Poučení, jež lze vykládat tak, či onak

Kauza 11 C 122/2000, Městský soud v Praze, soudce JUDr. Martin Valehrach         Jelikož se žalobce ze zdravotních důvodů jednání u Městského soudu v Praze nezúčastnil, o neuspění se kuse dozvěděl z telefonního sluchátka. Protože se mu jevilo, že rozsudek není spravedlivý, uvažoval, co s tím.  

    V občanském soudním řádu se dočetl, že soud je povinen v písemném vyhotovení rozsudku poskytnout poučení, zda je či není přípustný opravný prostředek, jaká je lhůta a místo k jeho podání. Další paragraf uváděl o patnáctidenní lhůtě k podání odvolání u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. 
Když mu pošta doručila dopis s písemným vyhotovením rozsudku, přečetl  si takto soudcem formulované poučení: „Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného ve dvojím vyhotovení.“ Čtené převracel v hlavě, načež se rozhodl důsledně se řídit tím, co bylo psáno černé na bílém. 
    Jednoznačné bylo oznámení, že v jeho kauze je odvolání přípustné. Vzal na vědomí, že má patnáctidenní lhůtu k podání odvolání, která běží „od doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze“. To vzal doslova a do písmene. Pročež po několika dnech k uvedenému pražskému soudu zatelefonoval a vyzvídal, zda jeho se týkající písemné vyhotovení rozsudku už bylo k vrchnímu soudu doručeno. Nebylo. Když kladnou odpověď neobdržel ani při následujícím telefonátu, se sepsáním odvolání ze zdravotních důvodů nepospíchal, zatím zjišťoval, prostřednictvím kterého „ve dvojím vyhotovení“ podepsaného soudu má odvolání podat. Žádného dvakrát podepsaného soudu se nedopídil, takže se řídil zněním zákona a odvolání podal u Městského soudu v Praze, proti němuž směřovalo. K tomu přikročil s časovým odstupem, protože po pročtení rozsudku mu výrazně stoupl krevní tlak, takže zatím získával vědomosti, jak má postupovat. 
    Když se dočkal verdiktu odvolacího soudu, byl nanejvýš udivený. Bylo rozhodnuto, že promeškal lhůtu k podání odvolání. Ohrazoval se, že se odvolal včas, v době, kdy rozsudek k Vrchnímu soudu v Praze dosud nedorazil, což se dá snadno zjistit. Otalárovaní protivníci se ale oháněli datem, kdy si žalobce doporučený dopis od soudu na poště vyzvedl. Podle nich platilo, že od toho dne mu začala běžet lhůta k podání odvolání. Ne od nějakého doručení k vrchnímu soudu. Podle nich to tak soudce myslel, i když se to žalobce snaží zpochybnit. Navrhovatel se ohradil, že občanovou povinností není dohadování se, co si soudce myslí, rozhodující je, co je jednoznačně dáno na vědomí. 
Marné bylo poukazování, jak žalobce poučení o opravném prostředku česky četl a podle toho se řídil. Říká se, že co je psáno, to je dáno. U Městského soudu v Praze to neplatilo. Soudem bylo prokazatelně poskytnuto poučení, že patnáctidenní lhůta běží „od doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze“, tudíž navrhovatelovým právem i jeho povinností bylo: řídit se tím, co je psáno. To je pro účastníka soudního řízení závazné.
I když si byl žalobce jistý, že má pravdu, náležitě čte a chápe poučení o opravném prostředku, přesto se obrátil s dotazem na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, aby to měl pro soud potvrzené. Obdržel přípis, v němž mimo jiné stálo: „… formulace nevylučuje dvojí výklad: 1. odvolání lze podat k Městskému soudu v Praze, lhůta se počítá od doručení adresátovi, 2. datum se počítá od doručení písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze.“ A na jiném místě: „… souhlasíme s Vámi, že by bylo vhodné větu přestylizovat – například tak, jak navrhujete… souhlasíme, že by vyjádření a rozhodnutí soudu měla být jasná a nezavádějící.“ 
    Všechno marné, žalobce neuspěl. Nepomohlo mu ani obhajování, že rozsudek musí být jednoznačný, což znamená, že jednoznačná musí být i jeho poučovací část. Nabízí-li soud použitou formulací poučení dvojí výklad – jednak: lhůta k podání odvolání běží od doručení rozhodnutí k Vrchnímu soudu v Praze, jednak: lhůta běží od doručení účastníkovi. O něm ale není  v poučení  zmínka, má virtuální podobu, je zřejmě uchován jako návyk (spíše zlozvyk) v hlavách soudců a advokátů, žádný z nich prý proti léta používanému poučení nevznesl námitky.  Zdá se, že k rozhodování o tom, kterou formulaci použít, by bylo nejvhodnější hodit si korunou. 
