Jaro řve vůkol a jak jste na tom vy?

Vždy jsem soudila, že jarní lyrikou se prezentuje jen zoufalec bez nápadu. A už se mi to vyrazilo též.

Nedá se dospat, protože ptactvo huláká jak frekventanti SuperStar, předhání se, kdo víc, déle a zajímavěji, a já stojím na zahradě a snažím se identifikovat narušitele nočního klidu. Prozatím vede kosák v těsném závěsu s pěnkavákem a několika sýkoráky. Produkce pokračuje celý den, nezáleží na tom, jestli jste mezi domy, nebo v zeleni. Zavřená očka, vypjatý hrudníček, stoj spatný a vydávají hluk. Tak by mě zajímal překlad. „Moje milovaná, shlédni na mne a staň se matkou mých dětí?“ Nebo spíše: „Holky kde jste, bude mejdlo!“ Uprostřed všeho, aby zorné pole zahrnovalo všechna epicentra rambajzu, leží naše kočka a s přivřenýma očima přemýšlí, jak ty zmetky ubezdušit. Elegantní posez zaujme v okamžiku, kdy se odněkud ozve „vrrraouuuu“ některého z jejích ctitelů. Pak se začne nevšímavě olizovat, případně protahovat, s výrazem: „Nevíte, za kým jde?“ Divím se, že ji to ještě baví, v jejích patnácti letech. Zvláště povážlivé je to, že někteří kočičáci jsou ve věku jejích prapravnoučat. No, co už. Kouzlo osobnosti se prosadí. Pes chválabohu mlčí, ten už si to odbyl před dvěma měsíci. Jinak bych, jako každý rok touto dobou, vyrážela na hodinové noční procházky, protože nejsem ani já, ani sousedi, při jeho zpěvu schopni oka zamhouřit. Ale všechny ty čůzy, co si nezodpovědně háraly, už se zase tváří jenom jako kamarádky a nic s nimi není. Takže do srpna máme vystaráno. Holčička moje zlatá pobíhá a střídavě juchá, zuří a pláče, podle toho, jak vhodně, či nesprávně chlapci z jejího zájmového okruhu chápou signály vysílané jejich směrem. …Synek milovaný vyrovnaně čeká, jak si to ty holky zařídí, aby s nimi trávil trochu času a hluk z jeho pokoje se neliší od toho, který se line během ostatních částí roku a který vyluzují počítačové hry. Manžel má daně. Řve, když vidí podklady. Na světu skrytých pláccích se sdružuje mládež a též vydává zvuky. Ať už si k tomu zapálí oheň nebo ne, ať už k tomu potřebuje hudební nástroje, nebo jen vlastní mluvidla. Prchám do lesů, nejen za tichem, psí procházka umožňuje poskládat si zbytky soustředění do jedné krabičky. Sasanky a petrklíče už odkvétají, rozpukávají se konvalinky a plicníky, kaliny voní jak zběsilé a konkurují si s šeříkem a narcisy v zahrádkách. Dubové a bukové listí je na omak podobné látce. Stromy hýří nepřebernými odstíny zeleně od žlutozelené mladých lístků až po tu do modra borovic. A tráva je svěží a jemná, aby kolouchy neškrabala v krku. Ani tady není klid. Zřetelně slyším chroustání housenek. Zajíc běžící už podruhé přes lesní cestu přidřepne a hledí na psa, jakoby přemýšlel, jestli mu nenabídnout tykání. Je evidentně zmatený, jak maturant před svaťákem. Prostě hormonální zmatek na všech frontách projevující se zvýšenou hladinou hluku. A tak to vzdám. Prostě jsem z toho všeho kolem zase zcela pryč, na cynizmus nemám sílu. A večer si jdu zařvat k ohni, budou tam nějaké kytary.