Od žaloby ke stížnosti na samosoudkyni

Kauza 16 C 1/ 97, Krajský soud v Hradci Králové, soudkyně JUDr. Věra Adámková            Žalobce si nemínil nechat líbit pomluvy, k nimž se spřáhli čtyři stoupenci komunismu a redaktor třešničkových novin.  Proto se obrátil  na Krajský soud v Hradci Králové se žalobou na ochranu osobnosti. To si ale dal!  Řízení se značnými průtahy bylo vedeno tak, že místo co by se žalobce  dočkal ze strany soudu zastání, soudkyně mu uložila pořádkovou pokutu. Proti žalujícímu laikovi se postavila přesila pěti právníků v soudcovském taláru. Pozornost zaměříme na to, jak působili. Uhlídáte, čeho se lze u soudů také nečekaně nadít. Za uplynulý drahný čas nevzešlo rozhodnutí ve věci, ale důvodná stížnost žalobce na soudkyni.

K nařízenému prvnímu jednání se nedostavil žalovaný ad 4) Oldřich Hanousek. Soudkyně zašla do soudní kanceláře, aby zjistila,  zda mu bylo doručeno předvolání. Když se vrátila, sdělila na chodbě čekajícím účastníkům, že předvolání bylo všem čtyřem odesláno. Protože to znělo vyhýbavě, žalobce se zeptal, jestli bylo zjištěno, že dopis s předvoláním byl O. H. doručen. Soudkyně na to podrážděně reagovala otázkou, zda žalobcova čest stojí za to, aby byl tahán po soudech starý člověk. Žalobce se ohradil, že když ho O. H. bez ohledu na své stáří označil v Haló novinách za sprostého pomlouvače, jeho stáří není  na překážku k zodpovídání se za to u soudu. Načež se soudkyně na žalobce utrhla, že se ho na to neptala. Takto s žalobcem jednala před přítomnými žalovanými, kteří to potom různě dávali k lepšímu. Chápali to tak,  že soudkyně „jim jde na ruku“ a žalobci „to dává sežrat“. Tomu nasvědčovalo i devětkrát v protokolu o jednání soudu dne  20.10.1997 v případě čtyř žalovaných uvedené oslovení pan, které žalobci nebylo přiznáno ani jednou. Šlo o malichernost, která ale něco naznačovala.

                Sledujme dění v soudní síni. Při výslechu žalovaného Stanislava Michery požadovala samosoudkyně  po žalobci důkazy k doložení důvodnosti žaloby. Když se oslovený snažil vyhovět četbou zaznamenaných slovních útoků ze strany S. M., samosoudkyně žalobci  opakovaně popuzeně odnímala slovo, a tak  zasahovala do jeho práva vyjádřit se k protokolaci a uvést důkaz. Proto žalobce požádal, aby mu bylo umožněno říci bez přerušování pět vět. Soudkyně připustila pronést jednu větu.  Pročež  se žalobce rozhodl rovnou využít záznam na pásku diktafonu, na němž měl nahrané slovní napadání  Stanislavem Micherou, Ten tehdy před žalobcovým domkem mával Haló novinami a  na celou ulici vykřikoval o usvědčení žalobce ze lží, a vyhrožoval, že to o něm bude zveřejněno v dalších novinách.

                Žalobce odložil list s přepisem záznamu, z něhož se před  tím snažil číst, a uchopil diktafon, který jeho pozvednutím ukázal samosoudkyni, a zeptal se: „Mohu?“ Protože zůstal bez odpovědi, zopakoval: „Mohu?“ Jelikož se domníval, že soudkyně přikývla, spustil záznamník v místě, kde S. M.  vykřikoval, že v Haló novinách vyšel článek, který odhaluje lži. Soudkyně se na žalobce zprudka osopila:  „Zastavte to!“  Oslovený okamžitě pásek zablokoval, takže reprodukováno bylo jen několik slov. Soudkyně podrážděně navázala: „Co to je?!“ Protože žalobce rozezleně peskovala, že mu nic takového nepovolila, bylo zřejmé, že nemá zájem slyšet zvukový důkaz, pročež žalobce pásek odblokoval a  diktafon vypnul. Při tom se ozvalo ani ne půl slova, jenom kviknutí,  čehož soudkyně využila k dalšímu výpadu – že jednání bude pokračovat bez účasti rušitele.