Z toho žalobce dovodil, že obdržel poučení na výběr, a řídil se podle toho, jak je chápal. Bylo-li mu poskytnuto poučení umožňující dvojí výklad, měl právo svobodně si zvolit poučení podle svého. Nechtěl-li mu soudce poskytnout možnost jiného než právnického výkladu, měl poučení formulovat jednoznačně. Ne dodatečně mu neuznat výběr výkladu poučení, který vycházel z důsledného chápání toho, co soudce uváděl na závěr rozsudku. Žalobce nebyl varován, že jedno ze dvou možných znění poučení je zapovězené. Dokonce to, které bylo jednoznačným návodem k jednání. Volba alternativy nebyla jeho chybou, byla jeho právem. Podnícen soudcem použitou formulací, vyčkával, až bude písemné vyhotovení rozsudku doručeno k Vrchnímu soudu v Praze, jak bylo psáno a tedy dáno. 
Pod dojmem uvedených tahanic jsem se upamatoval na inzerát v jedněch okresních novinách, jenž byl tohoto znění: Prodám živé prase, možno i v půlkách. Bylo nasnadě, že je dávána možnost zakoupení buď živého pašíka, nebo půlek zabitého vepře, ale přečtení inzerátu vyvolávalo hrůznou představu dělení živého pašíka. Při srovnání poučení ze soudního rozsudku s uvedeným inzerátem si našinec pomyslí: Do novin nejspíš psal člověk se základním vzděláním, kdežto poučení o odvolání je výplodem vysokoškolsky vzdělaných právníků… 
    Jako by zákonodárce předpokládal, že soudci budou poskytovat nevhodně formulované poučení, v odstavci 2) § 204 občanského soudního řádu se uvádí, že odvolání je podáno včas i tehdy, když bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Což byl žalobcův případ. Možnost dvojího výkladu poučení o opravném prostředku bylo nesprávným poučením. A protože se jím žalobce řídil, podle občanského soudního řádu bylo odvolání podáno včas.
    Argumentem přesily protivníků s titulem JUDr. a Mgr. bylo, že takto se poučení formuluje od nepaměti. (K tomu se nabízí poznámka: Špatně, ale zato trvale.) Žalobce poukázal na to, že povinností občana není, aby znal soudní zvyklosti a řídil se jimi. Pouze platí,  že neznalost zákona neomlouvá. Nikde se neuvádí, že neznalost výkladu zákona neomlouvá. Ojedinělým hlasem z vyšších právnických kruhů bylo podrážděné: „Češtináři nebudou určovat, jak budou soudci rozhodovat!“ Přitom žalobce nepředpokládal, že by se patřičné znění poučení o opravném prostředku soudcům vnucovalo. Stačí je varovat před nesprávným poučením a nabídnout jim odpovídající z hlediska češtiny, která je pro soudce významným prostředkem komunikace s účastníky a svědky. 
    Žalobce se domáhal uznání, že mu bylo poskytnuto nesprávné poučení, kterým se řídil. 
    Neuspěl. Zafungovala justiční zvůle, spravedlnost dostala na frak. I když bylo nad jakoukoliv pochybnost prokázáno, že občan  obdržel dvojvýkladové poučení, tedy bylo mu poskytnuto nesprávné poučení, jímž se řídil. Dopadlo to tak, že co bylo soudem jako poučení psáno, nebylo dáno. Žalobce se nedočkal rozhodnutí, že se řídil soudem napsaným nesprávným poučením. 
    Žalobce nepředpokládal, že by si soudci dvojznačné poučení sami vycucali z prstu. Snažil se získat informace, kdo byl původcem. Dozvěděl se, že poučení bylo uvedeno ve vzorech soudních rozhodnutí, která vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR. Jako publicista se nespokojil s telefonickým sdělením, ale chtěl  tento dokument vidět na vlastní oči a získat jeho kopii. Nebylo mu vyhověno. Po letech došlo ke změně v přístupu pokud jde o poskytování informací orgánem státu, a soubor vzorů soudních rozhodnutí bývalý žalobce od ministerstva spravedlnosti obdržel. Načež objevil dokument s číslem 0–21 s tímto poučením: Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému (Městskému) soudu v … prostřednictvím podepsaného soudu. S obdobně formulovaným poučením bylo vzorů vícero. 
    Lze předpokládat, že taková poučení jako na běžícím pásu podává na rozsudcích či usneseních většina soudců, kteří jsou ovlivněni ministerskými vzory. Vyvstávají otázky: Je přípustné, aby ministerstvo spravedlnosti s množstvím právníků prosadilo do soudní praxe nesprávné poučení o opravném prostředku? A je přípustné, aby soudci používali chybná, tedy nezákonná poučení, která nabízejí dvojí výklad? 
