Válečná zranění

Na dohled od našich klidných domovů vybuchují rakety, umírají nevinní. Jsme svědky nepředstavitelných zvěrstev. Znala jsem pár lidí, kteří prošli válkou.

Můj dědeček byl italský legionář a občas trochu vzpomínal na hrůzy zákopů.

Ale vrátil se, vážil si míru a rodiny a byl slušný, vyrovnaný a soucitný.

Jindy to tak ale nemusí dopadnout.

Znala jsem vojáka z Izraele, i veterána vietnamské války.

Mnozí ten prožitek boje zpracují všelijak.

Někdo se zhroutí, nese si domů navenek neviditelné trauma.

Někdo má přeprogramovaný mozek, je cynický, fanatický, podezřívavý, agresivní, zlý.

My nejsme v zákopech a nestřílíme na nepřítele, přesto mne včera vyděsilo, s jakou lehkostí, ba radostí, čtu o zabitých okupantech. Počítám odstřelené orky a jsem ráda za každého vyškrtnutého oficíra.

Už v nich nevidím lidi.

Pořád si myslím, že je třeba okupanty porazit za každou cenu. I za cenu hromady mrtvých.

Ale děsím se toho, co ta válka dělá s námi.

Jak přeprogramovala naši duši.

Nevadí mi pohled na rozstřílená těla nepřátel, baví mne sledovat, jak do vzduchu letí nepřátelský tank. Jak padá letadlo. Klidně se dívám na těla okupantů rozkládající se ve škarpě.

Nevidím v nich lidi.

Nejde jen o to, že okupanti jsou lidské zrůdy, o tom nepochybuji, ale obávám se, co dělají s námi, s naší myslí.

S naší duší.

Přátelé, tohle může být v budoucnosti dost průser.