Jako kdyby soudkyně soudila sama sebe

Kauza 16 C 1/97, Krajský soud v Hradci Králové, soudkyně JUDr. Věra Adámková         Z minulé kapitoly víte, že žalobce sepsal a odeslal stížnost na samosoudkyni, a čeho se týkala. Tentokrát se máte dočíst, jak bylo se stížností adresovanou předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové nakládáno a k čemu byla celá záležitost dovedena. 

Od prvního okamžiku doručení doporučeného dopisu na soudní půdu začala série podivností, které vyvolávaly údiv, čeho se lze od právníků dočkat. Žalobce se stal obětí justiční zvůle. Za stížnost na samosoudkyni.

         Nelze hodnověrně zjistit, zda a jak je možné, že předsedovi soudu adresovaný dopis nebyl doručen jemu, ale dostal se do rukou samosoudkyně, která vyřizovala kauzu 16 C 1/97 a jíž se stížnost týkala. Když se  seznámila s obsahem s zjistila, že jde o žalobcovu stížnost vůči ní, nevrátila dopis podatelně, aby byl podle předpisu zalepen a předán adresátovi, o čemž by byl pořízen patřičný zápis. Taková je povinnost napravit chybné naložení s dopisem, který je coby stížnost adresován předsedovi či místopředsedovi soudu.

         Co  následovalo v našem případě,  to dokládá samosoudkyní na listině zaznamenané: „Osobně jsem toto podání donesla do sekretariátu pana předsedy paní R. (zkrátil autor) s tím, že podle obsahu jde o stížnost. Bylo mi to opět přes paní R. vráceno, že nikoli, (…) zůstane ve spise. 29.10.97.“

         Jak se samosoudkyně zachovala, když se jí úředním požehnáním dostala stížnost definitivně do její moci, tím se zatím nebudeme zabývat, posvítíme si na předsedu soudu, který následující svévolné nakládání soudkyně se stížností umožnil – buďto je schválil, nebo dokonce podnítil.  Každopádně si předseda soudu a samosoudkyně hráli do noty. Zda bylo dohodnuto, že soudkyně dostane  dopis do své neomezené moci v rámci probíhajícího sporu, jímž se jako samosoudkyně zabývala, tedy zda jí předseda soudu poskytl volnou ruku k pomstění se žalobci za poslání stížnosti, nebo se mu do zabývání se stížností neoblíbeného žalobce zrovna nechtělo, toť otázka. Nezvratné důkazy  nejsou k dispozici, přičemž hádat z kávové sedliny či házet si korunou nelze. I když hodně napovídá to, jak se celá záležitost vyvíjela.

         Když si žalobce důrazně stěžoval na nepřípustné nakládání se stížností a na její neřešení, dal o sobě konečně vědět předseda Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Miroslav Nypl, CSc., který dal žalobci na vědomí, že přikročil k přešetření stížnosti. V přípise s datem 21.1.1998 mimo jiné psal: „Obálku již nemáme a nevíme, jaká adresa byla uvedena na obálce. (…) Protože v přípise je uvedena spisová značka 16 C 1/97 (a zřejmě tato spisová značka byla i na obálce, což však bezpečně zjistit nemůžeme), předložila podatelna Váš dopis ze dne 23.10.1997 občanskoprávnímu oddělení zdejšího krajského soudu (nikoliv mně) a to ho založilo do soudního spisu 16 C 1/97.“ Šlo o zatloukání (běžně se používá výraz vylhání se), byly použity odkazy na nedoložitelnou obálku. Šlo o dohady či o vědomé zatajení právníkům nevyhovujícího důkazu, který by prokázal, že na obálce tvrzené údaje napsány nebyly. Bylo nepřípustné, aby jen tak chyběla obálka, jež obsahovala dopis, který byl stížností. Číslo jednací bylo v textu uvedeno proto, aby bylo zřejmé, při kterém řízení k výpadům a aroganci samosoudkyně došlo. Lze se důvodně domnívat, že obálka údajně chyběla proto, že na ní byla stejná adresa, jako byla uvedená na vlastní listině, kde byl adresátem předseda soudu. Proč by měla být na obálce jiná adresa? Správa krajského soudu měla možnost – a nejspíš i povinnost – obálku zajistit. Bylo jí zapotřebí z vícera důvodů. Dalším výmyslem totiž bylo podsouvání žalobci, že na obálku napsal číslo jednací sporu, čímž údajně ovlivnil nakládání s podáním, takže on zavinil, na co si stěžuje. Ze spisu probíhajícího soudního řízení bylo možné z žalobcových podání zjistit, že žádné z nich nemělo na obálce uvedené č.j. Žalobce z obchodní školy věděl, že na obálce dopisu se uvádí adresát, tedy příjemce, a v některých případech adresant, což je odesilatel, případně se zaznamenávají informace pro poštu (REKOMANDO, DOPORUČENĚ). V nespeciální korespondenci se sdělení pro adresáta na obálce neuvádějí. Výjimkou je některá úřední korespondence. Žalobce jakožto občan neposlal úřední podání.     

