Sláva modré a vysokému tlaku

Kdybych měla vyjmenovat své životabudiče, nebudu se zdržovat jídlem, pitím, ani chemií. Neskutečně mě nabíjí vysoká modrá obloha a zpráva o brázdě vysokého tlaku je mi milejší než slibované zlepšení všeobecných poměrů. Už proto, že ta se nevyhnutelně objeví, neb jí tak příroda káže.

Patřím do poměrně rozsáhlé skupiny lidí, kteří jsou na slunečním světle a vysokém tlaku přímo závislí. Není nic horšího, než šedobílá zimní obloha, těžké mraky před bouřkou a vleklé listopadové lijáky. Nejen že mě všechno bolí, špatně se mi dýchá, vleču se jak špatně postřelená laň a nemyslí mi to. Odporné jsou ty deprese. Nad těmi mými by hořce zaplakal i Woody Allen. Mám ráda seveřany, jsou to přemýšliví, slušní a pracovití lidé, jejich literaturu též, i když, nebo možná právě proto, že je občas pěkně morbidní. Ale ty zimy a tu tmu, to jim vážně nezávidím. Národní alkoholismus a povahové ujetosti jsou na takovém místě planety nejen pochopitelné, ale zřejmě i nevyhnutelné. Můžete se naučit používat základní sebeobranu: rozsviťte si, pusťte si rock and roll, běžte běhat, nebo se jinak fyzicky zničte, běžte někam, kde se zasmějete, vykonejte nějakou záslužnou práci – to už musí být fakt zle. Ale ani s tím nevydržíte věčně. Jako narozená v nížině jsem si boje užívala od listopadu do března, čímž si zpětně vysvětluji svou poněkud chorobnou zálibu v ruských klasicích, Remarqueovi, Škvoreckém, bluesové muzice a existenciálních debatách, a to v množství zcela nemírném. Bláto, břečka, šedo nahoře i okolo. Přežívací čas. V létě naopak jsem konzumovala výhradně veselé autory a svižné rytmy spolu s přáteli optimistického založení. Hm. Možná v tom svoji roli hrály i prázdniny. Zachránilo mě lyžování. Když zjistíte kouzlo inverze, odložíte vrozenou nechuť k zimě (Angličané říkají, že není špatného počasí, jsou jen špatně oblečení lidé) a po počátečních komických scénkách lítáte po svahu nahoru dolů, je to, jako byste si strčili dva prsty do zásuvky a dobili se. Azuro, ladný pohyb, kolem většinou neprudiči – nekonečná pohoda. A když to nestačí, doporučuji použít další anglický vynález. Prostě se za tím sluncem vypravit. Na hory, k moři, na památky. Skvělá vymoženost. Letošní jaro se naštěstí hlásilo poměrně brzy, ptactvo řvalo roztouženě tak, že jsem chvíli podlehla obavám o příliš brzy narozená holátka. Zamražená ztrácí jakýkoli půvab, ani žrát se to nedá, jak říká naše kočka. Zprvu nedůvěřivé pohledy k obloze však vystřídal hysterický úsměv a překotná aktivita. Nahoře modrá jako z prázdninových pohlednic od moře. Když oblaka, tak vysoko. A slunce. Slunce, to úžasné nebeské zařízení se opřelo do práce a skutečně dělalo, co mohlo. Hurá. Sosala jsem energii do zásoby. No, když to ještě chvilku vydrží, i ta okna umyji.