Kdy se Kocáb zbláznil?

I když jsem si stokrát zakázala zabývat se věcmi, které nikam nevedou a číst články, které jsou předvídatelné, nedá mi to. Musela jsem si v i.dnes přečíst, jak se Michael Kocáb doprošuje premiéra Nečase, by mu funkci ještě chvililinku zachovati ráčil.

Beru si to osobně, protože jako gymnazistka jsem Pražský výběr poslouchala s nadšeným úžasem, kde se tady taková kapela vzala. Bavily mě Kocábovy převleky a fascinoval jeho projev a hlas, i když Kryšpín a Čok byli evidentně šílenější a Pavlíčkova a Soukupova muzika mě zaujala víc. Kocáb byl pozér už tehdy, hlavně chtěl být vidět. A tak to zůstalo. Jako Havlův muž byl počátkem 90. let zabezpečen, tehdy mu to ještě leckdo přál, i když už při privatizacích se začalo mluvit o tom, že nezná míru. V této době rané dospělosti jsem se smála, když se začalo psát o „vyhnání sovětských vojsk“, myslela jsem si, že jde o recesi. Pak jsem jen žasla nad drzostí, s jakou se do této role položil a jak mu při vytváření obecného povědomí jdou média na ruku. Představila jsem si sovětskou generalitu i s rozvědkou, jak si sednou na zadek před nějakým šmidliboy z Prahy. To už jsem si říkala, že mu pravděpodobně šplouchá na maják. O tom, že mu hrabe, mě přesvědčil džamilováním všeho druhu. Jeho činnost spočívala hlavně v rozhazování veřejných peněz pro vlastní publicitu. Je jedno, že negativní. Nikomu nepomohl, přispěl jen ke zvíření vášní ve společnosti a ještě více ztrapnil úřad, který zastává. A teď došel tak daleko, že není schopen opustit politiku, snaží se uhrát každý další den. Smutné? Šílené? Kdeže. Michael Kocáb není blázen ani náhodou. Celou kariérou ho provází naprosto zdravý rozum. Nejde mu o nic menšího, než o peníze. A o ty jde vždy až v první řadě, ne? A jako každý egoman věří, že morálka je pro ty druhé. Pro ty hloupé, méně schopné, bez známostí, méně odhodlané se prosadit. P. S. Děkuji, pane premiére.