         Předseda krajského soudu používal jako fakt to, o čem věděl, že nemůže být nezpochybnitelně  zjištěno. Operoval se smyšlenkami, které se mu hodily k  matení skutečnosti. Jako výsledek šetření stížnosti použil nedoložitelné dohady. Byla uplatňována následující taktika: nadhodit sdělení, které nebylo možné ani potvrdit, ani vyvrátit. Naznačený domnělý fakt, ničím a nikým nepotvrzený, přetrvával černý  na bílém. S účinností podle pořekadla: „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu!“

         Informování o šetření stížnosti nejspíš nechtěně odhalilo, že předseda soudu se neráčil seznámit s tím, o čem se ve stížnosti psalo, ale přesto o ní  z moci úřední rozhodoval. „V době, kdy jsem Vám odeslal svou odpověď ze dne 11.11.1997, jsem obsah tohoto dopisu neznal.“ To znamená, že obsah žalobcova přípisu neznal ani 29.10.97,  kdy popíral,  že jde o stížnost, a dopis určil k založení do procesního spisu.  Bez náležitého povědomí o obsahu listu stěžovatele upřel občanovi právo obrátit se na představitele státní správy krajského soudu se stížností, k čemuž zneužil svou pravomoc úřední osoby.  Ve zprávě o svém šetření se vyslovil, že založení uvedeného dopisu do procesního spisu nepokládá za nedostatek. Přitom šlo o protiprávní jednání, protože tím bylo nahráno samosoudkyni. Početla si ve stížnosti, k níž měl přístup pouze předseda či místopředseda soudu, nikdo jiný. Byl vytvořen stav, kdy samosoudkyni bylo umožněno rozhodovat sama o sobě. V podstatě došlo i  k porušení listovního tajemství. V usnesení ze dne 24.3.1999 předseda krajského soudu doznal: „Dopis byl do procesního spisu založen na můj ústní pokyn.“ Tak bylo potvrzeno, že představitel krajského soudu rozhodoval bez obeznámení se s tím, o co v dopise jde. K takovému jednání došlo z nějakého důvodu, který se nepodařilo objasnit. Pozadí zůstalo utajeno. Jistě nejde o přehánění, když se použije označení, že šlo o justiční zvůli.

         Na přetřes nyní přichází samosoudkyně. Je třeba se pozastavit u toho, že té bylo známo, že jde o stížnost, s níž je nutné nakládat podle stanoveného postupu, ale přesto se nechala předsedou soudu přimět k založení dopisu se stížností do procesního spisu,  a dál s ním nakládala, jako kdyby šlo o podání k projednávanému sporu. Manipulovala se stížností, navíc se rozhodla postihnout žalobce finančně, a to  v  rámci probíhajícího řízení pod číslem jednacím 16 C 1/97-77. Žalobce jí byl vydán na pospas. S tím měli možnost se seznámit i žalovaní – jak s faktem postihu žalobce, tak se vším, o čem se soudkyně obsáhle rozepisovala v odůvodnění svého usnesení. Vypisovala většinou to, co bylo bez přímého vztahu k příčině uložení sankce, tedy ke stížnosti jako takové. Pokuta přece nebyla  za to, že žalobce spustil jako zvukový důkaz novinářský záznamník, že se chystal k opuštění jednací síně, když mu bylo naznačováno jeho vykázání.

