Co je psáno, to je dáno! u soudu neplatilo

Kauza 37 C 7/96, Městský soud v Praze, soudkyně JUDr. Dagmar Stamidisová        Tentokrát se dozvíte, jak soudkyně zacházela s právním předpisem a s češtinou, aby  jí při rozhodování kauzy vyhovovalo v zákoně použité sloveso.  A jak dokázala měnit znění zákona podle své potřeby. Chvíli potrvá, než se k tomu propracujeme. Počátkem totiž bylo žalobcovo napsání článku pro Orlické noviny  pod titulkem Nebyly jen zločiny, ale i zvěrstva. Z tohoto textu vyjímám:  

    Vím, že v KSČ byla řada slušných a schopných lidí, kteří do ní vstoupili jen proto, aby mohli najít uplatnění ve svém oboru a věnovali se práci, k níž měli předpoklady, další aby zajistili dobré kádrové předpoklady svým dětem pro studium apod. Smířili se se sebezapřením s tím, že „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti!“ a vyli, aniž by někomu ublížili. Na druhé straně však nelze nevidět, že právě členství v KSČ umožňovalo projevit zavilost a touhu po moci těm všeho schopným. Takže to nebyly  jen zločiny špiček KSČ, ale i zvěrstva různých nižších funkcionářů a totalitních kádrů. Abych netvrdil něco z doslechu či podle dohadů, uvádím své osobní zkušenosti.

    V roce 1948 po únorovém zvratu  využili soudruzi nepřítomnosti mého otce a vtrhli k nám do bytu, kde byla pouze na srdce nemocná má matka, s tím, že nás vystěhují z nově poskytnutého „panského“ bytu. Bezohlednost zapříčinila, že matka zemřela. Oni ji zabili. V návaznosti na mé aktivity proti okupaci v roce 1968 mne s označením „narušitel socialistického společenského řádu“ s horlivostí porušující zákoník práce vyhazoval ze zaměstnání Oldřich Hanousek hned nadvakrát, když bylo porušení zákona napoprvé příliš zřejmé. Aby mne  donutili se nechat ze zaměstnání vyhodit, dali mně soudruzi v čele s B. M. ultimátum: Buď budu souhlasit s výpovědí a odejdu a dostanu  poukaz na lázeňskou léčbu (kterou jsem naléhavě potřeboval),  nebo souhlasit nebudu a poukaz nedostanu. Nelidské, zvěrstvo. Aby mne existenčně znemožnili a  finančně poškodili z důvodu nezískání odpovídajícího zaměstnání, napsali  mně  soudruzi J. V., V. K., Ing. F. T. a spol. o mé práci na Ústecku hanlivý a pomlouvačný posudek, který řadu let až do doby po listopadu 1989 s průtahy řešily soudy a dvakrát musel napravovat  Nejvyšší soud ČR.

    K tomu vyšel 2.12.1996 článek v komunistických Haló novinách pod titulkem Před volbami byla každá lež dobrá. V něm dostal slovo Oldřich Hanousek, který v roce 1948 byl zaměstnancem místního národního výboru v žalobcově bydlišti. Bývalý tajemník tvrdil, že se pamatuje, že stěhování bylo dohodou. To mělo znamenat, že byla dohoda s MNV, tedy že byt byl přidělen národním výborem, čímž mělo být zpochybněno vyhrožování vystěhováním. Žalobce k tomu opatřil z  okresního archívu kopie zápisů z jednání bytové komise a místního národního výboru z roků 1948  a 1949, v nichž se nenacházelo zaprotokolování o přidělení bytu rodině žalovaného,  nebyla o tom sebemenší zmínka.  To byl důkaz, že HN otiskly  nepravdivý údaj, kterým měl být žalobce vydáván za lháře, což bylo pro žalobce důvodem k dožadování se otištění opravy podle tiskového zákona. K tomu žalobce upřesnil, že nový byt jim  po odstěhování rodiny Žůrkových poskytl vlastník domů hrabě St. v době,  kdy ještě nebyl zbaven práva nakládat svým majetkem – k vyhlášení konfiskace došlo až v dubnu 1948 –, takže „panské deputátní byty“ zatím nepodléhaly přidělení národním výborem.

