Aby nevyšla pravda navenek

Kauza 34 C 65/2004, Městský soud v Praze, soudce JUDr. Martin Valehrach Uvedená kauza má další pokračování. Občanský soudní řád v § 120 stanoví, že „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.

      Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.“ To je stručné, jasné a názorné. Ale také záludné. Soud má možnost uklidit si z cesty důkazy, které se mu nehodí. Mohu posloužit příklady, jak lze při občanskoprávním soudním řízení s důkazy nakládat, páchat s nimi křivárny.      

        Žalobce v podaném žalobním návrhu splnil svou povinnost a označil důkazní prostředky. Byl si jist, že jeho důkazy mu při řízení zaručí plný úspěch. Navrhoval výslech advokátní koncipientky, která s procesní plnou mocí, o kterou v žalobě šlo, nakládala – opatřila ji náhradou za žalobcem vystavenou vadnou plnou moc,  měla ji v držení a předložila ji u soudu při žádosti o nahlédnutí do spisu, u ní skončil originál uvedené procesní plné moci, kterou údajně advokátní  kancelář nedisponuje. Dalším navrženým důkazem byly otisky prstů žalobce. Kdyby od koncipientky obdržel k podpisu zásilku s formulářem plné moci, jeho daktyly by byly na obálce i na listině. Kdyby tam  otisky nebyly, znamenalo by to, že žalobce neměl procesní plnou moc v ruce.  Je zřejmé, že uplatnění nacházela daktyloskopie. Protože soudce neustanovil soudního znalce z oboru písmoznalectví, který by zhodnotil, zda podpis na Mgr. Ivanou Fuxovou opatřené plné moci  je či není z ruky žalobce, k dokazování byl žalujícím účastníkem navržen posudek soudního znalce, kterého zajistil a sedmi tisíci korun zaplatil. Načež se ozvaly výhrady, že grafologický posudek nemůže být použit, grafolog nemůže působit jako soudní znalec při posuzování pravosti podpisu. Jenže žalobce pohotově poukázal na kulaté razítko, kde pod jménem znalce je uvedeno „znalec z oboru písmoznalectví (...)“ To bylo závažné zjištění, protože tento znalec byl oprávněn zkoumat pravost podpisu. A  výrok posudku byl jednoznačný – uváděl, že mezi sporným podpisem  a srovnávacími podpisy jsou u naprosté většiny zkoumaných znaků rozdíly, takže sporný podpis na plné moci ze dne 12.4.2002 nebyl napsán a není pravým (tj. vlastnoručním ) podpisem žalobce. „Posuzovaný sporný podpis byl napodoben jiným pisatelem, a to za pomoci kombinace technik padělání tzv. ,z volné ruky´ a podpisu smyšleného.“ 

     Bylo to jasné jak facka, verdikt by těžko mohl být odlišný. Jenže samosoudci šel na ruku zákon, a on toho ruče využil  (či výstižněji: zneužil). Soud se rozhodl, že žádný z navržených důkazů neprovede – odůvodnil to tak, že jde o důkazy hodící se pro trestní řízení. Šlo o nepřípustnou libovůli, jelikož žádný právní předpis nestanoví, co je důkazem pro trestní a co pro civilní řízení, a že určitý důkaz po označení za vhodný pro trestní řízení je vyloučen z řízení občanskoprávního.

     Co vy na to: Jeví se vám to také tak, že právník v taláru si byl moc dobře vědom, jak by řádné  dokazování muselo vyznít? Takže tomu zabránil způsobem, který mu nabízel příslušný paragraf zákona, jenž klade účastníkovi soudního řízení něco za povinnost, načež  připouští, aby její splnění soud ignoroval, ze zákona povinně navržené důkazy nevyužil.     

     Sledujme další vývoj. Když se samosoudce zbavil rizikových důkazů, chopil se ve spise ležícího žalobcova návrhu na předběžné opatření s datem 7. 2. 2004, v němž žalobce poukazoval, že podpis na procesní plné moci nevznikl jeho rukou. Jak s touto listinou samosoudce naložil, to dokládá odůvodnění rozsudku 34 C 65/2004, v němž bylo psáno:

     „Jak vyplývá z dopisu samotného žalobce – návrhu na vydání předběžného opatření ze 7.2.2004 sám žalobce uvádí (…) jedná se o vlastnoruční uvedení jména žalobce.“ Což znamenalo, že by v dopise – tedy v návrhu na předběžné opatření – bylo  žalobcem napsáno: „jedná se o mé vlastnoruční uvedení mého jména.“ Dál bylo v odůvodnění rozsudku uvedeno: „bylo prokázáno jeho samotným dopisem, že se jedná o pravý podpis žalobce na plné moci, byť jen s uvedením křestního jména.“ Což by znamenalo, že žalobce v návrhu na předběžné opatření ještě napsal: „jedná se o můj pravý podpis na plné moci, byť jen s uvedením mého křestního jména.“ Bylo logické, že co bylo psáno samosoudcem ve třetí osobě, to by bylo žalobcem uváděno v první osobě. Kdyby nešlo o výmysl či podfuk.