                Stres a nevybíravé napadání ze strany samosoudkyně vedly žalobce k tomu, že uklidil rozložené listiny a  zvedl se k odchodu. Soudkyně začala vysvětlovat, že šlo o podmíněnost,  k vyloučení z jednání by došlo, kdyby nepřístojnosti pokračovaly.  Okořenila to zlostným: „Nejsme v hospodě!“  Žalobce se dotklo, že je vydáván za hospodského výtržníka. Požádal o slovo a  dal na vědomí,  že do hospody nechodí. Podařilo se mu překonat chuť k odpovězení stejnou mincí – nevyřkl, co měl na jazyku:  „Nemám vaše hospodské zkušenosti, jak se tam jedná a nemá se jednat u soudu.“ Žalobce byl rozhodnut, že tuto větu dá na papír při psaní stížnosti, na níž určitě dojde, protože si takové jednání nenechá líbit.

                Že se žalobce ovládl a usedl zpátky vedle svého advokáta, to bylo ovlivněno umíněním si,  že už bude u soudu mlčet, aby se vyhnul obhroublým výpadům.

                Po popisu konfliktních situací v předchozích odstavcích budou nyní následovat citáty z protokolu o  jednání soudu dne 20.10.1997. To umožní srovnávat pohledy různých aktérů na totéž, a odhalit, do jaké míry  je možné při hře na spravedlnost nakládat s fakty dle libosti. Zatím jsme měli možnost seznámit se s  údaji poskytnutými žalobcem. Následovat budou soudkyní zformulované protokolace,  považované za naprosto věrohodný – jelikož „úřední“ – záznam jednání a vyjádření v soudní síni.

                Soudkyně  v souvislosti s výslechem Stanislava Michery  v protokole zaznamenala: „Žalovaný ad 4) pan Michera reaguje tak, že článek napsaný žalobcem mu dali přečíst sousedé. Bezprostředně poté šel osobně za žalobcem do jeho bytu, přesněji mluvili před domem.“ Protože zapsaný údaj o poselstvu žalovaného ad 4) neodpovídal skutečnosti, přičemž soudkyně vyzvala žalobce k poskytnutí důkazů, ten upřesnil, že k otištění jeho článku došlo 3. října 1996. Pokřikovat na žalobce, že se v Haló novinách píše o lžích v Orlických novinách, S. M. tehdy nemohl, protože pomlouvačný článek k žalobcovu článku vyšel v komunistickém deníku až 2. prosince 1996. Proto žalobce upřesnil, kdy byl otištěn  jeho článek, aby vyšlo najevo nepravdivé vypovídání žalovaného.

                A co po vyjití článku redaktora Haló novin, jenž byl sepsaný a zveřejněný z podnětu žalované čtveřice,  zaznělo počátkem prosince v ulici před domkem žalobce, to v souvislosti s výpovědí S. M. četl soudkyní přerušovaný žalobce  jako soudem požadovaný důkaz, který vznikl přepsáním z diktafonového záznamu.  Šlo např. o následující promluvy žalovaného ad 4) a na ně reagujícího napadaného,  který první slova S. M. o lžích nestihl nahrát, takže záznam začínal hlasem žalobce:  „(...) že já říkám lži, že já říkám lži, vy tvrdíte.“ „Tak to v tom článku je napsaný (…) Z Haló novin článek.“ „Z Haló novin...“ „A poslali jsme to několika deníkům (...)“.  Atd.

                Z pokračování protokolu vysvítá, co z dění v jednací síni stálo soudkyni za to, aby to zaznamenala. Zformulovala to následovně: „Žalobce opětovně začínal k výzvě soudu, aby ke svému tvrzení o způsobení zásahu žalovaným ad 4) uvedl, zda k němu může nabídnout důkazy, začíná zeširoka tím, že správně článek v Orlických novinách vyšel 3. října 1996. Líčí okolnosti návštěvy žalovaného pana Michery po druhém vybídnutí aby mluvil k věci se táže, zda může říci pět vět, soudem je řečeno, že by mu postačila jedna. V tu chvíli, což soud nepostřehl, se v jeho ruce objevila černá krabička, později vyšlo najevo diktafon, z něhož zaznívá jakýsi hlas. Soudem je  upozorněn na to, že měl včas mu dáti najevo, jaký důkazní prostředek nabízí, aby soud mohl zajistit provedení důkazu odpovídajícím způsobem.

                Poté jeho zástupce žádá o vysvětlení, v jeho průběhu opětovně žalobce má v ruce malý novinářský diktafon, z něhož se ozval hlas. Žalobce je vyzván, aby dodržoval pořádek v jednací síni, jinak že soud bude jednat bez něho. Nato povstal a prohlásil, jestli byl soudem vybídnut ať odejde,  že tak učiní. Po domluvě jeho zástupce zůstal na místě.

                Poté je vysvětleno, že na diktafonu si nahrál žalobce, co mu říkal při zmíněné návštěvě žalovaný ad 4).“

                K oné části protokolu postupně: Jedná se o doslovný, neopravovaný opis.

                O údajné začínání ze široka uvedením správného data nešlo, byl to stručný závažný fakt k výpovědi žalovaného ad 4).

