Co praví zákon – jaká je skutečnost

Kauza 34 C 65/2004, Městský soud v Praze, soudce JUDr. Martin Valehrach.

    A jedeme dál, nabalují se další názorné příklady, jak nesnadná je pozice občana jakožto stěžovatele a jaké je vůči němu působení některých právníků. Když  se po doručení žaloby soudu rozběhly po určité době  úkony podle občanského soudního  řádu, tedy nám vzdálené, žalobce usoudil, že  by bylo účelné využít času k osvojení si, co se týká u justice stížností. Zalistoval zákonem o soudech a soudcích.

     Nejdříve se pozastavil u § 80 odstavce 1: „Soudce.(...) je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“ A dál vyčetl, že soudce „je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce.“

     K tomu si přiřaďme dopisy místopředsedkyně Městského soudu v Praze JUDr. Simony Bradáčové z dubna a června 2016 s nepravdami, s manipulacemi s občanovým majetkem (což vedlo k jeho okradení),  s podsouváním mu nežádané kopie, přisuzováním  mu jednání, kterého se nedopustil, se zneužitím pravomoci a nesprávným úředním postupem, což bylo pácháno  při šetření stížnosti. Jaká důvěra? Jaká důstojnost? Někdo sice může poukázat na to, že šlo o činnost státní soudní úřednice, ne soudce v taláru. Podle názoru justičního doyena,   soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Jana Vyklického je soudce soudcem čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, takže citované ustanovení zákona platilo i v našem případě, kdy JUDr. Simona Bradáčová nesoudila v jednací síni, ale úřadovala v kanceláři,  „přezkoumávala podání“.

      Žalobcovy pozornosti neunikl ani § 164:  „Fyzické a právnické osoby (dále jen „stěžovatel“) jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jen jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem. Stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu v jeho nezávislé rozhodovací činnosti.“ Je vhodným chováním soudních osob lhaní,  lstivé  podnícení občana, aby uhradil soudní poplatek za okopírování jím  žádané listiny, o níž však státní soudní úředníci věděli, že není k dispozici, takže měl být pro žalobce neuplatnitelný soudní poplatek vrácen,  k čemuž nedošlo a žalobcův požadavek byl odmítnut – viz  uvedené dopisy? Šlo o nevhodné chování a narušování důstojnosti řízení, i když v tomto případě  šlo o  úřední řízení o stížnosti. Šetření stížnosti však není nezávislou rozhodovací činností jménem republiky a podle příslušného řádu.

     K tomu uvádí § 169: „Předseda Vrchního soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem jsou stížnosti na průtahy v řízení, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení místopředsedy soudu (…)“. Zákonodárce věděl, proč použil  termín o vyřizování stížnosti, ne o rozhodování.

     Pročež poučený žalobce  adresoval stížnost předsedovi Vrchního soudu v Praze, jelikož si stěžoval na nevhodné chování a ohrožování důstojnosti ze strany  místopředsedkyně soudu, jak je uváděno vpředu. Předseda soudu JUDr. Jaroslav Bureš však stížnost postoupil Ministerstvu spravedlnosti. Takže se dostala tam, kde už dříve neuspěla. Byl to kolotoč s nulovým výsledkem. Jen se rozmnožily v  této záležitosti pro žalobce nepoužitelné kopie listiny bez žalobcem požadovaných formulací, přičemž soudní osoby měly přehled o počtu exemplářů, které byly Městským soudem v Praze a Obvodním soudem pro Prahu 1 bez požádání postupně během desítky let zaslány. Takže státní soudní úředníci věděli, že takové kopie  jsou občanovi potřebné jak sáně v létě. A přesto byly zaslány – nebo právě proto došlo k těmto transakcím navzdory občanovým žádostem.

     Aby čtenáři byli „v obraze“, uvedeme, co obsahovala stížnost předsedovi Vrchního soudu v Praze a co následně putovalo na ministerstvo spravedlnosti.