     Na  těchto odůvodněních v roli důkazů o údajném přiznání se žalobce k podpisu na procesní plné moci stál rozsudek. Samozřejmě  zamítavý. Vycházel z údajných

formulací v jednom podvrženém a následně roky utajovaném listinném důkazu, přičemž o ostatní odlišné věty a o navržené důkazy samosoudce nedbal.         

     Žalobce věděl, co napsal a co nenapsal. Jenže mu nebyla poskytnuta možnost to dokázat. Přitom dokumenty o lidských právech garantují spravedlivý proces.  Žalobce se chtěl dopídit alespoň toho, jak se samosoudce dostal k tomu, co v odůvodnění tvrdil a přičítal to návrhu na předběžné opatření. Byla otázka, jak došel k tvrzení, co údajně bylo v podaném návrhu žalobcem psáno. Byly dvě možnosti: buď s originálem návrhu na předběžné  opatření v ruce si samosoudce vymyslel znění  odůvodnění rozsudku s odkazem na návrh na předběžné opatření a uvedl to v odůvodnění rozsudku, nebo došlo k fabrikování falza návrhu na předběžné opatření s texty, které pak byly opsány do odůvodnění rozsudku. To by znamenalo, že byly u soudu dva odlišné exempláře návrhu na předběžné opatření: ten, který sepsal žalobce, bránící se proti  vydávání za původce podpisu na procesní plné moci, druhý, nepsaný žalobcem, padělek s křivým přiznáním  původcovství podpisu na procesní plné moci.

     Žalobci šlo o usvědčení aktérů hry na spravedlnost. Z čeho – to se mělo ukázat po získání žalobcem vymáhaného návrhu, či doznání černé na bílém, že takový návrh na předběžné opatření se u soudu nenachází. Kdo poctivý a čestný by nad tím vším mávl rukou? Proto se žalobce rozhodl, že přijde  všemu na kloub a odhalí, jak se všechno událo a jak při tom působili právníci.  Výslovně požadoval pomoc, aby obdržel kopii předběžného opatření s formulacemi, které on nepoužil, nebo aby mu bylo poskytnuto oznámení, že takový dokument neexistuje. 

     Začal u předsedy Městského soudu v Praze, protože normálně se nemohl k samosoudcem uváděnému návrhu na předběžné opatření dostat. Přípisem ze dne 11.7.2011 požádal o zaslání sporné kopie, z níž byla citace v odůvodnění rozsudku. Neuspěl.  Následovaly přípisy s datem 13.7.11,  27.8.11, 15.9.11, 17.11.11.  A  jak šly měsíce a roky, přibývalo odeslaných žádostí a urgencí, které nakonec směřovaly až k tehdejším ministrům spravedlnosti JUDr. Pavlu Blažkovi a JUDr. Heleně Válkové.   

     Když vše selhalo, žalobce to ještě zkusil  obrácením se na Obvodní soud pro Prahu 2. Vše bylo doloženo nezpochybnitelnými důkazy, takže by řízení  mělo proběhnout snadno a rychle. Žalobce se ale opět dočkal zklamání. Soud podání označil za nejasné a určil lhůtu k doplnění žaloby, v níž  žalobce „nechť vylíčí srozumitelně rozhodující skutečnosti, z nichž svůj nárok vyvozuje, a dále nechť jednoznačně uvede, čeho se domáhá.“ Prvoinstanční soud  se  v usnesení dál  rozepsal: „Žalobce žalobu nedoplnil, žaloba tak zůstává neprojednatelná,  žalobce ani v nejzákladnějších rysech neuvedl základní skutkové okolnosti, z nich by bylo možno zjistit, čeho a na jakém základě se domáhá. Žaloba tudíž není způsobilá projednání před soudem, a soud ji proto odmítl.“

     Dlužno uvést, že žalobce postrádal konkrétní uvedení vad žaloby a návod, jak je odstranit.  Proto probíral ve své žalobě větu po větě  a zvažoval, co by mohlo být považováno za nedostatečné. Ujistil se, že skutkový stav byl náležitě popsán, bylo zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud jednat a rozhodnout.