                Čtení toho, co žalovaný ad 4) vykřikoval na ulici s naslouchajícími občany, poskytovalo důkaz, čím se podílel na difamacích na veřejnosti.  Kdyby žalobci bylo umožněno písemný záznam dočíst, došlo by k  žádosti o připuštění reprodukce nahrávky z pásku diktafonu, což byl autentický důkaz v souladu s požadavkem samosoudkyně. Tak by byl včas nabídnut důkazní prostředek. Že jej žalobce nezískal protiprávně, to bylo  doloženo nahraným  prohlášením žalovaného ad 4): „Můžete mě nahrávat.“

                Vybídnutí k mluvení k věci  bylo bezdůvodné, protože soud byl seznamován  s tím,  co poskytuje důkaz v podobě diktafonového záznamu verbálního útoku ze strany S. M.  

                Soudkyně znemožnila podání důkazu přehráním záznamu na pásku diktafonu. Žalobce nemohl prokázat křivé nařčení žalovaným ad 4), že v článku v Orlických novinách šlo o lži.  Za lež bylo  například vydáváno zveřejnění, že O. H. horlivě vystavil výpověď, která musela být pro protiprávnost zrušená a nahrazená jinou. Listinami s uvedenými výpověďmi z pracovního poměru bylo doložitelné, že lhal O. H . Lživé bylo I jeho tvrzení o dlouhodobé nepřítomnosti na pracovišti, takže  údajně nemohl vystavit výpověď – nepravdivost byla doložitelná potvrzením od zaměstnavatele, že v udávaném období jmenovaný nebyl v pracovní neschopnosti.

                Formulace protokolu neodpovídaly tomu, jak se zlou soudkyně vůči žalobci zasahovala,  jak se na něj utrhovala. To obsah protokolu ani náznakem nezaznamenával, z četby protokolu se to nedalo vysledovat. Samosoudkyně tak uplatňovala svou moc, danou jí talárem, k přizpůsobení protokolace obrazu svému.

Ve svém vlastním podání se jevila jako působící korektně, že výchovně upozorňuje a vyzývá.

                Důsledkem  podrážděného a zaujatého jednání samosoudkyně vůči žalobci byla stížnost, která byla určená předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové. Jednak tam bylo uvedeno o zpochybňování práva na soudní ochranu cti,  bylo popsáno jednání právničky v soudcovském taláru vůči žalobci, bylo zdůrazněno vyvolávání  zdravotních následků. Protože soudkyně neměla ohledy vůči žalobci, nelze se divit, že si nedával servítky vůči ní, neskrýval dojmy a pocity, které v něm vyvolávala – že mu to připomínalo filmový záznam vystupování totalitního prokurátora Urválka  či soudce nacistického soudu. To ve stručnosti.

                Jak bylo se stížností naloženo a co se kolem ní rozvířilo,  o tom se lze dočíst v příštím blogu.

                Dalším zdrojem informací o přístupu samosoudkyně k žalobci je usnesení o pokutě. V  jeho odůvodnění je mimo jiné uvedeno: „Protokolace jednání je dokladem toho, že žalobce se nechoval v souladu s poučením, které je u každé jednací síně vyvěšeno, a že naopak postup soudkyně směřoval k zachování pořádku v ní.“ Protože protokol je jejím výplodem, odvolává se tak sama na sebe,  poskytuje dobrozdání sama sobě.

                V odůvodnění se soudkyně dál zabývá žalobcem: „Nechová-li se slušně, je povinností soudu jej usměrnit.“ Co neslušného bylo na žalobcově snaze poskytnout po výzvě soudu důkaz spuštěním promluv na pásku diktafonu? A že diktafon při vypnutí kviknul? Kdyby samosoudkyně výkřikem nepožadovala zastavení  přehrávání, mohla reprodukce záznamu plynule a nerušeně pokračovat.

                Samosoudkyně se v odůvodnění pokuty za stížnost na ni (ze dne  18.11.1997) dál odtažitě zabývala jednáním v soudní síni (dne 20.10.1997). Co mělo společného s pokutou zabývání se tím, jak žalobce reagoval na výhružku soudkyně o jeho vyloučení z jednání? Čteme:  „Porušil povinnost, že má sedět na svém místě, kdy chtěl svévolně jednací síň opustit, byť byl jen napomenut, že při opakovaném rušení pořádku může být vykázán.“ Získané zkušenosti se soudkyní žalobce varovaly, že za  údajné rušení pořádku může být vydáno cokoliv, takže ta podmíněnost  nehrála roli. A navíc: jelikož  při seznamování soudu s důkazem došlo stálým podrážděným přerušováním žalobce  k vyvolání napětí, žalobce by uvítal vzdálení se z jednací síně. Stres u něj odstartoval  léčenou srdeční arytmii. Žalobce se musel přemáhat, aby zůstal.