    Ve stylu únorového uchvácení moci se v době, kdy otec byl mimo okres a doma byla samotná vážně nemocná matka žalobce, vnutil představitel  závodní rady Václav Kulich a zástupce národního výboru – nejspíš tajemník – , které doprovázel četnický vrchní štábní strážmistr Josef Šenkýř, jenž  však do bytu nevstoupil, zůstal na pavlači. Odborář se osopil na matku, že se nastěhovali bez přidělení bytu komisí národního výboru, takže když se neodstěhují, dojde k jejich úřednímu vystěhování. Bezohledné vyhrožování mělo za následek matčino rozrušení, které vyvolalo srdeční záchvat, takže byla dopravena do rychnovské nemocnice. To se žalobce dozvěděl od sousedky, Bohunky Zemanové, která jeho matku nalezla, od ní se dozvěděla, co se přihodilo, a  zařizovala odvoz. Totéž matka v nemocnici pověděla synovi s přáním, aby o příčině jejího záchvatu nic neřekl prchlivému otci, že i Bohunka slíbila, že o události bude mlčet.

    Zdravotní stav matky se nezlepšil a zemřela.

    Pokračujeme v zaznamenání, jak byl redakcí Haló novin Oldřich Hanousek dále exploatován. Ve zmíněném článku bylo zveřejněno jeho tvrzení, že v roce 1969 od 15. července  do 31. srpna byl dlouhodobě nemocen. Když se vrátil do zaměstnání, žalobce už tam nebyl, takže ho nemohl z práce vyhazovat. „Jeho článek považuji za hrubou pomluvu“. Žalobce nelenil a od Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou získal  sdělení s datem 8.10.97, že Oldřich Hanousek byl nemocen od 28.6.70 – 6.7.70 a od 7.7.70 – 28.7.70. Žalobce měl navíc k dispozici listinu „Rozvázání z pracovního poměru“ s datem 25.8.1970, podepsanou vpředu jmenovaným jakožto vedoucím organizačního odboru ONV.  V další výpovědní listině, kterou vystavil B. M., se uvádělo: „Výpověď z pracovního poměru daná Vám vedoucím organizač. odboru ONV je pro právní a formální závady neúčinná a nahrazuje se touto písemnou výpovědí“. Šlo o závažný důkaz, který výmluvně svědčil  o nepravdivosti tvrzení Oldřicha Hanouska, jež bylo v HN otištěno bez ověřování. Tím bylo doloženo,  že jmenovaný byl tak horlivý, že svou ukvapenou výpovědí žalobci porušil zákon. Z úředních listin nad jakoukoliv pochybnost vyplývalo, že se Oldřich Hanousek podílel  na vyhazování žalobce nejméně dvakrát.

    Usvědčením Oldřicha Hanouska z uvádění nepravd bylo prokázáno, že HN zveřejnily lživá a pomlouvačná  tvrzení bez umožnění žalobci, aby se k tomu vyjádřit. To dávalo žalobci právo domáhat se otištění opravy podle tiskového zákona.

    Jako „výrazné svědectví “ otiskly HN to, čím jim ochotně proti žalobci posloužil olympionik Josef Matoušek: „Ze sympatií ke komunismu mne nelze podezřívat, ale v tomto případě nemohu mlčet.“ K tomu existoval důkaz, že v osmačtyřicátém roce byl členem KSČ. O jakém vztahu k této straně a její ideologii to svědčilo, jak bylo zabarveno jeho „svědectví“, to je nabíledni.  K jeho dalšímu tvrzení „Pamatuji se, že k nim nikdo nevtrhl“ žalobce opatřil plán obce, podle něhož vzdálenost mezi obydlími Josefa Matouška a žalobce byla 900 kroků, takže nemohl mít stálý přehled o dění v bytě, v němž nikdy nebyl. To by musel mít onen byt  nepřetržitě klíčovou dírkou nebo prostřednictvím špionážní štěnice pod kontrolou. A jak je vůbec možné si pamatovat něco, co se neudálo, navíc v  místě veřejně nepřístupném, kde  se „svědek“ během dne a ani večer nemohl vyskytovat? Olympionik v Haló novinách  pokračoval: „Že mu komunisté zabili maminku je sprostá lež, byla nemocná a určitě nejásala nad neúspěchy svého jediného syna, který se bál práce.“ Nejdřív faktická poznámka: Žalobce nepsal o komunistech, ale o soudruzích, protože mu nebylo známo,  kdo byl v KSČ – o vyhrožovateli věděl, že je závodním odborovým představitelem, další zúčastněný zastupoval MNV, tedy šlo o soudruhy (viz: „Zdravíme se čest práci, říkáme si soudruhu!“) Takže když Josef Matoušek tvrdil, co tvrdil, lze konstatovat, že „Potrefená se ozvala“.  Šlo o důkaz, jak nedůvěryhodná byla jmenovaného tvrzení. Dál to nejpodstatnější: Protože jak slečna Zemanová, tak žalobce byli o události zpraveni matkou žalobce, vztahovalo se na ni nařčení lhářkou. Vydávání syna za neúspěšného, což naznačovalo příčinu matčiny smrti, se dalo snadno dokázat jako nestoudná pomluva. K tomu by posloužila potvrzení o výkonu lesnické praxe ze dne 2. července 1945 a 25. května 1945 s kladnými hodnoceními, dále vysvědčení z června 1948 o absolvování  Zemské rolnické školy v Kostelci nad Orlicí s vyznamenáním a přijetí do třetího ročníku  Vyšší rolnické školy v Kadani. Náležela také legitimace stálého externího spolupracovníka  redakce deníku Zemědělské noviny, výstřižkový archív s jeho články ze ZN,  stránky novin, které sedmnáctiletý syn připravoval v hradecké filiální redakci zcela samostatně. Byla perspektiva přijetí do trvalého zaměstnání, k čemuž také v polovině roku 1949 došlo. Znamená to, že syn byl víc než úspěšný a že matka měla důvod být potěšená.