     Když si žalobce vzal k ruce svou žalobu s datem 27.6.2014, postupně  „odfajfkovával“ jednotlivé odstavce:

     Z prvního bylo jasné, že samosoudce použil v odůvodnění rozsudku 34 C 65/2004 citáty pocházející údajně z návrhu na předběžné opatření s datem 7.2.2004. Formulace jsou uvedeny vpředu.    

     Z dalšího odstavce vysvítalo, že žalobce se dožadoval kopie návrhu na předběžné opatření s větami „jedná se o mé vlastnoruční uvedení mého jména (…) jedná se o můj pravý podpis na plné moci, byť jen s uvedením mého křestního jména.“  To proto, aby měl doložen postoj a nepřípustný zásah samosoudce a aby bylo zřejmé,  že nepřipouštěl, že by něco takového psal ve svém návrhu.

     Z následujícího odstavce vyplývalo, že se žalobce  žádané kopie nedomohl a byla mu poskytnuta kopie jeho originálu bez vět, které byly uvedeny v odůvodnění  rozsudku. 

     Další odstavec prokazoval, že žalobce se ve svém návrhu  s datem 7.2.2004  zabýval podpisem na falešné procesní plné moci.

     Z následujících dvou odstavců je jasný postoj žalobce k přístupu soudce a soudu, k justiční zvůli. 

     Z dalšího odstavce je zřejmé, jaké jsou pro žalobce následky v občanském i běžném životě, což znamená zásahy do lidských práv.

     Z dalšího odstavce je jasné, že žalobce se na soudu také domáhal  eventuálního sdělení, že se ve spise takové podání nikdy nenacházelo, přičemž do dnešního dne mu nebylo vyhověno.

     Další odstavec uváděl žalobcem soudu poskytnuté důkazy: kopii rozsudku č.j. 34 C 65/2004, kopii návrhu na předběžné opatření, kopii přípisu Městskému soudu v Praze ze dne 11.6.2013.

     Z návrhu rozhodnutí vysvítalo, že žalobci zaslaná kopie návrhu na předběžné opatření neobsahovala formulace, které jsou uvedeny vpředu, že neexistuje důkaz prokazující, že pokud jde o vystavení procesní plné moci a o podpis na ní, nejednalo se o tvrzené „pravé úkony žalobce.“ „Městský soud v Praze je povinen poskytnout žalobci návrh na předběžné opatření s datem 7.2.2004 a s uvedením: Jedná se o mé vlastnoruční uvedení mého jména a jedná se o pravý můj podpis na  plné moci, byť jen s uvedením křestního jména.“  Petit dále uvádí, že když se návrh na předběžné opatření s uvedenými formulacemi  ve spisu nenachází, je žalovaný povinen to písemně žalobci sdělit, aby o tom měl úřední důkaz.

     Je jasné, o co kráčí a čeho se žalobce domáhá. Byly vylíčeny rozhodné skutečnosti a byl  uplatněn nárok. Bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Proto žalobce neměl co doplnit. Spoléhal, že to soud uzná.    

     Pro žalobce bylo nepochopitelné, proč Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém odůvodnění usnesení o nejasném podání 22 C 2014-30 v prvním odstavci psal: „Žalobou ze dne 27.6.2014 brojí žalobce proti postupu Městského soudu v Praze v řízení 34 C 65/2004, ve kterém měla být do spisu zřejmě založena kopie návrhu na vydání předběžného opatření s podpisem žalobce, jehož pravost žalobce popírá.“  

     Snadno ověřitelným faktem je, že v žalobě se opakovaně píše o podpisu na procesní plné moci: „se jedná o pravý podpis žalobce na plné moci, (…) soudce označil vystavení procesní plné moci, (…) jímž jsem popíral původcovství podpisu na procesní plné moci, (...) naopak jsem v něm opakovaně popíral původcovství podpisu na  procesní plné moci,“„dalšímu mému poukazování na zfalšování podpisu na procesní plné moci, (…) tuto plnou moc.“ Ze strany soudu šlo  o zmatenost a současně o průhlednost záměru.  V kauze zřetelně nešlo  o podpis na předběžném opatření, ale o nepravost podpisu na procesní plné moci. Nejednalo se o založení kopie návrhu na předběžné opatření, ale o předstírání samosoudce v odůvodnění rozsudku, že se žalobce přiznal k podpisu procesní plné moci. Nebyl důvod zakládat do spisu kopii návrhu na předběžné opatření,  protože se v něm nacházel originál  žalobcova návrhu s datem 7.2.2004. Nešlo o popírání pravosti podpisu na návrhu na předběžné opatření, ale žalobce popíral pravost  podpisu na procesní plné moci. Šlo mu  o to, aby uspěl. 

