konce kauzy? Ne jen tak, že se udělá poslední tečka v jejich trojici, ale že bude jasno, jak to bylo s odůvodněními rozsudku, z čeho nevycházela, ale skutečně vzešla.
