Proč ty štráchy? Zvolme rovnou císaře!

Tak zase máme na stole otázku přímé volby prezidenta. Upřímně řečeno, mám dojem, že na stole byla tato otázka už víckrát, než by bylo potřebné, vždycky to skončí nějakými těmi moudrými rozklady, co by z toho všechno vyplývalo a co naopak vůbec ne. Politické strany různých barev vypouštějí bubliny přímé volby hlavy státu vždy, když potřebují trochu pošmajchlovat již apatické voliče. Také různé ministraničky halasně a plamenně volají po tomto samospasitelném institutu.

Dívám-li se na věc s nadhledem, nezdá se mi, že by se způsobem volby nějak výrazně zajistila kvalita patřičné hlavy státu. Jsou demokracie, v nichž prezidenta volí lid, a jsou demokracie, kde prezidenta volí parlament.  Jsou také státy, kde se prezident volí sám, a jsou i státy, kde je nastolen jiným státem. Vzhledem k tomu, že i taková postavička se nazývá prezidentem, jde o republiku, i kdyby trakaře a hlavy padaly. Pro naše poměry raději zůstaňme u prvních dvou zmíněných možností. V obou případech může být zvolen dobrý prezident i naprosto nevýrazný ouřada, v horším případě výrazný šoumen nebo velmi výrazný pomatenec. Nemyslím, že naši zastupitelé jsou o mnoho hloupější, zkorumpovanější a línější, nebo naopak mnohem moudřejší, neúplatnější a ušlechtilejší než všechen ostatní lid, který je ostatně po zralé úvaze, pod mediálním tlakem, za pomoci účinné demagogie a laciných slibů ve své nepochybné kolektivní moudrosti odpovědně zvolil. Tudíž se již nyní naši zastupitelé rozhodují v podstatě stejně, jak by se rozhodoval přímo volící národ.

Z mé letargie v této otázce mě vytrhla televizní debata, v níž se náhle objevila pozoruhodná myšlenka: jestliže dojde ke změně ústavy, což by pro změnu způsobu volby prezidenta byla podmínka, nastane cosi jako právní diskontinuita, půjde o úplně novou volbu a novou situaci – a tedy, světe div se, je možné opět a nyní už potřetí zvolit Václava Klause. A pak ještě samozřejmě počtvrté. Chtěla-li bych být ironická, bylo by možné po osmi letech opět odhlasovat novou ústavu, například s nepřímou volbou – a zvolit pana profesora Klause opět dvakrát. To lze opakovat prakticky do skonání věků. Takže při troše šikovnosti bychom mohli mít doživotní úřad prezidenta. Aby se celý proces zjednodušil a upřímně řečeno i zlevnil, mohli bychom posléze přímo či nepřímo zvolit jednoho z jeho synů a jelo by se dál. 

Pravda, je to poněkud těžkopádné, protože ke změně ústavy potřebujeme třípětinovou většinu přítomných poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů, což se blbě zajišťuje. Navíc ta hlasovací mašinérie stojí nemalé peníze a samotný proces volby nesmyslně zaměstnává a nervuje národ, který by onu energii mohl investovat například do fungující ekonomiky. Takže se nabízí elegantní a dějinami prověřené řešení: vykašleme se na tu komedii s cyklickými proměnami ústavy a s volbou, jmenujme rovnou pana profesora císařem a bude klid. Pan profesor konečně učiní další krok k funkci, která bude alespoň částečně hodna jeho dějinné velikosti, my si užijeme zábavnou korunovaci s veselicí v ulicích, namísto eura budeme platit dukáty s portrétem mocnáře, zapřáhneme lipicány a nakonec to všechno vyjde mnohem levněji než současné tahanice, odpadnou trapní protikandidáti a bude konečně čas na práci. Zbývá ještě uvážit, zda prvního císaře volit přímo či nepřímo. Co myslíte?

Obrázky:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousk%C3%A1_c%C3%ADsa%C5%99sk%C3%A1_koruna

http://www.flickr.com/search/?q=Crown&page=2