    Aby pomohl zjednat nápravu, poskytl bývalý žalobce Ministerstvu spravedlnosti ČR v Praze jednoznačný návrh tohoto znění: 
Proti tomuto rozsudku (usnesení) se lze odvolat do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí účastníkům. Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje.“ 
Stručné, jasné, výstižné, v souladu se zákonem i češtinou. Z pilnosti by bylo možné připojit: „Rozhodovat bude Krajský (Městský, Vrchní) soud v ...“ 
    Bývalý žalobce se naivně domníval, že jeho snaha se nemine účinkem a kýžený výsledek se dostaví  bezprostředně. Zjistil však, že soudci masově používané nesprávné poučení nebylo vykořeněno. Ministerští úředníci odmítli cokoliv činit k nápravě nepřípustného stavu. Například se jim hodila výmluva, že poučení o opravném prostředku je součástí rozhodovací činnosti soudu, při níž jsou soudci nezávislí. Takže to znamená, že soudci v rámci své nezávislosti mohou formulovat poučení dle libosti. Když byla jako vzor uváděna do soudní praxe zákonu odporující poučení, nebyla obava ze zasahování do nezávislosti soudců – nevadilo, že jim byl poskytován vzor, jenž umožňoval dvojí výklad. Kdyby mělo jít o působení k nápravě, je překážkou soudcovská nezávislost. 
    Odlišný přístup projevil tehdejší prezident Soudcovské unie JUDr. Jaromír Jirsa. V knižní publikaci Klíč k soudní síni, což je příručka pro začínající soudce a advokáty, reagoval na dopis, který mu bývalý žalobce poslal. Ten uvedl výhrady proti obecně používanému textu poučení o opravném prostředku, ocitoval svůj návrh. JUDr. Jirsa napsal, že se zpravidla používá následující formulace poučení: „Proti tomu rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího.“ Následující odstavec uvedl slovy: „Žil jsem v přesvědčení, že podobná formulace nemůže činit výkladový problém, až do 10. 7. 2005, kdy mi přišel dopis: ...“ A pasáž citací z obdrženého listu končil slovy: „Na názoru spoluobčana nepochybně něco bude … V soudních rozhodnutích se často používá méně srozumitelný či nesrozumitelný zdeúřední jazyk …, některé rozsudky jsou psány přímo ostudnou češtinou.“ 
    Nejde o plané slovíčkaření. Poskytovat poučení o opravném prostředku ukládá zákon. Je nepřípustné, když zákonné poučení je nepřesné a umožněním dvojího výkladu je nesprávné. Je nepřípustné, aby se občan musel domýšlet, jak má být poučení vykládáno a jak se má zachovat. Zákonné poučení musí být každému pochopitelné na první přečtení a musí být jednoznačně sdělné. 
Je třeba se pozastavit nad tím, že ministerští úředníci odmítají napravit chybnou formulaci poučení. Co je důvodem, že je odpor ke zjednání nápravy? Proč je třeba ohánět se výmluvou o letitosti používání zaběhnutého poučení a výmluvou, že dosavadní poučení nepůsobí problémy? Proč pokračovat ve vědomém poskytování nesprávného poučení a trpět tento stav? Když se nabízí tak jednoduché řešení: používat navrhované jednoznačné, tedy řádné poučení. Proč riskovat, že se najde někdo, kdo podnítí řadu účastníků soudních sporů k hromadnému řízení se poučením o lhůtě běžící „od doručení písemného vyhotovení k Městskému (Vrchnímu) soudu v …“ a kteří budou trvat na tom, že se řídili nesprávným poučením o opravném prostředku? 
    Proč nenapravit to, co je nesprávné? Poučení od soudu musí být řádné, i když zatím nesprávnost žádnou reakci nevyvolala. Je to „časovaná bomba"“, která může vybuchnout jakožto projev občanské neposlušnosti. Každý občan má právo na spravedlivé soudní řízení, jehož součástí je i řádné poučení o opravném prostředku. 
    U vědomí toho všeho žalobce před několika dny s dychtivostí otevíral obálku od Obvodního soudu pro Prahu 2 a četl poučení: „Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Mgr. M. H., v. r. Soudce (samozřejmě plným jménem). 
    Jsme tam, kde jsme byli před roky. Platí (či mělo by platit), že musí být účinné prostředky nápravy. V tomto přípravě nejsou. Vědomě jsou poskytována nesprávná soudní poučení o opravném prostředku. Ministerstvo spravedlnosti ČR k poučení soudců nic nečiní. Trvale je trpěn protiprávní stav. Kdyby měl právní laik tisíckrát pravdu, u právníků nepořídí.