     „Vyjadřuji nesouhlas s vyřízením mé stížnosti – došlé Městskému soudu v Praze 29.3.2016 – předsedou Městského soudu v Praze. Z pověření předsedy soudu přezkoumala mé podání místopředsedkyně uvedeného soudu JUDr. Simona Bradáčová, o čemž mne informovala dopisem Spr 935/2016 s datem 5.4.2016. Tatáž místopředsedkyně byla předsedou soudu pověřena přezkoumáváním mých stížností ze dne 1.6.2016 a 3.6.2016, z čehož vzešel mně zaslaný přípis s datem 22.6.2016. Pověřena byla tatáž místopředsedkyně, která v druhém dopise odkazuje na ten předchozí. Takový přístup celkově vede k stejným závěrům v obou případech.

     V  dubnovém přípise jsem byl nařčen, že jsem 8.1.2016 „požádal o poskytnutí kopie (Vámi podaného) návrhu na předběžné opatření.“ Mnou byl uvedený návrh podán před řadou roků k jiné věci. Mnou je na soudu požadována kopie návrhu s formulacemi v první osobě „jedná se o mé vlastnoruční uvedení mého jména“ a „jedná se o pravý můj podpis na plné moci.“ Tato listina nebyla mnou do spisu podána – byl by o tom záznam. Dne 8.1.2016 jsem ( po léta opětovně)  podal písemně žádost o poskytnutí kopie listiny s vpředu uvedenými formulacemi. Místopředsedkyně tak uvedla nepravdu.

     Jmenovaná dál uváděla,  že mně byl „v souladu se zákonem“ vyměřen soudní poplatek, což není pravda. V souladu se zákonem by bylo, kdyby mně byla částka soudního poplatku vrácena, jelikož ve spise se nenacházel návrh s formulacemi, který měl být okopírován. Tamním určitým soudním osobám bylo známo, že mnou požadovanou  kopii nelze pořídit, protože není z čeho kopírovat. Což znamená, že jsem byl uveden v omyl, byl na mně vylákán soudní poplatek, takže bylo povinností  vrátit mně soudní poplatek, protože v zákoně je ustanovení o povinnosti vrátit poplatek, který byl uhrazen na základě nesprávné výzvy soudu (usnesení ze dne 25.2.2016).

     Místopředsedkyně soudu  dál  zkresleně tvrdila, že mně byla „kopie Vámi požadované listiny… zaslána.“ Byla mně zaslána kopie listiny se svislicemi u textu,  tedy ta, kterou jsem nepožadoval.  Došlo k tomu lstivě, protože jsem byl v domnění, že jde o kopii mnou požadovanou, tedy s uváděnými formulacemi v první osobě. Na obálce bylo uvedeno pouze: návrh na PO, takže při doručení poštou jsem nevěděl, že zásilka obsahuje mnou nežádanou kopii se svislicí.

     Došlo k neoprávněnému okopírování návrhu předběžného opatření ve spise 34 C 65/2004, které jsem nepožadoval a ke kterému jsem nedal souhlas. Sledovalo se tím zabránění mně, abych získal kopii s formulacemi v první osobě nebo úřední sdělení, že se taková listina ve spise nenachází.

    V dopise dál stálo: „Skutečnost, že dle Vašeho tvrzení listiny neobsahují formulace, které jak uvádíte, by obsahovat měly na věci ničeho nemění.“  Když zaslaná kopie neobsahovala vpředu uvedené formulace, nešlo o mnou žádanou kopii, takže mně nebyla k ničemu, což vše zásadně měnilo.  Jen já jsem měl právo určit, s jakým textem žádám kopii. Státní soudní úřednice si osobovala právo určovat, že se lze obejít bez mnou žádaných formulací. Tím si křivě zajišťovala závěrečné negativní hodnocení mé stížnosti.