         Samosoudkyně v soudních dokumentech obhajovala své jednání a napadala žalobce. Lze poukázat i na to, že se nechala ovlivnit vůlí předsedy soudu – nejspíš ráda zradila svou nezávislost a nestrannost a převzala stížnost do své moci, využitelné proti žalobci. I když v odůvodnění usnesení o pořádkové pokutě zdůrazňovala povinnost  soudu „respektovat rovnost občanů před zákonem. Jejich politickou příslušnost a názory nesmí brát v úvahu.“ Jde o proklamace, avšak jednání zúčastněných právníků vypovídalo o zaměření proti žalobci.

         U obou právníků se projevilo zneužití postavení. Pokud jde o předsedu soudu, ten buď vnutil svou vůli samosoudkyni, aby s dopisem naložila v rámci své soudcovské pravomoci jako s podáním „ve věci“, nebo se podvolil k poskytnutí volného pole působnosti soudkyni.  Oba ohrozili důvěru v soud a soudce a zradili spravedlnost. I kdyby se nedomluvili, kdyby jejich shoda byla náhodná, je to prašť jako uhoď, v  každém případě jednali protiprávně.

         Co z uvedeného dovodit: Není pochyb, že se dopis se stížností dostal samosoudkyni do rukou a do její moci neoprávněně. Věděla nejen to, že jde o stížnost, ale přečetla si, že se týká jí. Muselo jí být známo, jak mělo být se stížností naloženo, a to bez ohledu na to, jaký přístup projevil předseda soudu. Místo toho využila postoje předsedy, jak se stížností naložil a  určil další postup. Bylo by možné vyslovit domněnku, že se spřáhli, aby samosoudkyni bylo umožněno zabývat se stížností sama na sebe a žalobci se v rámci své soudcovské pravomoci pomstít. Za to, že si na ni stěžuje. Tím, že stížnost z kompetence představitele státní správy soudu přemístili do pravomoci spor řešící samosoudkyně, bylo navozeno  zdání legálnosti rozhodnutí o pořádkové pokutě. Samosoudkyně zneužila soudcovský talár k vydání usnesení ze dne 18.11.1997: „Žalobci se ukládá pořádková pokuta 5 000,-- Kč, kterou je povinen zaplatit do 15 dnů od doručení tohoto usnesení České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové.“

         K tomu malý počtářský úkon: Od určení předsedou soudu dne 29.10.1997, že žalobcovo podání náleží do spisu, stačilo soudkyni k rozhodnutí o sáhnutí žalobci pokutou do kapes pouhých dvacet dnů – pospíšila si, aby se stěžujícímu žalobci pomstila co nejdřív.

         Když se uvedenou stížností zabývala samosoudkyně a když o ní rozhodovala, bylo to totéž, jako kdyby soudila sama sebe. Jako kdyby se střídala v taláru na soudní stolici a v civilním oblečení na lavici žalovaných. Dá se předpokládat, jak by takové rozhodování dopadlo. Šlo by o to, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

         Je zřejmé, že žalobce byl samosoudkyní postižen pokutou za to, že využil svého práva stěžovat si představiteli státní správy soudu. Aby udělení pokuty bylo umožněno, došlo k  manipulacím s dopisem, aby stížnost nebyla stížností – byla vydávána za procesní podání  k probíhajícímu řízení na ochranu osobnosti, takže šlo o protiprávní přemístění do působnosti § 53 občanského soudního řádu. To se projevilo na odůvodnění usnesení o pokutě: „Ironizování soudkyně a přirovnávání jednání jí vedeného s nejhoršími metodami uplatňovanými v justici je nutno kvalifikovat jako hrubě urážlivé podání, za  které je zcela na místě uložit žalobci  pořádkové opatření podle § 53 odst.1 o.s. ř.  Soud ukládá pořádkovou pokutu ve výši, která je úměrná intenzitě urážek, přičemž horní hranice pokuty může být       50 000,-- Kč.“  Že však o takový dokument nešlo, to samosoudkyně při seznámení se s obsahem věděla, a podle toho  měla za povinnost se zachovat. Což neučinila, a kvapem se vytasila s pokutou. Přitom jí musel být znám zákon o soudech a soudcích, v jehož § 164 odstavec 1 je stanoveno: „Fyzické a právnické osoby (…) jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jen jde-li o průtahy v řízení nebo nevhodné chování soudních osob anebo  narušování důstojnosti řízení před soudem. Zda jde o stížnost, se posuzuje podle obsahu podání bez ohledu na to, jak bylo označeno.“ 