                Soudkyně dál pokračovala v odůvodňování usnesení: „Jestliže nečekaně vytáhl malou černou krabičku (jednání v odpoledních hodinách snižovalo viditelnost), moment překvapení soudkyně, ovlivněný obavou, kterou nutně v současné době musí každý soudce v jednací síni byť podvědomě pociťovat, vyvolal její reakci, která podle protokolace nemůže být pokládána za nepřiměřenou. Žalobce se mýlí, jestliže si nějaký mimovolný pohyb vyložil jako konkludentní souhlas s užitím diktafonu. Soud žádný takový souhlas neudělil, což je zřejmé z protokolace. Žalobce si sám protiřečí, neboť by nebylo logické, kdyby svolení bylo dáno, aby poté soud jej upozornil tak, jak je na č. l. 57 uvedeno.“ (Na tomto čísle listu se v protokolu s rozsudkem a jeho odůvodněním nachází protokolace o černé krabičce – s tou jste se už seznámili, viz odtud sedm odstavců zpátky).

                 A jsme  opět  u soudkyně, která se v roli přisuzovatelky  pokuty odvolává na tutéž soudkyni v roli protokolující soudní osoby. Nejdříve je třeba ujasnit, jak to bylo s viditelností v jednací síni. Na protokolu je zapsáno zahájení jednání ve13,00  hod. a ukončení v 15,05 – bylo dostatek světla, aby i při neznalosti diktafonu bylo možné  rozpoznat mikrofon, ovládací tlačítka a další vybavení, takže bylo zjevné, že jde o přístroj, který promluvil, není to zbraň či granát.

                Uváděním v odůvodnění o černé krabičce soudkyně vydávala žalobce za vyvolatele jejích obav – nejspíš o zdraví či život, čemuž nasvědčuje rozepisování se o ovlivnění. Tím ospravedlňovala  své jednání. K tomu je třeba zdůraznit podstatné: soudkyně nereagovala na pozvednutí diktafonu, což žalobce učinil, aby soudkyně přístroj při dotazu „Mohu?“ vzala na vědomí a rozpoznala ho, ale příkaz k zastavení záznamníku vyhrkla po jeho spuštění. To by znamenalo, že dostala strach až z mluvící černé krabičky. Vypadá to, jako kdyby vysokoškolsky vzdělaná právnička považovala malou černou krabičku za zařízení, které ji ohrožovalo vyluzováním hlasitých slov. Což by bylo sci-fi v soudní síni.

                Z toho, co samosoudkyně ve dvou dokumentech vypisuje a jak to formuluje, z toho vyplývá, že si se žalobcem vyřizuje vyvolané rozepře. V protokolu uplatňuje svou moc, danou jí soudcovským talárem, v usnesení o pokutě a v jeho odůvodnění zneužila pravomoc k rozhodování o stížnosti na sebe samu.

                Výsledkem jednání samosoudkyně vůči žalobci byla stížnost, která byla určená předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové. Jednak tam bylo uvedeno o zpochybňování práva na soudní ochranu cti,  bylo popsáno jednání právničky v soudcovském taláru vůči žalobci, bylo zdůrazněno vyvolávání  zdravotních následků. Protože soudkyně neměla ohledy vůči němu, žalobce si nedával servítky vůči ní, neskrýval dojmy a pocity, které v něm vyvolávala – že mu to připomínalo filmový záznam vystupování totalitního prokurátora Urválka nebo soudce nacistického soudu, který  vyslýchaného okřikoval: „Maul halten!“(Držet hubu!). Ve stížnosti žalobce také poukázal na zhoršení svého zdravotního stavu. To je zaznamenáno ve stručnosti.

                Jak bylo se stížností naloženo a co se kolem ní rozvířilo,  o tom se lze dočíst v příštím blogu.

                Načež soudkyně v odůvodnění pokuty napsala: „To, že tehdy nevyřkl, že nemá „hospodské zkušenosti“ soudkyně, uvádí naplno ve svém podání, což je pro soud urážlivé. Jeho formulaci je nutno chápat tak, že soudkyně ze svých osobních „hospodských zkušeností“ čerpá.“ Víme, že se s hospodou vytasila samosoudkyně, takže lze předpokládat, že měla hospodské zkušenosti. Jak se do lesa zavolalo, tak se z lesa ozvalo. A nemohlo jít o urážku soudu, protože šlo o stížnost, která byla  výhradně určena předsedovi krajského soudu, státnímu úředníkovi.

                Lze srovnávat a odhalit,  jak je možné při hře na spravedlnost nakládat s fakty dle libosti.