     A další zcela neobjektivní, zfalšované tvrzení:  „Vám bylo vyhověno  zcela v intencích Vaší žádosti“. Postup soudu byl zcela v rozporu s mými záměry, bránil dosažení mých cílů,  jimiž bylo získání kopie s inkriminovanými formulacemi, abych mohl přikročit k následným právním krokům.

     Z křivého přístupu soudu vyplynul závěr o neshledání vyvolání omylů, o nepochybení a o absenci průtahů. Deset roků domáhání se patřičné kopie – to nejsou průtahy?  Co bylo spácháno zneužitím pravomoci veřejné osoby a nesprávným úředním postupem s mým soudním poplatkem – to je nic? Vyvolání  dojmu, že je na mně žádána úhrada soudního poplatku za mnou požadovanou kopii s formulacemi v první osobě a že poštovní zásilka obsahuje mnou žádanou kopii s formulacemi v první osobě – to jsou úmyslně vyvolané omyly.           

     A následoval dopis s datem 22.6.2016, kdy byla uvedená místopředsedkyně pověřena přezkoumávat sama sebe.

     Aby toho nebylo málo,  soud odkazoval na křivárny z 5.4.2016.

    Soud zopakoval manipulace se soudním poplatkem, takže jde o opakující se důkaz protiprávního jednání.

     Místopředsedkyně dál psala: „kopie Vámi požadované listiny Vám byla zaslána“. Jde o podsouvání mně požadavku listiny bez formulací a se svislicí u textu na první stránce, což je nepravda, protože mně byla zaslána nepožadovaná kopie, jichž mám od soudů neúčelně několik z dřívější doby.

     A vyvrcholení zní: „tudíž k vracení soudního poplatku není žádný důvod.“ Zneužitím pravomoci veřejné osoby je tak uzavřeno přezkoumávání stížnosti a je schváleno zbavení mne práva nakládat s majetkem, jímž je odcizený mně soudní poplatek, jenž mně měl být vrácen.

     Není mi známo, jak se na všem podíleli další státní soudní úředníci.

     Vše sledovalo zabránění mně získat důkaz, že odůvodnění rozsudku sp. zn. 34C 65/2004  nemá oporu v odpovídajícím důkazu. Jde o to, abych nemohl úspěšně usilovat o dosažení spravedlnosti. K tomu vede i rozhodnutí o nereagování státní správou na další má podání, takže není možná ani stížnost zaslaná Ministerstvu spravedlnosti ČR, kterou postoupilo předsedovi Městského soudu v Praze, jíž se uvedený představitel státní správy soudu nezabýval.

    Jde o víc než o zavdání příčiny ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, jde o nevhodné chování při šetření stížností, jde o protiprávní jednání.

    Příslušné listiny mám k dispozici – jinak jsou dosažitelné u Městského soudu v Praze č.j. Spr 1612/2016 a ve spise 34 C 65/2004.“                                              

      Potud žalobcův dopis předsedovi Vrchního soudu v  Praze, který tuto stížnost přehrál na Ministerstvo spravedlnosti. A jak to reagovalo? S podpisem JUDr. Jiřího Kédla, vedoucího oddělení zvláštních kontrol, byl vypraven dopis, v němž  stálo:       „Po seznámení s předmětnou věcí konstatujeme, že k přehodnocení závěru paní místopředsedkyně neshledáváme žádný  důvod. Její odpověď je zcela v souladu se zákonem a plně koresponduje  rozsahu  kompetencí orgánů státní správy soudů. Můžeme tedy než na její odpověď odkázat.(...) S ohledem  na výše uvedené považujeme Váš nesouhlas s napadenou odpovědí paní místopředsedkyně za nedůvodný a Vaši záležitost za vyřízenou.  Současně Vás upozorňujeme na to, že Vaše případná další podání téhož obsahu v uvedené  věci budou v souladu s ust. § 174 odst. 2 ZSS bez dalšího odložena.“ Takže ani zmínka o lžích,  manipulacích a dalších křivárnách, jako kdyby nebyly. Vedoucí ministerské kontroly odsouhlasil, co spáchala JUDr. Simona Bradáčová při přezkoumávání stížnosti, čímž posvětil vylákání úhrady soudního poplatku, ztotožnil se  s nevrácením 60,- Kč plátci,  vyslovil souhlas s manipulací se soudním poplatkem tak, že byl použit k okopírování listiny bez občanem předpokládaných formulací, nepozastavil se nad falešným  tvrzením o vyhovění v intencích žádosti. Atd.