     Kdyby soud vycházel z žaloby s datem 27.6.2014, bylo by vše jasné a nebyl by důvod k požadování oprav či doplňování žaloby. Vadami netrpěla žaloba, ale postiženo bylo posuzování asistentem soudce a jeho odůvodnění usnesení. Žalobce považoval přístup právníků za šikanování.

     Protože žalobce obdržel kopii svého návrhu, v němž  se v odůvodnění rozsudku zapsané formulace nevyskytovaly, dál požadoval poskytnutí kopie návrhu na předběžné opatření s tvrzenými citacemi, nebo v případě neexistence této listiny žádal o písemné konstatování této skutečnosti. Žalobce odeslal řadu žádostí a urgencí, ale přes vynaložené úsilí a dlouhodobý stres uvedený důkaz nevymohl.

      Jaké je vaše mínění: Šlo ze strany žalobce o náležité vylíčení rozhodných skutečností a byl předpoklad zcela snadného řízení? Nebyly nejasnosti, o čem má soud jednat a o čem má rozhodnout? Šlo žalobci zjevně o to, aby byl městský soud přinucen poslat mu požadovanou kopii předběžného opatření, nebo přiznat, že takové podání se nikde nenacházelo?   

      Začátkem května 2015 se zdálo, že vynakládání času, peněz i nervů spěje k závěru. Žalobce se postupně dopídil toho, že příslušný spis se už nenachází u Městského soudu v Praze, ale nějaký čas leží u Obvodního soudu pro Prahu 1.  Po dalším urgování následovalo ujištění, že paní soudkyně se žalobcovou záležitostí bude zabývat příští týden. Což bylo splněno – jenže tak, jak k tomu došlo už dříve v případě městského soudu: žalobce obdržel další kopii svého návrhu, nevyužitého  pro odůvodnění rozsudku.

      Žalobce byl utvrzen v úsudku,  že u justice je řešení tohoto problému beznadějné, i když jde o jednoduchou záležitost. Nejspíš faktický stav listin ve spise  jinou odpověď neumožňoval, návrh na předběžné opatření s vpředu uvedenými větami byl podfuk. Pročež dal žalobce na vědomí, že obdržení důkazu bez  příslušných vět chápe jako sdělení, že návrh na předběžné opatření s rozhodujícími větami neexistuje.  Což je nové zjištění a nová právní skutečnost. Uvidí se, k čemu to dál povede.  

     Ukázalo se, že žalobce udělal dobře. Od Obvodního soudu pro Prahu 2 totiž obdržel usnesení asistenta soudce, že žaloba o nejasném podání  se odmítá. „Žalobce žalobu nedoplnil, žaloba tak zůstává neprojednatelná, žalobce ani v základních rysech neuvedl základní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno zjistit, čeho a na jakém základě se domáhá. Žaloba tudíž není způsobilá projednání před soudem, a soud ji proto odmítá.“

     Po podaném odvolání následovalo usnesení ze dne 14.4.2015, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno.

    a Žalobce je přesvědčen, že skutkový děj popsal srozumitelně a úplně, tedy bylo zřejmé, o co šlo a co požadoval. Rozhodující skutečnosti byly pochopitelné a byl znám uplatněný nárok. Byly splněny podmínky k jednání a rozhodnutí ve věci.

Vnucuje se přesvědčení, že soud sledoval znemožnění žalobci  dokázat, že neexistuje listina, kde by byl jeho podpis jakožto přiznání k podepsání procesní plné moci.

     Nelze se zbavit dojmu, že  zaměřením se bez příčiny na údajné nejasnosti a prý na nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností soudní osoby sledovaly  znemožnění projednat žalobu, čímž byl žalobce zbaven  práva obracet se na soud a na domožení se spravedlnosti. 

      Pro čtenáře jde o  poučení, co ho může u soudu neočekávaně potkat, aby bylo zabráněno vyjití pravdy navenek. Bylo všemožně znemožňováno, aby žalobce obdržel listinu, která usvědčovala soud z falšování návrhu na předběžné opatření a z křivého odůvodnění rozsudku.

     Otřesné je zjištění, že zákon umožňuje, aby žalobce neprosadil důkazy doloženou pravdu, že on nevystavil procesní plnou moc a nepropůjčil jí svůj podpis,  že v návrhu na předběžné opatření nestvrzoval původcovství podpisu.         

       Absolvované tahanice jsou názornou ukázkou a varováním, že něco podobného může potkat u soudu kohokoliv.  Seznámili jste se se dvěma kličkami soudních osob.