    Křivé nařčení vedlo k obracení se na šéfredaktora HN o poskytnutí prostoru na stránkách k uvedení nepravd a zkreslení na pravou míru. Tiskový zákon č. 81/66 Sb. v § 19 odst. 1  uváděl: „Byl-li v hromadném informačním  prostředku uveřejněn nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj, který se dotýká cti občana (…), může občan (…) nejpozději do dvou měsíců po uveřejnění písemně žádat šéfredaktora o bezplatné uveřejnění opravy a navrhnout její znění“.  Po  stanovených dalších postupech byla uvedena možnost podání  žaloby, aby byla uložena povinnost šéfredaktorovi soudem. „Návrh musí být podán do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené k uveřejnění opravy.“                    

    Protože šéfredaktor  opravu neotiskl, žalobce se obrátil na soud.  Ten rozhodl zamítavě, což soudkyně odůvodnila tak, že „žádost žalobce je datována dnem 11.12.1996. Jedná se o hmotněprávní lhůtu, tudíž doba osmi dnů k uveřejnění se počítá  ode dne, kdy byla doručena. O tom doklad přiložen nebyl, ale nemůže být pochyb o tom, že přípis žalobce ze dne 9.1.1997 nebyl původní žádostí žalobce o tiskovou opravu“.  Soudkyně pominula, že nebyl důkaz o tom, že přípis z 11. prosince šéfredaktor HN obdržel – ten v prosinci žalobci popíral obdržení přípisu.

    Soudkyně v odůvodnění rozsudku psala: „Pokud se tedy lhůta k uveřejnění opravy a podání žaloby počítá od 11.12.1996,  žaloba podaná dne 27.1.1997 je v každém případě podaná opožděně.“ Nelze se nepozastavit nad tím, jak lze z dohadu „Pokud“ dovodit zcela rozhodné „v každém případě“?  Že byla adresátovi doručená  žádost  o otištění opravy ze dne 9.1.1997, to bylo doložitelné dne 14.1.1997 v HN  otištěným článkem Jak se do lesa volá, který reagoval na uvedenou žádost a byl pokračováním očerňování žalobce.

    Z uvedeného vyplývá, že lhůty k podání žaloby neplynuly od prosincového termínu, ale od následujícího lednového. Je s podivem, jak soudkyně přijala listinu s datem 11.12.1997 jako důkaz, když neprováděla dokazování, „a to ani protokolem o výpovědi žalobce“. Došlo k porušení žalobcova lidského práva na spravedlivé soudní řízení.       

    Žalobci se přístup soudkyně zajídal.  S rozhodností se ohradil. Poukázal na to, že podle tiskového zákona mohl šéfredaktorovi poslat podle potřeby několik upřesňujících žádostí o otištění opravy, přičemž rozhodující byla logicky ta nejaktuálnější,  poslední. Žalobce připomenul § 19 odst. 1, který dává občanovi právo  „písemně žádat šéfredaktora o  bezplatné uveřejnění opravy“.  Takže když psal šéfredaktorovi v rámci stanovené dvouměsíční lhůty od otištění  hanopisného článku opakovaně, naposledy 9.1.1997, byla tato žádost rozhodující. Když se k tomuto datu připočetlo osm dní lhůty k otištění opravy a navazujících patnáct dní poskytnutých k podání žaloby,  znamenalo to, že žaloba mohla být podána do konce ledna. Jelikož  k jejímu doručení došlo 27. ledna, byla včasná, dokonce byla podána s časovou rezervou. Předstih byl nejspíš větší než tři dny, protože žalobcem dne 19.1.97 napsaná žaloba  byla podána na poště 20. ledna a u soudu byla zaevidována  až 27.1.97. 