     Jelikož v dopise ministerských zvláštních kontrol byla zmínka o § 174 zákona o soudech a soudcích, žalobce se u něj pozastavil. Dozvěděl se závažnou informaci:  „Má-li stěžovatel zato, že stížnost na nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení, kterou podal u příslušného soudu, jím nebyla řádně vyřízena, může požádat a) ministerstvo, aby přešetřilo způsob vyřízení stížnosti vyřizované (...) předsedou krajského soudu.“ O tomto odstavci nebylo v dopise ani slůvko, zato je tam tlumočen odstavec 2 o odložení. Co si z toho vybrat? Podle jednoho odstavce paragrafu jde o oprávnění domáhat se přešetření stížnosti, načež ministerská zvláštní kontrola využije „odkládacího“ odstavce, kterým se dříve oháněl i pražský městský soud. Cesta k domožení se pravdy a tím i spravedlnosti zarubaná.                       

     Pročež žalobce hledal jiné cesty, rozhodil síť mailů. Obrátil se na prezidenta republiky, na Ministerstvo financí ČR, na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Všechno marné, nikdo údajně nebyl oprávněn zasahovat, aby měl občan možnost nakládat se svým vlastnictvím, eobdržel zpět vylákanou a zneužitou částku. Nikdo se nezabýval dalšími křivárnami a protiprávnostmi, které jsou prokazatelné hodnověrnými důkazy.  Žalobce  nedosáhl potvrzení soudem, co je a co není  pravda, s čímž neuspěl ani při podání soudní žaloby.   

     A  tak přetrvává stav, který nastal po manipulaci s poplatkem tak, že byl použit k pořízení žalobcem nežádané kopie, jichž má z dřívějška několik. Lze se  domýšlet, že tím je sledováno, aby žalobce neobdržel účinný důkaz k napadení odůvodnění rozsudku č.j. 34 C 65/2004 – podvržená kopie je v tomto ohledu pro žalobce k ničemu, je nepoužitelná, každý soud by ji jako důkaz odmítl. Vedoucí ministerského oddělení  neměl námitek proti lži, že občan žádal o kopii listiny bez formulací v první osobě. A nejen to.

     Ministerstvem spravedlnosti jakožto nejvyšším orgánem státní správy soudů je natrvalo posvěcen závěr místopředsedkyně, že „k vrácení soudního poplatku není žádný důvod“, což vzešlo z křiváren při šetření stížností, jimiž  se žádný příslušný orgán státní správy soudů nezabýval. I když šlo o nevhodné  chování soudních osob a narušování důstojnosti  soudního řízení při prověřování stížností.

     Pokud by někdo namítal, že jde o nepatrný obnos, připomeňme si kárné stíhání  jihočeské soudkyně za odcizení salámu a porovnejme to s tím, co všechno spáchala  místopředsedkyně soudu v naší kauze – na jedné straně byl oprávněný postih kvůli kusu salámu, kdežto v našem případě došlo k ignorování doložitelných,  plně věrohodných důkazů. A  jde o částku, za níž je  dejme tomu bochník chleba a čtvrtka másla pro sedmero snídaní. Přibližně stejná hodnota, výrazný rozdíl v přístupu k právničkám.

     Takto jsme se seznámili, že i takto to po podání stížnosti v justici chodí.