         Tento paragraf uvedeného zákona byl znám i žalobci, takže se pohoršoval nad tím, že uvedení právníci se neřídili  zákonem, když obsah dopisu byl jednoznačnou stížností.

         Překvapený a zaskočený žalobce se nedokázal s nezákonnou sankcí, která pro něj byla potupou, smířit. Hodlal protestovat hladovkou. Nejprve si ale dal poradit a rozhodl se, že to zkusí s odvoláním. A protože byl zbaven důvěry ve spravedlnost, připravoval se na neuspění sháněním peněz na úhradu pokuty.

         Jak se situace průběžně vyvíjela, k tomu je vydatným zdrojem informací o přístupu samosoudkyně k žalobci a k jeho stížnosti odůvodnění usnesení o sankci. Například se v něm píše: „To že tehdy nevyřkl, že nemá ,hospodské zkušenosti´ soudkyně, uvádí naplno ve svém podání, což je pro soud urážlivé. Jeho formulaci je nutno chápat tak, že soudkyně ze svých osobních ,hospodských zkušeností´ čerpá.“  Víme, že s hospodou se vytasila samosoudkyně, takže lze předpokládat, že si odnesla tam nabyté hospodské zkušenosti. Jak se do lesa zavolalo, tak se z lesa ozvalo, žalobce navázal na to, co mu bylo samosoudkyní předhozeno. Kdyby se soudkyně nezmínila o hospodě, žalobce by v této tematice nepokračoval.  Přitom je třeba vzít na vědomí, že nemohlo jít o urážku soudu, protože šlo o stížnost, která byla určená výhradně předsedovi krajského soudu, tedy státnímu úředníkovi, k zabývání se tím, na co  žalobce poukazoval.  S tím, že odpověď měl stěžující si žalobce obdržet do dvou měsíců.

         Na jiném místě samosoudkyně v odůvodnění usnesení o pokutě napsala: „Protokolace jednání je dokladem toho, že žalobce se nechoval v souladu s poučením, které je u každé jednací síně vyvěšeno, a že naopak postup soudkyně směřoval k zachování pořádku v ní.“ Protože protokol byl jejím výplodem, odvolávala se tak sama na sebe a poskytovala dobrozdání sama sobě. Lze si představit, že by soudkyně zaprotokolovala, že se žalobce choval náležitě, kdežto postup soudkyně nesměřoval k zachování pořádku v soudní síni? 

         Nelze se divit, že protokolace nedokládala  popuzené jednání ženy v taláru; ta sebe vydávala v příznivém světle, kdežto žalobce očerňovala. Psala: „Nechová-li se slušně, je povinností soudce jej usměrnit.“ Co neslušného bylo v žalobcově snaze poskytnout po výzvě soudu důkaz spuštěním promluv na pásku diktafonu? A že přístroj při uvolnění blokace pásku a vypnutí aparátu kviknul? Kdyby soudkyně nepožadovala (výkřikem)  zastavení reprodukce, mohlo přehrávání záznamu nerušeně pokračovat. Stačilo v klidu pozorně naslouchat dialogu, v němž hrál prim útočný žalovaný S. M. Jenže to se zřejmě soudkyni nehodilo, to slyšet nechtěla.