     Žalobce zdůrazňoval, že tiskový zákon byl pro znalého češtiny jednoznačný: formulace  „může (…) žádat“ znamenala možnost opakovaného žádání o otištění opravy; kdyby bylo v zákoně psáno „může(...) požádat“, znamenalo by to podání jedné žádosti. K očekávaným námitkám proti možnosti  opakovat  žádost a k předpokládanému poukazování na zaběhnuté připouštění soudy výhradně jediné žádosti o opravu,  poukázal žalobce na to, že ústavní zákon č. 23/1991 – Listina základních práv a svobod stanoví: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Je třeba vzít na vědomí, že tiskový zákon nezapovídal opakované žádání šéfredaktora o opravu a neukládal, aby občan považoval  nedokonavé sloveso  „žádat“ za poskytnutí mu možnosti platně podat jen jednu žádost o opravu, což platí pro sloveso „požádat“.

    Načež si soudkyně zřejmě uvědomila, že by žalobce mohl se svým výkladem  uspět, a tak si snadno a rychle poradila. Bez zábran zneužila své postavení ke zfalšování ustanovení tiskového zákona uvedením v odůvodnění rozsudku 37 C  7/97 ze dne 3.7.98, že podle § 19 odst. 1 „může občan (…) písemně požádat šéfredaktora o bezplatné uveřejnění opravy a navrhnout její znění“.  Takže přičiněním soudkyně z citování zákona zmizelo nehodící se „žádat“. Z čehož soudkyně dovodila, že zákon připouští pouze jedinou žádost o opravu, což  znamenalo, že byla platná pouze žádost z 11.12.1997, tudíž žaloba ze dne 27.1.1997 nebyla včasná.

    Žalobce trval na tom, že žaloba byla uvedeného dne podána včas, protože z vícera žádání šéfredaktora o otištění opravy  bylo rozhodující to poslední ze dne 9.1.1997, protože „může žádat“ znamená možnost opakovaného žádání. Od toho data se odvíjela  osmidenní lhůta k splnění povinnosti šéfredaktorem a patnáctidenní lhůta k podání žaloby. Z jednoduchého početního úkonu vyšel třicátý leden. Takže  dne 27.1.1997 podaná žaloba byla na soudě s třídenní rezervou. 

    Zopakujme si, co vzešlo z přístupu soudkyně. I když bylo v zákoně č. 81/66 Sb. černé na bílém uvedeno „žádat“ a ne „požádat“, přesto platí rozsudek ze dne 3.7.1998 č.j. 37 C 7/97, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zveřejnil opravu. Platí, že byla žádost žalobce o opravu datována 11.12.1996, takže přípis žalobce ze dne 9.1.1997 nebyl původní žádostí žalobce o tiskovou opravu. Soud  uzavřel, že žaloba ze dne 27.1.1997 byla podána opožděně. A v odůvodnění rozsudku přetrvávalo zfalšování tiskového zákona nahrazením soudkyni nevyhovujícího “žádat“ hodícím se „požádat“. Takže veškeré snažení žalobce o získání  listinných důkazů, poukazování  na nedokonavý vid a usilování o nápravu nespravedlnosti bylo marné. Optimistický závěr se nekonal, takže jsme si nakonec  jen zopakovali, jak vše probíhalo. I to je poučné.

     Při ohrazování se žalobce slovesným videm nedokonavým „žádat“ se vyskytla ze strany právníků námitka,  že u soudů je rozhodující výklad zákona, který v této kauze připouštěl pouze jednu žádost o otištění tiskové opravy. Bylo odkázáno na  „Neznalost zákona neomlouvá!“ Načež se žalobce ohradil:  „Nikdy jsem ale neslyšel, že se neomlouvá neznalost výkladu zákona. Výklad neznám,  znám nezfalšované znění tiskového zákona, kterým se řídím.“ Jenže u soudu neplatilo „Co je psáno, to je dáno!“

     Pro čtenáře je tento příběh varováním, s čím se lze u soudu také setkat. A nejde jen o to, co se týkalo  právního  předpisu, ale i češtiny – dokonalé ovládání jazyka je pro právníka v taláru nanejvýš žádoucí, protože je to prostředek jeho nezbytné komunikace s účastníky řízení a svědky.