         Samosoudkyně se při odůvodnění pokuty za stížnost na ni (ze dne 18.11.1997)  dál odtažitě zabývala jednáním v soudní síni (dne 20.10.1997).Co společného s pokutou mělo zabývání se tím, jak žalobce reagoval na výhrůžku soudkyně o jeho vyloučení z jednání? Čteme: „Porušil povinnost, že má sedět na svém místě, kdy chtěl svévolně jednací síň opustit, byť byl jen napomenut, že při opakovaném rušení pořádku může být vykázán.“ Získané zkušenosti se samosoudkyní žalobce varovaly, že za údajné rušení pořádku může být právnickou přesilou vydáváno cokoliv. A navíc: jelikož při seznamování soudu s přepsaným zvukovým důkazem došlo soustavným podrážděným přerušováním žalobce k vyvolání napětí, ten  by docela ochotně soudní síň opustil. Stres u něj obnovil léčenou  srdeční arytmii. Musel se přemáhat, nebylo mu dobře, takové jednání u soudu mu neprospělo.

         Odůvodnění usnesení dál pokračovalo: „Jestliže nečekaně vytáhl malou černou krabičku (jednání v odpoledních hodinách snižovalo viditelnost), moment překvapení soudkyně, ovlivněný obavou, kterou nutně v současné době musí každý soudce v jednací síni byť podvědomě pociťovat, vyvolal její reakci, která podle  protokolace  nemůže být pokládána za nepřiměřenou. Žalobce se mýlí, jestliže si nějaký mimovolný pohyb vyložil jako konkludentní souhlas s užitím diktafonu. Soud žádný takový souhlas neudělil, což je zjevné z protokolace. Žalobce si sám protiřečí, neboť by nebylo logické, kdyby svolení bylo dáno, aby poté soud jej upozornil tak, jak je na č. l. 57 uvedeno.“ (Na tomto čísle listu se v protokolu uvádí o černé krabičce a potřebě včasného dání najevo, jaký důkazní prostředek je nabízen, aby soud údajně mohl zajistit provedení důkazu. Vyvstává otázka: Jak jinak, než přehráním na žalobcově novinářském záznamníku – krajský soud takovým zařízením  zřejmě nebyl vybaven, když samosoudkyni postrašilo.)  A k údajnému protiřečení a nelogičnosti: Víc než nelogické bylo, když samosoudkyně žalobce  trestala za to, že si na ni stěžoval. To bylo zcela absurdní.

         Samosoudkyně v roli přisuzovatelky pokuty se odvolávala na tutéž soudkyni v roli protokolující soudní osoby.

         Ke zpochybňování rozpoznání „malé černé krabičky“  třeba uvést, že kdyby se jednací síň nořila do přítmí, dozajista by došlo k zapnutí osvětlení. Ze soudní dokumentace lze zjistit, že jednání bylo zahájeno v 13,00 hodin a ukončeno bylo v  15,05 hod. - v té době byl dostatek světla, aby i při neznalosti malého kazetového záznamníku bylo možné rozpoznat na jeho tělese mikrofon, ovládací tlačítka a další vybavení, takže bylo zjevné, že jde o mluvící přístroj, který ani v  náznaku nepřipomíná něco, čím by byla soudkyně ohrožená. K vyvolání obavy by bylo zapotřebí nadmíru fantazie či nestoudné nařčení.

          Samosoudkyně vydávala žalobce za původce jejích obav z malé černé krabičky – nejspíš by šlo o strachování se o zdraví či život, čemuž nasvědčovalo rozepisování se samosoudkyně v odůvodnění usnesení o pokutě o ovlivnění soudců v současné době. Naznačovala, že žalobce ji černou krabičkou ohrožoval, k čemuž údajně využil moment překvapení. Takto ospravedlňovala své arogantní jednání. K tomu je třeba zdůraznit podstatné: samosoudkyně nereagovala na pozvednutí černé krabičky, čímž žalobce sledoval, aby při dotazu „Mohu?“ vzala diktafon na vědomí, ale příkaz k zastavení přístroje zlobně vyhrkla až po jeho hlasitém rozběhnutí. To znamená, že strach  dostala až z mluvící černé krabičky, Vypadá  to, jako kdyby vysokoškolsky vzdělaná právnička považovala (či spíše vydávala) onen aparát za zařízení, které ji ohrožuje vyluzováním hlasitých slov, lidskou řečí. To by ale šlo o sci-fi v soudní síni.

         Jak se pokutová kauza dál vyvíjela, o tom vydají svědectví v dalším blogu patřičně řazené jedničky a nuly, jež si změníte v písmena, tvořící věty.